tak už se to ví, máme vlka

ví se, že v čechách máme dalšího vlka. no krásného, to vám tedy povím, kus to je. ta postava, až strach, ale já se nebál, přeci znám slovenské vlky.
ani nevím, kdo to vyžvanil, ale já to nebyl. nejen, že slib je slib, ale absolutně nemám potřebu udávat další terč pro naše myslivce.
to vám tedy řeknu, jak byl vyděšenej a jak se pořád ohlížel. nakonec kapka whisky a ještě jedna pomohla. raději vám ani neřeknu, kde jsem ho potkal... ne, že bych vám nevěřil, ale když si jeden vypije, vyžvaní i děti své milenky. jako on.
no kluk jeden ušatá si užíval jako frajer na slovači. mladej a krásnej a všichni vesnický psi se stočeným ocasem. a ty holky! - vyprávěl mladý vlk a myslel tím vesnický fenky. ty holky se na něj lepily jako smyslů zbavené. no jasně, že se mu to líbilo! kolikrát se porval a tři psy museli utratit, jak byli zbědovaný. a to ještě nevědí o dalších dvou za vesnicí pod lesem. no přinejmenším dvě slovenské vesnice mají novou snůšku vlčků...
ovce ne, na ty on kašlal. sem tam nějakou husičku, to jo.
doma rádi nebyli ani trochu a táta po jedné myslivecké honičce mu ukázal na kopce. tam budeš mít klid, tam tě neznají.
mladej, silnej, žádanej a ničeho se nebál, protože nic neznal. potkal mědveda a že je svět tak malej, tak místo aby se porvali, nechal se od toho vášnivého kuřáka doutníků pozvat na panáka a nějaký čas bylo fajn. vykládal mu, jaké to je za hranicí a jací jsou turisti a že už ani pas nepotřebuje. paráda. jenomže medvěd to neznal dál než do beskyd.
a tak náš vlk, říkejme mu „ušatej“ (pravou identitu raději vynechám), chvíli pobyl v beskydech, ale vyhnali ho honáci, co měli veliké psy. ani neví, jak se dostal až sem a zbědovaný až hrůza. a když si loknul trochu toho léku a koukal, jak si vybaluju svou fajfku, zatoužil po ní. prej jenom zkusí. zkusí, zkusí, ale prokous mi ji, šelma zubatá! sliboval mi svato svatě, že přinese jiné a lepčejší.
no ten přízvuk! ptám se ho, kde se tak pěkně naučil. a vlček přiznal, jak medvěd byl skvělým učitelem. to máš štěstí, říkám, a nazítra skutečně přiběh i s pytlíkem fajek, ani jsem nechtěl vědět, jak k nim přišel. a tak si povídáme jak z frajerského vlčka se stane ustrašenej ušák na útěku. no můžu ho udat? ale někdo ho uviděl! já bych mu po tlamě! ne sám, ale znám takového.
nadšeně mi povídá, jak za těch teplejch dnů tam někde u rybníka se dva lidé po sobě váleli a byli jen tak bez kožichu. a že jim dá na srozuměnou, že se tak perou, a oni ne, oni se neprali a já koukal jako blázen a že prej to zkusí příště taky. a pak potkal zajíce a najednou pocítil, jaký má hlad, a ten zajíc blbej na něj mává a střihá ušiskama, prej kam jdu a že jsem tak uválenej. a já koukám jako blázen, jak ten zajíc se mě vůbec nebojí, a tak mu vykládám, jak je to se mnou, a ten zajíc, že ví o jedný mršině, jestli nepohrdnu. no tak vzdělaného zajíce jsem ještě neviděl. vykládá vlk. a pak mi nabídl medovinu a já zpíval i s celou jeho ušatou rodinkou. ale ta medovina, to ti je ráno bolehlav! a jen cítím, jak mi přikládají na hlavu mokré listí. prej mu mám napsat, jak se mám. copak umím psát?! stěžuje si vlček.
vykládám vlčkovi, co je to unie a že spokojeně může do rakouské šumavy, jen jestli dovede alespoň krapítek německy. a že nakonec ani nemusí, že se naučí. a vlček se dá do pláče a do žádné ciziny už nechce, chce domů a už bude hodnej. bylo mi ho líto. co nadělám, zítra se sejdem zas.