Fallen Angel

FALLEN ANGEL

Pomalinku otevřela oči, aby zjistila, co ji tak pálí do tváře. Prudká sluneční záře, jež spatřila, ji donutila přiložit si dlaň na tvář, než si na světlo přivykne. Poté se posadila a rozhlédla se kolem dokola. Zjistila, že sedí uprostřed rozkvetlé louky, kterou obklopuje hustý les. Dívka se nadechla čerstvého vzduchu a snažila si vzpomenout, co se stalo, než se objevila zde. Pamatovala si pouze rudý záblesk a křik. Pomalinku tedy vstala a vzhlédla k nebi. Čekala několik minut s domněním, že vzlétne. Nemohla to přeci zapomenout. Ale jak se snažila sebevíc, její nohy se od země neodlepily ani o milimetr. Několik metrů od ní byl potok. Rozběhla se tedy ladně, až k němu a klekla si. Voda byla tak průzračná, že spatřila svůj obličej. Dlouhé vlnité vlasy splývaly podél její půvabné a jemné tváře. Na sobě měla stále stejné bílé šaty ke kolenům, které byly lemovány krajkou. Ale přeci jenom bylo něco jinak. Něco na jejím těle chybělo. A netrvalo dlouho, aby dívka zjistila co. Proto už nemůže létat. Nemá křídla. V tu chvíli si uvědomila, co se stalo. Byla zbavena své moci. Již byla člověkem, nikoli andělem.
Tmavě-modré oči, jež byly zvýrazněné dlouhými řasami, se nyní zalily slzami. Otočila se zpět k místu, kde se probudila a všimla si, že místo zelené trávy a jarních květin, zde byly zbytky jejích křídel. Bílá pírka se nacházela všude, kam její oko dohlédlo. Smutně zvedla lehoučké peříčko a nechala schované v dlani. Od té doby byla napospas osudu. Musí si nyní zvyknout na nový svět, plný násilí a jiných hrůz. A ona byla sama. Úplně sama v životě, na který nebyla připravena. Bude to těžké. To byla jediná pravda, kterou si v tuto chvíli uvědomovala.
Přes prosluněnou louku dívka kráčela do temného lesa. Po chvilce náročné chůze měla od větviček a kamení úplně rozedřená chodidla. Vlasy se jí cuchaly v keřích, jimiž procházela, a šaty trhaly od stromů, o které se musela několikrát zachytit, aby neupadla. Cesta krutými stezkami trvala několik hodin, než unavené děvče konečně spatřilo rozlehlé místo. Zakrvácenýma nohama stoupla na rozehřátý kámen, aby si ulevila. Neviděla nic jiného, než lán vyschlé trávy a nekonečně dlouhou silnici. Několik desítek metrů od ní stálo auto. Ještě, když byla andělem, ráda se dívala do měst a pozorovala lidský život, tudíž věděla, že něco jako vůz existuje. Než se stačila rozmyslet, zda půjde automobil prozkoumat, nebo raději pokračovat v cestě, už na ní někdo z místa, jež ji tak zaujalo, volal: „Hej, ty tam! Nepotřebuješ třeba někam hodit?“
Dívka sebou trhla a otočila se k útěku. Byl to mužský hlas, který anděla trochu vyděsil. Ještě nikdy se nebavila s člověkem, nemohla vědět, co od něho čekat. Když už byla rozhodnutá, že zmizí, znovu zaslechla ten hlas: „Snad se nebojíš? Umíš anglicky?“
Srdce jí divoce tlouklo a třásla se po celém těle. Vzhlédla opět k autu. Tentokrát, ale neviděla pouze stroj se čtyřmi koly, ale i blížícího se muže. Ten přicházel tak rychle, že se ani nestačila rozeběhnout.
Čím byl vetřelec blíž, tím více se jí nezamlouval. Byl vysoký, oblečen pouze do kalhot a vlasy měl tmavé ostříhané na ježka. Jakmile se ten člověk dostal do dívčiny blízkosti, úsměv mu ztuhl na tváři. Nikdy totiž nic tak krásného neviděl. Jako kdyby ta žena měla kolem sebe nějakou světelnou auru. Muž si všiml jejího vystrašeného obličeje, až poté, co se vzpamatoval. „Nemusíš se bát, my ti nic neuděláme,“ řekl příjemným hlasem muž a podal jí ruku.
Při zaslechnutí slova “My“, se dívce zrychlil tep ještě víc, když si uvědomila, že podobných individuí je zde víc. Byla by opravdu utekla, ale zmohla ji únava a žízeň. Slunce pálilo a dívka po chvilce viděla mladého muže, nabízející pomoc, dvakrát. Polilo ji horko a v ten moment již neviděla nic.

Stone krásku zachytl jen tak tak a vzal ji do náruče. Byla nádherná. Při každém pohledu na ní se Stoneovi zatajil dech. Přinesl ji k autu a položil na zadní sedadla. Kapota byla stále otevřená a za ní jeho kamarád, který nejspíš vůbec nevěděl, co se děje. Stone přešel k přední straně vozu a pohlédl do obličeje svého dlouholetého přítele. Když viděl, jak si pro sebe mumlá nadávky a po desáté si hází neposlušný dlouhý tmavě-hnědý dred na záda, promyslel si taktiku, při níž mu musí vysvětlit, jak se to dokonalé stvoření dostalo na sedadla auta.
„Hele, Adame?“
Dredař nevnímal. Stále, v ruce s klíčem, se snažil najít příčinu zkratu, které zapříčinilo, že tu stojí již několik hodin uprostřed pouště. Tváře měl ušpiněné od oleje a kalhoty si roztrhl o železný drátek, který čouhal ze dveří. Košili raději odhodil hned na začátku, protože by se nerad uvařil. Náladu měl opravdu perfektní.
„Adame, myslim, že by ses měl podívat, co se nám objevilo v autě,“ pokračoval odhodlaně Stone.
Adam přestal s veškerým pohybem a zůstal civět do prázdna. Stone mu právě sdělil, že má něco navíc ve svém autě. Otočil se na Stonea, který vypadal, že by si raději ukopl nohu, než takové věci sdělovat svému kamarádovi.
Klíč odletěl někam za motor, jak ho dredař násilně odhodil. Švihl po Stoneovi vražedným pohledem a stoupl si tak, aby na zadní sedadla viděl. První co spatřil, byl závoj dlouhých blond vlasů. To v něm vyvolalo další vlnu vzteku. Stone přece věděl, jak nenávidí tu žlutou rasu.
„Co to je?“ procedil skrze zuby Adam.
„To…to je nějaká holka,“ odpověděl Stone a strčil si půlku dlaně do pusy.
„To vidim, že je to holka a ne pes. Ale kde se tady bere?“ zeptal se Adam ještě s poměrně klidným hlasem.
„Já…já sem jí tu našel. Vypadala uplně zbědovaně, tak sem jí nabídl, jestlii nechce odvést někam.“
„Odvést? A čim jako? Copak nevidíš, co tady celou tu dobu dělám? Hrabu se v motoru a nevim co s tim krámem je. Asi se tu upečeme a ty si k tomu přizveš ještě nějakou blondýnu. Ta nám fakt asi pomůže, ty pako!“ Adam si rozpustil dlouhé dredy, aby si je mohl dát znovu do ohonu, protože onen uvolněný pramen, který mu stále lezl do očí ho poněkud znervózňoval.
„Ježiš, tak kdybys jí viděl. Ona je fakt krásná. A objevila se tady uprostřed nicoty jako nějakej anděl. Musel sem si jí vzít,“ vysvětloval Stone, kterému už pomalu docházely nápady, jako ho přesvědčit.
„No, vidim, že asi nechtěla, když si jí majznul do hlavy, aby spala,“ uchechtl se Adam. Myšlenka, jak on by mohl takhle na věky uspat jeho bývalou přítelkyni, blondýnku, ho pobavila.
„Ty si taky viď. Právě, že jak byla chudinka hotová, tak mi omdlela. Prostě je teď omdlelá,“ řekl Stone a vzápětí se zamyslel nad slovem omdlelá.
„No ještě mi řekni, že za to nemůžeš. Prostě, když tě viděla, tak si myslela, že vidí nějakou zrůdu z lesa, tak omdlela. To se stává,“ rýpal Adam a naklonil se nad blondýnku.
Nejraději by co nejrychleji opravil auto, vysadil tu zástupkyni žluté rasy a zmizel jí z dohledu. Ale když viděl jak moc je zubožená, rozhodl se, že své plány vyžene z hlavy. Bylo by to nadmíru negentlemanské. A to on samozřejmě není. Vzal do ruky láhev, která byla do poloviny naplněná vodou, a naklonil se těsně k dívce. Rozšrouboval víčko a chrstl studenou tekutinu blondýnce do obličeje. Ta sebou okamžitě trhla a vyděšeně se posadila. Měla trochu rozmazaný pohled, tudíž před sebou viděla jen obrys něčí hlavy. Jakmile se ale Adamův obličej začal rozjasňovat, dívka byla ještě vystrašenější. Jeho tmavě-modré oči se vpíjeli do těch jejích, čímž jí způsoboval menší srdeční kolaps. Ještě nikdy v životě neviděla takový podivný účes, co měl ten muž. Vypadalo to jako dlouhá háďátka. Vzpomněla si na chlapce, kteří byli anděly jako ona. Všichni byli blondýni s kudrnatými vlásky. Každý z nich měl tak sladký nevinný obličejík, skoro dětský. Ale tihle. Ti spíš vypadaly jako Satanášové z pekla. Ještě, když spatřila na Adamovi nějaké kresby, jež měl na krku, ujistila se, že nepadla do rukou těch nejhodnějších lidí.
„Tak jak ti je, holka?“ zeptal se drsným hlasem onen dredař.
Blondýnka na něho civěla nechápavým pohledem. Nejspíš by měla něco říci nebo by jí mohli ublížit. Namísto toho, aby vypustila z úst pár slov, pouze přikývla. To by mělo pro začátek stačit, pomyslela si.
„Fajn a jak se jmenuješ?“ pokračoval trpělivě Adam.
Její odpověď se opět nedostala hned. Dredař protočil panenky a přenechal výslech Stoneovi.
„No tak. Nemusíš se nás bát. I když tenhle vyvrhel vypadá nebezpečně, neublížil by ani mouše. A já tě snad neděsim, ne?“ ujal se slova Stone.
„No mouše neublížim, ale tobě asi jo. Co jí to vykládáš za hovadiny? Myslíš, že se bojí mě jo? Koukni se na ten svůj ksicht,“ obořil se na svého kamaráda Adam a otočil se k němu zády. Usoudil, že věnování motoru bude větší zábava, než hledět do nechápavého výrazu té holky.
Stone po Adamovi sekl nenávistným pohledem a vrátil se opět k dívce. U ní se mu vrátil do obličeje úsměv.
„Jsem Alian,“ pípla, přičemž ze Stonea nespouštěla oči. Zdál se jí být jen trochu znepokojující, ale z toho druhého měla husí kůži. Tušila, že ten by ji bez jakýchkoliv sebemenších problému byl schopen vyhodit z auta za vlasy a nechat tam. Byl pro ni ztělesněným noční můry. Až vražedně přitažlivý muž a ještě ke všemu měl něco v sobě. Něco, co Alian nedokázala popsat, ale pokaždé ji z toho rozbušilo srdce.
Stone koukl po Adamovi, jenž právě radostně zaklapl kapotu a naskočil do auta. Plný nadějí otočil klíčkem, ale nic se nestalo. Ani po druhé, po třetí, až na po desáté, kdy už Adamovi docházela všechna trpělivost, vůz naskočil. Adam láskyplně pohladil svého plechového miláčka na volantu a pokynul hlavou Stoneovi, aby také už zaujal místo. Opustit co nejrychleji toto proklaté místo, to bylo nyní pro Adama prioritou. Ještě se ujistil, že ta podivná holka stále sedí na jeho sedačkách a mohli vyrazit. Po několika minutách hrobového ticha, promluvil Stone: „Tak už jsem zjistil, jak se jmenuje. Je to Alian.“ Stone mu to řekl takovým způsobem, jako by právě zvítězil ve sportce.
„Skvěle, takže jí v nejbližším městě vysadíme,“ trval na svém Adam, aniž by o Stonea zavadil okem.
„Ty jsi zešílel. Podívej se na ní. Vypadá to, že se asi ztratila. Nemá kam jít. Musíme ji u sebe na chvilku nechat,“ snažil se Stone svého kamaráda obměkčit, ale nebylo to vůbec jednoduché. Vždy, když uviděl Adamův kamenný výraz, jeho naděje se mu pomalu vytrácely.
„Vůbec! Nepotřebujeme nikoho navíc.“ Adam vypadal, jako by právě debatu ukončil. Ale Stone se nedal: „Copak si takovej nelida? Já vim, co tě žere. Je to blondýna. Ale všechny nejsou stejný děvky. Tahle vypadá mírumilovně. Zkus to aspoň. O peníze se nestarej. Já si ji připíšu na sebe,“ pokračoval se svými prosbami Stone.
Adam na to již nic neřekl. Souhlasil s ním, že by bylo kruté ji vyhodit jen tak v nejbližším liduprázdném městě, ale naprosto určitě si nemyslel, že mezi blondýnkami jsou i výjimky. Chodil již s šesti a všechny byly úplně stejné. Měly plastiku prsou, žádná nebyla přírodní blondýnka, chodily zásadně v bílé, zlaté nebo růžové a chovaly se jako by neuměly do pěti počítat. Ale nakonec se z nich vyklubaly mrchy, jež měly do posledního puntíku propočítané, jak z Adama vyždímat i poslední cent. Tudíž jakmile viděl nějakou jim podobnou, raději rychle ruce pryč.
„Hele! Motorest,“ vykřikl Stone a ukazoval na budovu, jež míjeli.
„Jo, máš pravdu. Taky bych si odpočinul a dal si sprchu,“ souhlasil Adam a zaparkoval před červeno-žluté malé stavení, na němž blikal nápis “MOTOREST“.
Přesně, jak očekávali, ubytování nebyl žádný luxus. Pokoj byl vybaven pouze jednou manželskou postelí, televizí a koupelničkou. Adam se ihned posadil na pohovku a zapnul televizor. Ten samozřejmě jen párkrát bliknul a vyhodil pojistky v celé místnosti. Do temného ticha, jež bylo osvětleno jen chabou lampou venku, promluvil Adam znechuceným hlasem: „No skvěle. Teď tu budu čumět do tmy!“
„Klídek. Mám baterku,“ ozval se Stone. Při čekání na světlo byla slyšet další rána, jak Stone při hledání zdroje světla zakopl o postel a zařval bolestí. Poté konečně rozsvítil. Namířil baterku na Adama a hned na to na Alian. Ta stála u dveří, přesně tam, kde ji Stone zanechal. „Alian, pojď a sedni si. Já se jdu zeptat na ty pojistky ven,“ řekl Stone a pousmál se.
Dívka udělala přesně to, co jí bylo oznámeno. Usedla co nejdál od Adama a ruce nechala volně složené v klíně. Stone zmizel i s baterkou pryč, což znamenalo, že Alian zůstala v neznámém pokoji v úplné tmě s tím nejhorším člověkem, kterého kdy spatřila. Srdce jí tak zběsile tlouklo, že stačilo málo a slyšel by ho i Adam.
Bez hnutí tam oba seděli několik minut a Stone se stále nevracel. Adam se zvedl a koukl z okna ven, zda ho nezahlédne. Alian polilo horko, když se Adam přemístil.
„Kde je sakra tak dlouho,“ konstatoval spíš sám pro sebe dredař. Adamovi oči si již přivykli na tmu, tudíž mohl rozpoznat dívčin obrys. Dokonce i v tom temnu jí její vlasy skoro zářily. Adam se posadil blíž k ní, aniž by ji spouštěl z očí. Tušil, že z něho má strach. Nebylo tak těžké se toho dovtípit, protože pokaždé, když udělal nějaký krok nebo promluvil, ona sebou trhla. Měl by jí asi uklidnit, pomyslel si. „Kde ses tam vzala?“ zeptal se neobvykle příjemným, avšak stále stejně hlubokým hlasem.
Alian s odpovědí zaváhala, ale nakonec řekla tichým hlasem: „ani nevím. Prostě…prostě jsem se tam probudila. Tam…uprostřed louky. A nyní je ze mě tohle.“ Alian se do očí vlily slzy. Ani netušila proč, ale potřebovala se vypovídat právě jemu. Cítila najednou takový zvláštní pocit náklonnosti. Jako kdyby v něm najednou viděla spřízněnou duši, která jí jako jediná rozumí.
„Takže si byla na nějaký akcičce, přehnala jsi to s alkoholem a pak si z tebe tvoje super partička vystřelila tak, že tě nechala někde spát. To je blbej vtípek, no,“ shrnul celou situaci Adam a snažil se na ni pousmát.
Alian zakroutila hlavou, ale nic na to již neřekla. Adam to tedy považoval za probrané, a tak už znovu nepromluvil.
„Už sem tu,“ zvolal radostně Stone a v ten okamžik byly nahozeny pojistky. „Mluvil jsem s vedoucím a ten to spravil,“ vysvětlil Stone a usmál se na Alian, která se mu zdála trochu posmutnělá. Ale i přesto vypadala krásně.
„Jdu se vysprchovat, už se na to těšim,“ prohlásil Adam, nechal ze sebe sklouznout košili a zmizel v koupelně.
Po tom okamžiku se v místnosti rozhostilo ticho. Stone se začal přehrabovat v batohu a hledal nějaké peníze. Alian se po Adamově odchodu trochu ulevilo. Zvedla se z postele a přistoupila k oknu. Krajinu již zahalila tma. Jediný zdroj světla byla sotva poblikávající lampa a zářící měsíc. Alian vzhlédla k nebi a spatřila několik hvězd. Tolik se jí stýskalo. Bylo tam tak pěkně. Všude plno modré barvy, která se mísila s bílou. Kamkoli oko dohlédlo se nacházelo plno pestrých květin a lesklých kamenů. Alian si vzpomněla i na třpytivý vodopád, v němž se tak ráda koupala. Kolem pobíhaly andělské děti prozpěvující si nádherné melodie. Krásní andělští muži a ženy sedávali na louce a vyhřívaly se na slunci. Alian se cítila prázdná. Nyní mohla spatřit jen černotu, špínu a podivné lidi. Přesně nějak takhle si představovala peklo. Ještě, když byla andělem a zajímala se o život na zemi, připadal jí vzrušující a zábavný. Ale teď. Bála se dalších chvil, které zde bude muset strávit.
„Na co myslíš?“ vyrušil ji z myšlenek Stone, jenž jí po celou dobu pozoroval.
„Na domov,“ odpověděla tiše Alian sklopila pohled.
„A kde je tvůj domov?“
„Daleko,“ šeptla skoro neslyšně dívka a znovu se usadila na pohovku. Přicházel na ní pláč. Byla to až příliš krutá realita. Znovu ucítila bodnutí v hrudním koši, když spatřila Adama vracejícího ze sprchy pouze v džínech. Dlouhé dredy, svázané do ohonu, měl nyní mokré, tudíž z nich kapala voda na jeho opálená záda. Alian si mohla nyní prohlédnout ty podivné kresby na krku, jež se táhly z lopatky až pod pravé ucho. Vypadalo to trochu jako plameny. Čím více na něho hleděla, tím spíše si byla jistá, že tenhle muž nepatří mezi hodné lidi.
Adam si všiml dívčina pohledu. Pohleděl jí zpříma do modrých očí, čímž způsobil její další mírnou závrať. Rychle sklopila zrak a zčervenala. Vykouzlila tím na Adamově tváři úsměv. Připadala mu jiná, než ostatní ženy, které poznal. Všechny s ním flirtovaly. Snad žádná se ho ještě nebála tak, jako ona. Cítil se trochu jako nějaký tyran. Vrátil se do koupelny, pohlédl do zrcadla a přemýšlel, co je na něm děsivého. Že by ty tmavě-modré oči? Nebo výrazné lícní kosti? Či snad ty dlouhé dredy? Zakroutil nechápavě hlavou. Ujistil se, že je úplně normální.
„Hele Adame? Nemáš žízeň?“ zavolal na něho z vedlejšího pokoje Stone.
Adam si v tu chvilku uvědomil, že pokud se něčeho nenapije do příštích třiceti sekund, asi vyschne. „Jo. Pivko bych si dal. Máš pravdu,“ uznal Adam a vyšel z koupelny. Raději se na Alian již nepodíval. Nerad by jí způsobil infarkt.
„Já tam dojdu, jen mi dej prosim prachy,“ usmál se nevinně Stone.
Adam sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl dvacetidolarovou bankovku. Podal ji Stoneovi a nechal ho odejít. Jakmile se za Stonem zaklaply dveře, Adam si uvědomil, že měl jít raději on. Nyní musel zůstat sám v přítomnosti Alian. Pro něho to nebylo nijak deprimující, ale pro ni ano. A on to věděl. Zavadil o dívku pohledem. Předstírala, jak jí nesmírně zajímají její ruce. Adam rezignovaně sedl na postel a snažil se opět naladit televizi. Snad po deseti minutách ticha, opravdu zaslechl v obrazovce hlasy. Hnul tedy anténou a spatřil i obrysy lidí. Byl na sebe pyšný. I z takovéhle bedny dokázal vytvořit televizor. Chtěl se se svou radostí podělit s Alian, ale ta vypadala pořád stejně. Nejevila známky účasti. Adam po ní hodil znuděný pohled a zabavil se posloucháním politické debaty o volbě prezidenta. Už už chtěl něco říct, ale připadal by si jako blázen, co trpí samomluvou. A tak raději slova, jež se mu drala na jazyk udusil v sobě. Nemohl se dočkat chvíle, až se na prahu objeví Stone s plechovkou ledově vychlazeného piva. A hned jak se nad tím více zamyslel, opravdu dovnitř vtrhl Stone s igelitovou taškou v ruce a zářivým úsměvem na tváři. Hodil po Adamovi vysněný nápoj a Alian podal neperlivou vodu.
„Ještě mám nějaký housky plněný, myslim, že nejsem sám, kdo umírá hladem,“ řekl Stone a podal oběma jídlo.
„To rozhodně nejsi sám,“ konstatoval Adam, jemuž se při pohledu na večeři rozsvítily oči.
Alian ale takové nadšení nesdílela. Byla zvyklá na zeleninu, ovoce nebo na dušené maso. Vše muselo odpovídat jejich zvykům. Ale tyhle housky mezi obvyklou stravu určitě nepatřilo. Opatrně ji rozbalila a se zájmem prohlížela. Nevypadala nechutně. Měla tak velký hlad, že již dál nepřemýšlela a zakousla se. Alian byla úplně bez sebe, jak moc jí chutnalo. Byla najedená dřív, než Adam se Stonem.
„Koukám, že chutnalo. To je dobře,“ promluvil Stone a přikývl.
Alian se na něho místo odpovědi pouze pousmála, protože měla ještě plná ústa. Alian po té, co měla plné břicho, začínala se uvolňovat. Na Adama raději nepohlédla. „Asi se půjdu také osprchovat,“ pípla do ticha Alian a trochu provinile sklopila oči, když na ni oba se zájmem pohlédli.
„No jasně, jdi,“ snažil se ji trochu povzbudit Adam, když si všiml, že znervózněla.
Alian se tedy tiše zvedla a zavřela se v koupelně. Srdce měla stále ještě až v krku a klepala se po celém těle. Měla dojem, že jestli bude ještě další dny v Adamově přítomnosti, asi jednou opravdu zkolabuje. Snažila se nic nemyslet, nechala volně sklouznout šaty a vlezla si pod horkou vodu. Byl to příjemný pocit, jak ze sebe smívala všechnu tu nečistotu. Poškrábané nohy Alian ještě trochu pálily, ale bolest nevnímala. Nechávala na sebe téct čistou vodu a představovala si, jak stojí pod vodopádem. Zaslechla i dokonce ten dětský zpěv. Bála si otevřít oči, že se objeví znovu v té malé koupelničce a ne v panenské přírodě.
Po dívčině odchodu se v pokoji rozhostilo ticho. Stone se zakoukal na televizi a Adam popíjel již třetí pivo.
„Co si o ní myslíš?“ zeptal se Adam.
Stone se odtrhl od obrazovky a zadíval se na svého kamaráda. Nejprve nevěděl, co odpovědět, protože si sám nebyl jistý, ale nakonec řekl: „Je pěkná. Není to nejspíš žádná mrcha, ale je dost stydlivá a asi se nás bojí. Nebo spíš tebe teda.“
„Taky jsem si všimnul. Ale já jí nic nedělám. Snažim se na ní nemluvit. Tak já už nevím,“ hájil se dredař. V jeho výrazu se objevila nechápavost a beznaděj, což Stonea pobavilo.
„Nejspíš se bojí tvýho obličeje nebo co.“ Stone se v sobě snažil udusit smích, jež se dral na povrch.
„Co je na mě strašidelnýho?“ nechápal Adam, čímž způsobil Stoneův záchvat smíchu.
„Asi ty dredy. Tak se jí zeptej,“ vtipkoval Stone.
„No jasně. A trefí jí šlak. To nebudu riskovat,“ zamítl rychle Adam.
„A ještě něco se tě zeptám,“ začal opatrně Stone a podíval se Adamovi zhluboka do očí. Ujistil se, že má dobrou náladu a spustil: „a tobě se líbí, že jo?“
Atmosféra zhoustla, až se tam málem nedalo dýchat. Adam dlouhou dobu neříkal vůbec nic. Čekal, že se na tu otázku zapomene a život půjde dál, ale nestalo se tak. Stone na něho stále zíral a snažil se z něho odpověď vymáčknout.
„Ani ne,“ zalhal Adam. To, že se mu líbí, si uvědomil před chvílí, když s ní byl podruhé sám.
„Kecáš! Nemůže existovat nikdo, komu by se nelíbila,“ zvýšil hlas Stone, který čekal, že mu neřekne pravdu.
Adam jen pokrčil rameny a řekl: „je to blondýna. Nechci s ní mít nic společnýho. To přece víš.“
Stone jakoby si oddechl. Zjistit, že jeho kamarád mu Alian přenechá, byla moc dobrá zpráva. Mohl se tedy o ni začít zajímat víc.
Alian po dlouhé sprše vylezla ven. Vlasy měla mokré, ale to jí nevadilo. Hladila si tak záda, které jí podivně pálily. Myslela si, že je moc rozpálená z té vařící vody, a tak to hodila za hlavu.
Mezi Adamem a Stonem se již dál nic neřešilo. Jakmile mezi ně opět přišla Alian, uchýlili se všichni ke spánku. Alian byla přidělena velká postel a muži si lehli na zem. Únava na trojici padla tak rychle, že během několika minut celý pokoj spal klidným spánkem.

První se ráno probudila Alian. Netušila, kolik je hodin, ale nijak se touto otázkou nezabývala. Vykráčela ze dveří na čerstvý vzduch. Ráno bylo dokonalé. Mlha spadla, tudíž Slunce krásně ozářilo zápraží, kde se Alian opřela. Zaklonila mírně hlavu a nechala se laskat paprsky, jež ji pálily do obličeje. Podařilo se jí úplně zapomenout na situaci, v níž se nacházela. Natolik si užívala samoty a vyhřívání se, že si nevšimla stojícího muže mezi dveřmi.
Adam nechtěl Alian z rozjímání vyrušit, tak raději mlčky pozoroval její krásu. Vypadala nyní jako anděl. Sluneční záře z ní dělala nadpřirozený úkaz. Na chviličku zalitoval, že ji přenechal Stoneovi. I když věděl, že sympatie, jež chovala ona k němu, nebyly zdaleka kladné. Pocítil nutkání ji obejmout kolem útlého pasu a zabořit hlavu do blond hřívy. Ale svoje touhy rychle potlačil.
Bezstarostný a klidný stav vyprchal ve chvíli, kdy Alian ucítila něčí dlaň na rameni. Trhla sebou a pohlédla do temně-modrých očí. Po zjištění, že jde o Adama, se jí zamotala hlava, až se musela přidržet zábradlí. Pod jeho dotekem se kůže na dívčině těle začala rozpalovat. Její pohled sklouzl na Adamovy rty. Nechápala to, ale nějaká podivná síla ji nutila je políbit. Ale udržela se. Rozklepaně od něho poodstoupila a sklopila zrak.
„Není ti chladno?“ zeptal se Adam. Záměrně si nevšímal její reakce na jeho dotyk.
Dívka zakroutila hlavou, aniž by na něho pohlédla.
Adam se chopil situace a zeptal se Alian, proč se ho tolik bojí. Tušil, že na to možná neodpoví.
„Já…nejsem na takové typy, jako jsi ty zvyklá,“ šeptla Alian a přinutila se pohlédnout mu do pěkné tváře.
„A na jaký typy si zvyklá?“ nenechal se odbýt Adam.
„Tam u nás. Nikdo neměl tmavé vlasy. Měli bělostnou pleť a jemné rysy. Všichni muži byli hubení a stejné výšky jako ženy,“ vysvětlovala Alian a opět se začala uvolňovat.
„Aha, takže tam nebyli vlastně žádný chlapi,“ pousmál se laškovně Adam.
„Byli…vždyť jsem říkala, že…“
„Jo jo. Já si dělám srandu,“ usmál se Adam, čímž konečně docílil toho, co si přál. Alian mu jeho úsměv opětovala. „ale Stone ti nevadí, co?“ pokračoval Adam.
„Jak…jak to myslíš?“ nechápala Alian, přičemž ji polil ruměnec.
„Líbí se ti ne?“
„Ne. Jen myslím, že je hodný.“
Adam už ji raději dál nevyzpovídal. Nechtěl takovou chvíli, kdy se s ním normálně povídala, zahodit kvůli rýpavým dotazům.
„Nemáš hlad?“ změnil téma dredař a přistoupil k dívce ještě blíž.
Alian se zamyšleně podívala do krajiny a poté přikývla.
Adam vešel zpět do místnosti, kde Stone ještě spal. Vzal si ze stolu peníze, které zbyly z včerejšího nákupu a vyšel opět ven za Alian. Ta na něho čekala stále na stejném místě. „Tak jdeme. Támhle v tom bufetu by mohli dělat nějaký dobrý snídaně,“ řekl a jedním krokem zdolal krátké schůdky. Počkal na Alian a oba zamířili do protější budovy.
Napětí se opět vrátilo. Měla s ním o samotě strávit delší čas, což nebylo nejpříjemnější. Nevydržela se mu dívat dlouho do očí, protože se po chvilce začala v jejich hloubce utápět.
Bufet byl sice otevřený, ale naprosto prázdný. Za pultem postával obtloustlý mužík s bílou zástěrou. Jakmile zahlédl příchozí zákazníky, nasadil ten nejmilejší obličej a vyběhl s jídelním lístkem. Než se pár stačil posadit, už si zapisoval objednávku.
„Táák…Pán si dá určitě pivečko…a slečinka?“ podíval se na blondýnku a užasl. Nikdy nic krásnějšího neviděl. Nebylo ani divu, když bydlel v takové pustině. Ale stejně se nemohl vynadívat.
„Já také zkusím to…pivo?“ zamhouřila Alian oči, protože si nebyla jistá, zda řekla název nápoje správně.
„Dobře dobře. Dvě pivečka a jídélko za chviličku, že?“ koukl nyní směrem k Adamovi a ten přikývl na souhlas.
Adam otevřel menu a očima ihned vyhledal slaninu s vejci. To byla pro něho jasná volba. Předal tedy menu Alian a nechal ji, si vybrat. Alian hleděla do menu a vůbec netušila, co některé názvy znamenají. „Co znamená toust?“ zeptala se a vzhlédla k Adamovi.
Dredař si nejprve myslel, že si dělá srandu, ale její výraz ho přesvědčil o opaku. „To je takovej chleba zapečenej většinou se šunkou a sejrem a kečupem, víš?“ odpověděl s klidem Adam a nechal dívku dál hledat v lístku.
„A co znamená to slanina? Vejce znám, ale slaninu ne.“ Zvedla tázavě oči k Adamovi, který vypadal, jakoby právě zíral na mimozemšťana.
„To je taková jako smažená šunka, maso prostě. Co to má znamenat? Kde si žila, prosím tě?“ nevydržel Adam.
„No tam kde jsme takové druhy jídel neměli,“ odpověděla stručně a usmála se tak, že odhalila krásné pravidelné zuby. Adam ihned zapomněl, o čem se bavili.
„Tak já si dám teda to osmažené maso, jak jsi říkal,“ rozhodla se Alian a otočila se k číšníkovi.
Ten ihned přiklusal, a zapsal si dvakrát slanina s vejci.
Adam se na dívku podíval a přemýšlel o tom, kde mohla předtím bydlet, že nezná ani toust ani slaninu.
Alian jeho pohled zachytila, a tak si několik minut jen tak hleděli do očí a každému se honilo hlavou něco jiného. Adam přemýšlel o minulosti této podivné mladé ženy a Alian na to, jaké by to bylo, kdyby byla od narození člověkem a právě Adama by potkala. Nejspíš by na podobné typy byla zvyklá, tudíž by ho považovala za opravdu pěkného muže, kterým byl. Jeho oči byly neskutečné. Taková modř se viděla málokdy. Pomalu začala slzet. Na takový nápor nebyla připravená. Musela sklopit zrak.
Jídlo bylo přineseno za chvíli. Asi to bylo tím, že ten muž za pultem neměl nic jiného na práci.
Alian měla nejprve z podoby slaniny obavy, ale když ochutnala, bylo to podobné jako u housky včerejšího dne. Snědla to skoro stejně rychle jako Adam.
„Chutnalo?“ promluvil Adam, hned jak dopil své pivo.
Alian jen přikývla a mile se usmála. Nebylo to sice pro ni vůbec nic jednoduchého, ale zvládla to.
Adam byl přírodou donucen odskočit si na toaletu, a tak Alian zůstala sama. Hleděla ven z okna a kochala se krajinou, když v tom spatřila přijíždět auto, z něhož vystoupili dva muži. Oba vešli do bufetu a usadili se na baru. Netrvalo dlouho a vyšší z nich si všiml osamocené krásné blond dívky. Alian píchlo u srdce, jakmile na ni chlípně koukl. Chlápek v kšiltovce, který seděl za svým obrovitým kamarádem, se při pohledu na novou kořist oblízl. Něco si pošeptali do ucha a vykročili k dívce. Ta se rázem rozklepala a srdce se snažila udržet v hrudním koši. Dýchala tak ztěžka, až ji bolelo hrdlo. Při každém polknutí se Alian zamotala hlava.
Muž v kšiltovce si sedl naproti a ten druhý se nalepil vedle ní. Aby toho nebylo málo, objal vystrašenou blondýnku kolem ramenou svou obrovskou paží. Naklonil se k dívčininu uchu a promluvil slizským hlasem: „Taková roztomilá holčička. Copak tu děláš tak sama?“ Z úst mu byl cítit alkohol a cigarety.
Alian se snažila namáčknout co nejvíce k oknu, aby byla dál od něho. Samozřejmě mu neodpověděla, a tak pokračoval jeho kamarád: „Taková heboučká a nevinná. Co děláš v takový pustině? Snad ses neztratila,“ řekl hubenější v kšiltovce a rozesmál se na celé kolo, přičemž vyprskl z úst dlouhou nažloutlou slinu.
Silnější z nich Alian přitiskl víc k sobě a druhou ruku jí silně zmáčkl koleno. Alian vytryskly do očí slzy. Věděla, že tohle je její konec. Tihle si s ní budou dělat, co chtějí. Ani raději nepomýšlela, co všechno by to mohlo být.
„Proč hned brečíš? Bude se ti to líbit. To se nemusíš bát,“ šeptl muž sedící vedle ní a nechutně se usmál, pričemž odhalil zažloutlé zuby. Chytl dívku za vlasy a přinutil ji tak, aby k němu naklonila hlavu. To už Alian plakala. Když už byla blondýnka u slizouna tak blízko, že ji dýchal na pusu, uviděla nad nimi stát další postavu. Byl to vysoký štíhlý muž s opálenýma rukama, které zvýrazňovaly vystouplé žíly táhnoucí se od prstů až k lokti, zastrčenýma v kapsách. Džíny měl mírně roztrhané a košily s rukávy vyhrnutými do půlky paží. Na krku mu pulzovala tepna, která dávala najevo, že je Adam poněkud naštvaný. Dredy měl stále stažené do culíku a oči tmavší, než jindy. Rty pevně sevřené, čímž měl ještě znatelnější lícní kosti. Adam se opřel o stůl a hleděl obrovitému protivníkovi do tváře. Hubenější měl nyní v obličeji strach, ale vyšší nepohl žádným svalem v těle. Nechal Alian být a stoupl si naproti Adamovi. „Máš nějakej problém?“ promluvil jako první svalovec.
„Ty jsi můj problém,“ řekl Adam tvrdým hlasem.
„Snad nechceš tvrdit, že tahle křepelička je tvoje?“ uchechtl se Adamův problém.
Adam přistoupil blíž k protivníkovi a stále mu hleděl do hnědých očí. I když byl Adam poněkud hubenější, stále měl ve tváři zlost, která ho dělala silnějším. Vazoun napřáhl ruku, která měla dredaře udeřit do hlavy. Ale Adam byl rychlejší. Chytl ho za zápěstí a zkroutil mu celou paži za záda, čímž ho donutil kleknout si na zem. Svalovec skučel bolestí. Adam ho ještě kopl kolenem do tváře, a pak od něho ustoupil. Bouchnutí dveří mu prozradilo, že druhý muž utekl. Adam koukl na Alian, jež se stále třásla. Podal ruku směrem k ní a čekal. Alian se přidržela stolu, aby mohla vstát. Koukla ještě znovu na svalovce ležícího stále na zemi, a poté na Adama, který ji stále nabízel svou dlaň. Vložila tedy svou jemnou ručku do té jeho a pevně stiskla. Pocítila náhlou úlevu a pocit bezpečí. Překročila polomrtvou hromadu masa a stoupla si blíž ke svému zachránci. Adam ji vyprovodil ven, přičemž ještě hodil na bar bankovku za snídani. Cestou do pokoje nikdo z nich nepromluvil. Alian věděla, že by mu měla poděkovat, ale nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Byla ještě vyděšená a zároveň naplněná podivným pocitem, který v ní vyvolalo Adamovo chování. V jeho očích v tom bufetu spatřila takovou zlost, kterou snad ještě u nikoho neviděla. Nemohla uvěřit, že se takhle naštval jen kvůli ní. Ona byla důvod, proč jeden muž stále ještě ležel skoro v bezvědomí na zemi. Nechápala to, ale byla svým způsobem ráda. Nikdy nikdo kvůli ní takhle neriskoval. Adam se postavil dvakrát většímu člověku. Ale jak si později všimla, pro dredaře to nebyl vůbec problém. Stačil jeden pohyb a bylo po boji.
Alian se honilo hlavou tolik myšlenek, že si ani neuvědomila, kde má stále svou ruku. Adam ji nepustil ani venku. Nejspíš by se z jeho sevření měla vyprostit, ale její srdce jí říkalo něco jiného. Společně tedy dokráčeli ke dveřím pokoje. Adam otevřel a nechal Alian vejít. Stone se sprchoval, jak prozrazoval zvuk tekoucí vody. Dredař si sedl znaveně na postel a zapl kvalitní televizor. Právě vysílali nějaký zábavný pořad, kde se smáli nepovedeným vtipům ještě nepovedenější diváci ve studiu. Adam znuděně vypl obrazovku a zamručel něco ve smyslu: „Trapný!“
Alian stála tam, kde ji Adam zanechal. U okna hledíc na protější stěnu. Už už se jí na jazyk dralo poděkování, ale Adam ji předběhl. „Jsi v pohodě?“ zeptal se, když viděl dívčin bílý obličej.
Blondýnka sebou trhla a nuceně se pousmála, když mu kývla na souhlas.
„To se mi teda moc nezdá,“ řekl Adam. Vstal, zašmátral v batohu a vytáhl malou placatou láhev. Odšrouboval zátku a přešel k dívce. Podal jí podivný předmět a pokynul, aby se napila. Alian na Adama nejprve hodila podezíravý pohled, ale když si vzpoměla na střetnutí v bufetu, sklopila oči a usrkla si z lahvičky tekutinu, jež jí vzápětí sežehla hrdlo. Ihned ji napadlo, že ji podal jed. Rozkašlala se na celou místnost a slzely jí oči.
„Napij se znovu a pořádně,“ pobízel dívku s úsměvem dredař.
Alian rozhodně zakroutila hlavou. Avšak po chvilce ucítila místo pálení v hrdle teplo, jež se rozlilo po celém těle. Jakoby se napila nějakého léku na uklidnění. Znovu si tedy lokla whisky, nyní už poněkud víc. Měla ze sebe radost, když se nerozkašlala. Nyní našla další věc, která jí zachutnala. Dívka mu, již s lepší náladou, vrátila láhev.
Dredaře napadlo, že snad vživotě neviděl někoho tak roztomilého. Byla tak nevinná. Neznala skoro žádné jídlo a do této chvíle nikdy nepila alkohol. Alian měla v sobě něco vyjjímečného. A Adamovi se to “něco“ začínalo líbit stále víc a víc.
„Čáu. Kde ste byli?“ vytrhl Adama z přemýšlení Stone, jenž si sušil hlavu v ručníku.
„Byli sme v bufetu na snídani akorát,“ odpověděl dredař.
„Aha. No taky bych si něco dal. Asi pojedem dál ne?“
„Jo. Dobrej nápad. Vyrazil bych co nejdřív,“ souhlasil Adam a hodil si batoh přes rameno.
Stone si vzal vše, co jim patřilo, do ruky a spolu s Alian vyšli naposledy z pokoje. Adam namířil rovnou k autu a Stone ještě musel zaplatit za noc. Blondýnka stála mlčky za dredařem a čekala, jestli bude moci jet s nimi. Adam usedl za volant a nastartoval. Ve zpětném zrcátku zahlédl Alian, stojící stále venku. Otočil se k ní a zeptal se: „Proč si nenasedneš?“
„J-já nevím,“ pípla Alian.
„Ale já jo. Tak si sedni, ať můžem rovnou vyjet, až přijde Stone.“ Adam moc dobře věděl, co Alian leží na srdci. Možná si přijde jako zátěž. Objevila se a oni se teď o ni musejí starat. Tak trochu byla navíc. Ale pro Stonea to tak očividně nebylo a pro Adama nejspíš už také ne.
Stone se již vracel, a tak si blondýnka rychle sedla na zadní sedadlo, aby nezdržovala. Ujala se místa raději za Adamem, aby na něho nemusela hledět celou cestu. Jenže jakmile vyjeli, vůně, která se linula z muže, jenž řídil, byla pro Alian smrtící. Nechápala, proč na ni tak působí vše, s ním spojené. V jeho blízkosti byla tak bezmocná, ale zároveň se cítila tak krásně. Skoro jako pod vlivem nějakých drog. Hleděla raději ven, aby zahnala myšlenky o Adamovi, i když to bylo nemožné. Vítr jí čechral dlouhé vlasy. Alian uchopila pramínek do prstů a obtáčela si ho kolem ukazováčku. V tom se zarazila. Nedržela v rukou blonďaté vlasy, ale světle hnědé. Nechápala to. Dostala strach, že bude později úplně dohola. Nejspíš je to další část trestu, který na ní sesílají její bratři a sestry. Zbavili ji křídel a nyní možná i dlouhé hřívy. Prohlédla si znovu pramen, ale nic se nezměnilo. Již nebyla blondýnka. Ale délku měla naštěstí stále stejnou.
Po půl hodině cesty Alian usnula. Zdál se jí podivný sen, ve kterém byla opět andělem. Seděla u průzračného vodopádu a hleděla do dáli. Byl krásný slunečný den, pestrobarevní ptáčci prozpěvovali různé melodie. Alian zahlédla v dáli přicházejícího muže, kterého znala. Měl dlouhé dredy a charakteristickou chůzi, podle níž ho poznala. Chtěla k němu blíž. Roztáhla tedy křídla a seskočila dolů. Máchla jimi jednou, po druhé, ale nic se nestalo. Padala volným pádem do vody. Snažila se ze všech sil normálně létat, avšak nešlo to. Když už byla několik centimetrů od hladiny, vzbudila se. Rychle otevřela oči. Nejprve si neuvědomila, kde se vzbudila, ale Adamova vůně ji vrátila do reality.
Tma zahalila okolní krajinu, z čehož Alian usoudila, že bude nejspíš pozdní večer. Pohlédla na Stonea, který měl hlavu položenou na okně. Také spal. Adam mlčky hleděl před sebe a snažil se neusnout. Alian se narovnala a promnula si unavené oči. Snažila se být tichá, jako myška, aby si Adam nevšiml, že nespí. Ale to se jí dařilo jen pouchou chviličku, protože Adam koukl za rameno a uviděl probuzenou Alian.
„Pročpak nespíš?“ zeptal se Adam.
„Já jsem spala, ale nějak už se mi nechce,“ odpověděla Alian, přičemž nespouštěla oči z temné venkovní krajiny.
„To já bych usnul hned,“ konstatoval Adam, přičemž se ospale uchechtl.
„Tak někde zastav a prospi se, ne?“ navrhla dívka.
„Ale ne. To už vydržim snad tu chvíli. Třeba se za chvíli Stone probudí a vystřídá mě.“
Alian pohlédla na Stonea, který ale nevypadal na brzké probrání ze sna. Dívka náhle pociťovala potřebu na toaletu. Žaludek se jí obracel při pomyšlení, že bude muset požádat Adama o zastavení. Ale nedalo se nic dělat, déle už by to nevydržela. „Adame?“ pípla skoro neslyšným hlasem.
„Hm?“
„Mohl bys prosímtě zastavit, chce se mi čůrat,“ řekla Alian, přičemž jí stále bolelo celé tělo od nervů.
„No jasně.“ Adam klidně zajel ke kraji a zastavil. Alian rychle vyběhla ke vzdálenému křoví a zalezla za něho. Adam také vystoupil, aby se protáhl a nadýchal čerstvého vzduchu. Alian vykonala svou potřebu a stoupla si vedle Adama. V tu noc bylo nebe poseto hvězdami. Vánek byl trochu studený, ale i přesto příjemný. Alian se otřásla zimou. Nebyla na podobné záchvěvy pocitů zvyklá. V jejím světě bylo stále stejné počasí. Ani velké horko ani zima. Ale tady. V lehkých šatičkách jí bylo chladno.
„Je ti zima?“ zeptal se Adam a koukl na dívku.
„Trošku,“ přiznala Alian, přičemž si objala paže rukama.
Adam si svlékl košili, stáhl rukávy a přehodil ji přes Alian. Zima skoro ihned přešla. Nyní jí bylo krásně. Měla na sobě Adamovu košili, jež ji hřála a zároveň voněla pod nos.
„Už je to lepší?“ zeptal se starostlivě dredař.
Alian přikývla a tiše poděkovala, přičemž mu koukla do očí. Hleděli na sebe bez pohnutí. Nyní bylo jasné, co oba chtěli. Adam přistoupil těsně k Alian a objal ji jednou rukou kolem pasu. Pod jeho dotekem se celá rozplývala. Adam sklonil hlavu tak, že jeho rty byly milimetr od jejích. Jeden dred se mu uvolnil z culíku a kýval se mu vedle obličeje. Adam se pousmál. Alian mu položila jemně ruku kolem krku, aby se na něho mohla přitisknout. Již nebylo nač čekat. Adam přiložil svá ústa na její a políbil ji. Nejprve co nejněžněji, ale poté oba podlehli vášní a jazykama prozkoumávali ústa toho druhého. Pro Alian to bylo samozřejmě poprvé. Ale bylo to tak přirozené a krásné, že si připadala, jako kdyby to dělala každý den. Neuměla si nyní představit, jak mohla bez takové krásné věci žít.
Adam ji objal ještě pevněji a užíval si její sladké chuti. I když poznal, že to bylo pro dívku nové, nikdy lepší polibek nezažil. Na chvíli oba přestali vnímat okolí. Ani jeden z nich nechtěli ten krásný okamžik ukončit. A proto to za ně udělal Stone, když otevřel dveře od auta a hlasitě zívl.
Pár od sebe odstoupil, aniž by na sebe pohlédli. Alian si sedla opět na své místo.
„Já tě teďka vystřídám, Adame,“ řekl Stone a šel se vyprázdnit.
V cestě tedy pokračoval za volantem Stone a Adam se prospal. Alian již nepopadla únava. Musela myslet na to, co se stalo. Na svých rtech ještě cítila ty Adamovy. Byl to snad ten nejúžasnější pocit, jaký kdy měla. Při každém jeho doteku byla slabší, ale zároveň měla strach, že ji pustí. Jeho obličej viděla před očima neustále. Ty temně-modré oči, jako by ji pronásledovaly, i když on spokojeně spal. Ze sladkého snění ji vyrušil Stoneův výkřik. Vše se seběhlo neuvěřitelně rychle. Cestu ozářilo podivné světlo, které znemožňovalo Stoneovi výhled na silnici. Neviděl nic, stejně jako Adam, jenž se právě vzbudil a Alian. Auto, i přesto, že Stone brzdil, zrychlovalo. Poté světlo zhaslo a nastala tma a ticho.

Tušila, že je doma. Znala tu vůni čistoty, jež ji obklopovala. Otevřela oči a zjistila, že leží na posteli. Ve svém pokoji. Bílé závěsy jí bránily ve výhledu. Někdo stál za nimi. Alian odhrnula bolavou rukou bělostnou látku a spatřila ho. Její bratr. Blonďatý mladý muž v bílém rouchu. Podíval se na svou sestru chladným pohledem.
„Co se stalo?“ zeptala se Alian.
„Porušila si jedno z našich pravidel. Podlehla si vlivům lidské rasy. Proto jsme tě sem raději vrátili. Máš sice domácí vězení, ale již se tam nevrátíš. Dali jsme ti další šanci. Važ si toho. Musel jsem hodně přemlouvat Golana, aby se nad tebou smiloval. Měla bys mu jít vroucně poděkovat, Alian,“ vysvětloval dívčin bratr a otočil se k ní zády.
Alian jakoby polili ledovou vodou. Již nikdy ho nespatří. Bylo to pro ni, jako kdyby zemřela. Všechno štěstí, které poznala v posledních dvou dnech, z ní vyprchalo.
Další osoba, která ji navšívila byla její matka. Vysoká, elegantní, nepřekonatelně nádherná dáma kráčela ke své dceři. Bělostné vlasy měla rozhozené kolem ramen. Dlouhé bílé šaty ji zahalovaly od ramen dolů. Alianina matka usedla vedle svého dítěte a dlouho nic neříkala. Poté z ničeho nic promluvila: „Byl úžasný. Černé vlasy měl nakrátko ostříhané. Úplně mě omámil. V jeho přítomnosti jsem nebyla při smyslech. Ale nepodlehla jsem. Po třech dnech jsem se mohla vrátit sem a znovu jsem byla andělem. Zkouškou jsem prošla. Ani jedinkrát. Nikdy jsem se ho nedotkla. Vydržela jsem. Je to přesně jejich povaha. Lidská rasa je krutá. Využije slabosti druhého pohlaví a sváže ho do své moci. Poté ho bez milosti opustí a ten druhý má zlomené srdce. I ty jsi podlehla. Neuměla jsi udržet své pocity na uzdě, a proto za to on zaplatil. A tobě byla dána druhá šance. Nyní musíš jít za Golanem a poděkovat mu. Udělal to jen jednou. Teď budeš žít jako dřív. Ale mezi námi nemáš žádné postavení. Jsi pro všechny navždy ta, co podlehla člověku,“ řekla dívčina matka a hleděla dál na svou dceru mrazivým pohledem.
„Co jste mu udělali?“ vyděsila se Alian, která od té chvíle, co zaslechla slova, “on zaplatil“, nevnímala nic.
„Vybourali jste se. Všichni jsou mrtví. Už se nemusíš trápit,“ řekla matka hlasem, ve kterém nebyla špetka lítosti.
„Proč? On za nic nemohl. Co je to s vámi? Proč jste tak krutí? Nenávidím vás všechny,“ křičela Alian, přičemž se s pláčem zvedla z postele a vyběhla ven. Utíkala tak dlouho, dokud se neobjevila na dokonale zelené louce plné bílých květin. Alian klesla k zemi a plakala. V ten moment si ani neuvědomovala, že má již zpět křídla, které se roztáhly do celé své krásy. Vlasy, opět blonďaté, ji spadaly do obličeje. Uběhlo několik hodin, kdy Alian plakala uprostřed rozkvetlé louky. A poté jí to došlo. Vzpomněla si na legendu, kterou jí vyprávěla její matka před spaním.
Ta dívka se jmenovala Rawena. Nejkrásnější ze všech andělů. V jejích osmnácti letech byla vyhoštěna do světa lidí, za svou drzost ke králi Golanovi. Její trest zněl jasně. Přežít měsíc jako člověk. Ona je všechny překvapila. Překonala těžké první chvíle a vžila se do role lidské ženy. Avšak zamilovala se. Ale po měsíci ji vypršel trest a ona byla opět andělem. Několik dní a nocí proplakala ze stesku po svém milovaném muži. Proto šla za Golanem a rozhodla se, že chce být člověkem. Golan její rozhodnutí přijal. Byl bez srdce. Nezáleželo mu na nikom. Poradil jí, jak se zbavit andělské moci a ona tak učinila. Stala se člověkem. Ale legenda končila špatně. Její milovaný zemřel předčasně a ona zůstala sama. Zestárla v žalu.
Alian měla ještě naději. Také by mohla být člověkem. Přestala plakat a znovu se rozběhla do zámku. Nyní již zamířila přímo do hlavní místnosti, kde sídlil Golan. Nejmocnější z andělů.
Před Golanem Alian poklekla a sklopila hlavu. Golan její příchod očekával. Očekával její poděkování. Avšak to, s čím opravdu přišla, mu vyrazilo dech.
„Nejvyšší Golane. I když jsem vám měla poděkovat, spíše cítím zármutek. Do toho člověka jsem se zamilovala. A nyní budu již napořád smutná. Prosím, vraťte mi ho,“ prosila Alian, přičemž plakala.
Golan nic neřekl. Hleděl na anděla ležícího před ním s nechutí. Stoupl si a přešel k dívce. Stál nad ní a promluvil hlubokým hlasem: „Alian. Když jsi podlehla člověku, nechtěl jsem tě vzít zpět. Ale tvá rodina se přimlouvala. Tobě to ale není dost. Nejsi hodna naší krve. Vyhostím tě do světa lidí, jak si přeješ. Ale Adama již nenajdeš. Je přeci mrtev.“
Alian na něho prosebně vzhlédla: „Já ale vím, že v této situaci můžete člověku navrátit život. Vím to. Prosím. Když jste mu vzali život kvůli mně, oživte ho zas. Udělám cokoli.“
Golan dlouhou chvíli neodpověděl. Nejraději by tuto konverzaci co nejrychleji ukončil. Koukl na dívku s odporem a řekl: „Dobrá. Je tu jedna možnost. Oživím ho. Ty budeš člověk. Ale on ztratí pamět. Nebude si na tebe pamatovat. Již na něho nejspíš nenarazíš. To opravdu chceš?“
Alian přikývla.
Golan si tedy sedl na trůn a přivolal svého pomocníka. Cosi mu pošeptal a přestal si Alian všímat. Mladý poskok přiběhl k dívce a odtáhl ji pryč. Nechal ji několik minut osamotě a poté přišel opět Golan s nějakým předmětem v ruce.
„Povstaň!“ Přikýzal Golan.
Alian tak učinila. Král Andělů ji pevně uchopil za ruku a donutil ji, aby se otočila k němu zády. Drsně sevřel jedno z Alianiných křídel a řízl. Alian projela příšerná bolest a poté omdlela.

Jakmile se probudila, moc dobře věděla, co se přihodilo. Ležela opět na trávě. Ale nyní, místo lesa, spatřila na druhém konci velké město. Přes moře vedl obrovský oranžový most. Měla na sobě stále ty stejné šaty. Vlasy ale měla černé a byla bez křídel. Rozeběhla se směrem k mostu, aby se dostala do města, na které se dívala. Nevěděla proč, ale cosi jí tam táhlo. Cesta byla dlouhá. Nohy měla rozedřené do krve, když se konečně dostala na předměstí Los Angeles. Ale nezastavovala se. Procházela několika ulicemi, potkávala spěchající lidi, jež na ní zírali, jako na zjevení. Konečně věděla, co má dělat. Stoupla si před skleněnou budovu a hleděla dovnitř. Cítila potřebu vejít. A tak také učinila. Po schodech do druhého patra ji vtáhla nějaká podivná síla. Alian se ocitla uprostřed obchodního centra. Všude, kam její oko dohlédlo, byly nejrůznější krámky s oblečením, kosmetikou, potravinami a ostatními věcmi. Alian v ten moment zachvátila beznaděj. Nyní již neměla tu jistou představu, kam vlastně jde. Se slzami v očích se rozhlížela a hledala nějaký záchytný bod nebo stopu, která by ji dovedla tam, kam si přála. Byla v koncích. Unaveně se opřela o zábradlí a se sklopenou hlavou přemýšlela, co dál, když v tom ucítila povědomou vůni. Znala ji až moc dobře. S novou nadějí šla po čichu tam, odkud přicházela. Zastavila se před obchodem s hudebními nástroji. Přes výlohu bylo vidět dovnitř. I přes několik zákazníků, prohlížejících si zboží, visící na stěnách nebo jen postavených na zemi, si Alian všimla známé tváře za pultem. Byl to on. Vysoký, štíhlý muž, jenž byl neobyčejný svými dlouhými tmavými dredy, se opíral o desku stolu a zaujatě něco vyprávěl mladému chlapci naproti němu. Adam po chvilce odešel do skladu a vynesl bílou elektrickou kytaru, kterou položil před sebe. Klukovi se, jakmile spatřil dokonalý nástroj, rozzářil obličej. Přejel něžně po hladkém povrchu kytary a poté přikývl.
Alian ztratila pojem o čase. Koukala stále přes výlohu na svého vysněného muže. Tak moc chtěla vejít do krámku a být u něho blíž. Ale on si ji nepamatoval. Nejspíš by se na ni díval jako na blázna v bílých roztrhaných šatech s bosýma nohama. Mozek jí radil, aby od něho utekla co nejdál a zapomněla, ale srdce říkalo něco úplně jiného. Našeptávalo dívce jen jedno řešení. Vejít dovnitř a chovat se přirozeně. Možná si na ni vzpomene.
Alian nakonec tedy dala přednost srdci a vešla dveřmi do krámku. Ihned upoutala pozornost všech přítomných. Až na Adama, který zrovna přepočítávál peníze obdržené od mladého chlapce, jenž si koupil novou kytaru. Alian ani netušila, co dělá, ale nechala se opět vést pocity. Klepajíc se po celém těle přistoupila k bicím a předstírala, jak moc se o ně zajímá. Po pěti minutách civění na jedno místo, ji vyrušil hluboký příjemný hlas: „Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se Adam, který v tu chvíli již stál přímo vedle ní.
Alian sebou trhla. Koukla dredařovi do modrých očí, přičemž ale nebyla schopna odpovědi.
„Asi tě ty bicí hodně zaujaly, ne?“ snažil se Adam. Líbila se mu, i když vypadala zvláštně. Ten její něžný nevinný obličej mu najednou přišel povědomý. Ale ty černé vlasy jakoby k ní neseděly. Nemohl si ale vzpomenout na žádnou příležitost, kde by tuhle dívku mohl potkat, a tak usoudil, že je nejspíš přepracovaný.
„Já. Totiž potřebovala bych poradit,“ vysoukala konečně ze sebe Alian tichým hlasem.
Jakmile promluvila, Adam byl znovu tam kde předtím. Musel ji znát. Určitě ji někde viděl. „Neviděli jsme se někde?“ změnil téma Adam a překrásně se na dívku usmál.
Alian by tak ráda přikývla a vše mu řekla, ale nemohla. Nevěřil by. Tudíž odpověděla to, co musela: „Ne. Myslím, že ne.“
„Asi máš pravdu. Dneska je náročnej den. Měl bych si odpočinout nebo začnu kecat kraviny. A co teda potřebuješ vědět?“
„Kolik. Totiž, kolik stojí tyhle věci?“ zeptala se a prstem ukázala na bubny.
Adamovi se ústa roztáhla v ještě větší úsměv, když nazvala bicí “tyhle věci“. „Podle toho, co k tomu všechno budeš potřebovat. Už si někdy hrála?“ zeptal se s mírnou ironií v hlase, které si ale Alian nevšimla.
Dívka zakroutila hlavou a úsměv mu oplatila. Nejspíš si o ní bude myslet, že je naprostý šílenec.
„Takže narovinu. Copak tu děláš?“ zeptal se Adam a naklonil se k černovlásce blíž.
Alian opět ucítila tu úžasnou vůni. Nebylo to vůbec jednoduché, seznamovat se podruhé. V rychlosti se snažila vymyslet co nejvěrohodnější důvod jejího příchodu. „Já jsem ve městě nová, a tak se koukám po obchodech. Nic víc,“ pípla a ihned jí bylo jasné, že Adam se s ní již dál bavit nebude.
„Aha.“ Adam se od Alian vzdálil a promluvil k zákazníkům: „Zavíráme,“ řekl. Koukl opět směrem k černovlásce a pokračoval: „tak to tě tu asi budu muset provéset, co myslíš?“
Alian nemohla uvěřit vlastním uším. Samozřejmě rychle přikývla.
„Ale nejdřív si dáš čaj a převlečeš se. Takhle tu nemůžeš chodit,“ konstatoval Adam, když uviděl její oblečení.
Z pokladny si vzal nějaké peníze, vyvedl Alian ven z obchodu a zamkl. Ihned zamířili koupit nějaké všední šaty, a poté na slíbený čaj. Našli si příjemnou restauraci kousek od obchodního centra. Jakmile se Adam dozvěděl dívčino jméno, byl přesvědčen, že ji zná. Ale raději to nerozmazával. Nechal Alian se trochu uvolnit, aby mu nakonec na sebe prozradila víc. Adam jí vyprávěl o své práci a o Los Angeles, aby se dívka s městem seznámila. Když se Adam podíval na hodiny, byl pozdní večer. Zaplatil a společně odešli na čerstvý vzduch. Venku bylo stejně krásně, jako tenkrát, když Adam zastavil u cesty a poprvé se políbili. Nebe poseto hvězdami. Chladný, ale příjemný vánek cuchal Alian vlasy. I nyní Adam galantně nabídl Alian svou košili. Zastavili se až před Adamovým domem.
„Nemusim se asi ptát, jestli máš kde spát, viď?“ promluvil tichým hlasem dredař, aniž by z dívky spouštěl oči.
Alian smutně zakroutila hlavou.
„Tak jdeme nahoru, ať se můžeš prospat,“ řekl Adam, a aniž by čekal na odpověď, odemkl. Alian za ním vešla dovnitř a společně vyjeli výtahem do šestého patra, kde Adam bydlel. Měl velmi útulný byt. Úzká předsíň vedla přímo do obývacího pokoje, který byl propojen s malou ložničkou. Na levé straně od obou pokojů, se nacházela kuchyň. Alian se Adamův byteček líbil.
Dredař ji zavedl do obývací místnosti a ihned jí nabízel jídlo a pití. Dívka odmítla. Společně se posadili na pohodlné kožené sedačce a Adam zapl televizi. Běžel nějaký zábavný pořad. Alian se tak zadívala na obrazovku, že si ani nevšimla Adamova přímého pohledu. Přišla mu čím dál tím víc povědomá. Připadal si trochu jako blázen, když na ni tak civěl, ale nemohl si pomoci. Raději se zvedl a šel se vysprchovat, aby si zchladil hlavu. I když, hned jak opět vylezl s mokrou hlavou a ručníkem kolem krku, uvědomil si zbytečnost jeho činu. Spatřil Alian spící na křesle. Připadala mu tak krásná. Vzal ji tedy do náruče a odnesl na postel. Když ji uložil a snažil se vyprostit z jejích rukou, jež měl kolem krku, Alian se vzbudila. Pevně ho chytla za ruku, aby ji nemohl opustit. Měla strach, že až se vzbudí, Adam tam nebude. Nemohla ho ztratit podruhé.
Avšak Adam to pochopil trochu jinak. Naklonil se k dívce blíž, a co nejněžněji ji políbil. V ten moment se mu vše vybavilo. Stone, rozbité auto, podivná překrásná dívka, incident v bufetu, noční polibek i bílý záblesk. Ale od té doby si nepamatoval již nic. Odtrhl se od Alian a posadil se nechápavě vedle ní. „Co se stalo?“ zeptal se, aniž by se na ni podíval.
„Vybourali jsme se,“ odpověděla tiše Alian, které mezitím došlo, že Adam vše ví.
„A já jsem přišel o paměť? A kde je Stone? Jak si věděla, kde mě najít? A proč si mi hned neřekla, že se známe?“
„Já nevím, co se přesně stalo. Nevím co je se Stonem. Kdybych ti řekla celou pravdu, nevěřil bys mi,“ šeptla Alian se slzami na krajíčku. Tušila, že až mu řekne pravdu, naštve se a vyhodí ji.
„Zkus to,“ vybídl ji podivným hlasem Adam, z něhož bylo znatelné, že je trochu podrážděný.
„Když jste mne poprvé potkali, byla jsem anděl. Byla jsem poslána mezi lidi, abych prošla zkouškou. A vy jste mě našli. Ale kvůli našemu polibku a kvůli tomu, co jsem k tobě cítila, jsem neprošla testem, a tak mě potrestali tím, že vás zabili. Já jsem byla navrácena domů. Opět jsem byla anděl. Když jsem se dozvěděla, co se ti stalo, vzdala jsem se andělské moci a prosila jsem za tvůj život. Ty jsi ale měl zapomenout.“ Alian se cítila, jako by ji probodl ohnivý meč, když viděla Adamovu chladnou tvář.
Adam dlouhou dobu nic neříkal. Nemohl přece věřit nějakým báchorkám o andělech. Ale ona tak vypadala. Chovala se tak. „Proč si nám nic neřekla, už předtim? Jestli je Stone mrtvej, umřel kvůli tobě,“ řekl Adam ledovým hlasem a vstal.
Alian ihned vyskočila k němu. „Já nevím, jestli je Stone mrtvý. Možná není. Kdybych ti to řekla, nevěřil bys. Promiň,“ pípla černovláska a rozplakala se.
Adam se ztěžka nadechl a řekl větu, která Alian rozdrtila duši na malé kousíčky: „Prosimtě, odejdi!“
Alian se zastavil život. Adamův obličej měla nyní rozmazaný. Svět se s ní zatočil. Ani nevěděla jak, ale po chvilce se objevila před Adamovým domem, stále ještě s jeho košilí kolem ramen. S pláčem se rozeběhla po mokré silnici, co nejdále to šlo. Zhroutila se až na lavičce v parku, kde okamžitě usnula.
Ve snu k dívce promouvala její matka, která jí její rozhodnutí vyčítala. Naštěstí se z něho rychle probudila. Bylo brzké ráno. Mlha ještě pokrývala trávník. Alian se cítila jako bez duše. Místo srdce měla jen něco velmi bolavého, sotva bijícího. Koukala před sebe nepřítomným pohledem, když v tom ucítila něčí teplou ruku na rameni. Dívčino srdce se opět brobudilo k životu. Ohlédla se s očekáváním, že je to opět nějaký člověk, který jí bude chtít ublížit. Ale když spatřila jeho, znovu jakoby se navrátila do života. Adam měl stále trochu chladnou tvář, ale v jeho očích byla zřetelná lítost a ještě něco, co tam viděla Alian poprvé. Alian vstala a čekala, co dredař řekne. Ale on místo toho, aby promluvil, přistoupil k dívce blíž a objal ji. Políbil ji tak, jako nikdy. Miloval ji, nyní to věděl. Ona se pro něho vzdala všeho. Znovu Alian opustit nesmí.