Útok osudu (část 1)- fanfiction Knight Rider

Čtvrtek, 15. března 2001

Martin Begley, policejní poručík v Los Angeles, vstal onoho dne v 7 hodin, ostatně tak jako každý den. Jenže dnešní noci se příliš nevyspal. Už přes měsíc se zabývá případem krádeže důležitých materiálů a únikem informací z významné letecké společnosti United Aerolines. A dnes si ho zavolal sám šéf policie, aby mu podal o celé věci zprávu.
Martin se po snídani rozloučil se svou mladší sestrou Cristine, která pracovala jako účetní v jedné místní firmě. Domluvili se, že se sejdou ve čtyři hodiny odpoledne u něho na stanici.
Na stanici bylo ten den rušno jako každý všední den. Krátce po obědě hlásil seržant, který měl službu na recepci, návštěvu k veliteli stanice, majoru Dobsonovi. Major návštěvu přijal. Byl to zástupce Nadace pro zákon a pořádek (FLAG). Major Dobson byl starší, velmi zkušený policista a nyní zastával funkci velitele stanice. Seděl jako obvykle ve své kanceláři a pokuřoval svou oblíbenou dýmku. Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále! " pozval návštěvu. Vešel starší muž, vyšší postavy s šedivými vlasy a brýlemi. " Dobrý den pane majore. Jmenuji se Devon Miles a jsem zástupcem nadace FLAG," představil se.
" Co pro Vás mohu udělat?" zeptal se major.
" Víte, naše nadace potřebuje Vaši pomoc. Zajímá nás únik nebezpečných informací z United Aerolines."
"Říkáte případ United Aerolines? Tak o tom případu nejvíce ví náš poručík Begley."
"A mohl byste ho na pár týdnů postrádat? Určitě by to pomohlo v pátrání nám i Vám."
"Tak dobrá, poručík Martin Begley bude tedy od pondělí ve službách nadace FLAG a to až do dořešení případu United Aerolines."
"Děkuji mnohokrát, majore Dobsone."
"Víte, pane Milesi, jsem jedním z mnoha sponzorů a příznivců Vaší nadace, takže jste to měl o to snazší. Takže na shledanou!"
"Na shledanou", rozloučil se Devon Miles a odešel z majorovy kanceláře. Poté major zvedl sluchátko telefonu a vzkázal sekretářce: " Ať za mnou ihned přijde poručík Begley!"
"Ano, pane, zařídím to," odpověděla sekretářka.

Martin Begley se již chystal nastartovat svoje služební vozidlo a vyrazit na pravidelnou objížďku města. Uslyšel však ve své vysílačce hlas sekretářky: "Poručíku, máte se ihned dostavit to kanceláře velitele!"
" Sakra! Co zase starej chce!" ulevil si pro sebe, zamkl svůj vůz a zamířil do majorovy kanceláře. Rázně otevřel dveře, postavil se do pozoru a zahlásil:" Poručík Begley, na Váš rozkaz, pane!"

"Dejte si pohov, poručíku, " odvětil major a pokračoval:" Oznamuji Vám, že od pondělí budete k ruce panu Milesovi z nadace FLAG. I oni se zajímají o případ United Aerolines. Tak to aspoň společně rychleji vyřešíte. Tady máte vizitku s adresou, kde se máte s panem Milesem sejít.", řekl major Martinovi a podal mu vizitku. Martin zasalutoval a odporoučel se.
Odpoledne se za ním stavila Cristine, přesně tak, jak byli domluveni. Martin jí hned sdělil všechny novinky.
"Alespoň vypadneš z té nudné služebny a zažiješ nějaký vzrůšo!…“ popichovala ho Cristine.
"No… jako bych ho měl málo. Víš přece, že mi už šlo párkrát o život."
"Já vím. Tady to snad tak nebezpečné nebude, že?"
"Snad ne. Však uvidíme v pondělí."

Pondělí, 19. března 2001

Martin vstal opět jako vždycky a vyrazil na adresu uvedenou na vizitce. Před domem, ve kterém měla nadace sídlit, uviděl stát luxusního černého Pontiaca - nebo co to bylo? " Takový fáro…! To bych si taky nechal líbit!", pomyslel si. O kapotu vozu byl ledabyle opřený muž asi o pět let starší než Martin. "Dobrý den!", pozdravil ho Martin a pokračoval:“Hledám sídlo nadace FLAG, jsem tady dobře?"
Muž odpověděl:" Ano. Zavedu Vás za Devonem Milesem, jistě Vás už očekává." Martin následoval toho muže do blízké kancelářské budovy. Na jedny z dveří se štítkem nadace FLAG ten muž zaklepal.
" Dále!", ozvalo se zevnitř.
Vstoupili do kanceláře podobné mnoha jiným, které Martin znal a viděl. Za stolem je očekával Devon Miles. To jméno bylo napsáno na cedulce stojící na stole.
"Ahoj Michaele, přivedl jsi tu posilu od místní policie?" řekl Devon.
"Ano." odpověděl Martin a pokračoval: "Jsem Martin Begley a jsem poručíkem na místním oddělení policie."
"Já jsem Devon Miles, jsem výkonný ředitel nadace FLAG a toto je jeden z našich pracovníků - Michael Knight.", řekl Devon a ukázal na toho muže, který Martina přivedl do kanceláře. Michael a Martin se navzájem představili a podali si ruce. Devon ve zkratce vysvětlil Martinovi, kam až pokročilo jejich vyšetřování. Martin jim zase sdělil poznatky, které měl od svých kolegů na stanici a které částečně získal sám.
Poté se Michael a Martin rozloučili s Devonem a vyšli ven z kanceláře i z budovy. Došli k tomu černému autu, o které byl předtím Michael opřený. Michael otevřel dveře a říká Martinovi: "Nasedni si. Musím ti ještě představit svého parťáka." Martin nasedl na místo spolujezdce a připoutal se. Michael se rozjel a Martin nevycházel z údivu. Nemohl spustit oči ze všech těch tlačítek a displejů. Volant mu připomínal spíše řízení v letadle a z ciferníků pochopil akorát rychloměr a otáčkoměr. Když se trochu vzpamatoval z údivu, zeptal se Michaela: "Tak kde bydlí ten tvůj parťák? "
" No… tam, kde je právě potřeba.“, vyhýbavě odpověděl Michael. Pak už to ale nevydržel a řekl: "No musím ti říct, že to auto, ve kterém sedíš, je mým parťákem… „
"Počkej, jak může být auto partnerem, to nechápu…? „
Vtom však promluvil jakýsi skrytý hlas: "Auto může být partnerem, jen když ho ovládá inteligentní počítač… „

Martin nevycházel z údivu.
"Co..co to je? Kdo to mluví? "
"Jsem KITT - počítač Knight Industries Two Thousand - a jsem duší tohoto auta a Michaelovým jediným parťákem. "
"Děkuji ti, že ses představil. ", řekl Michael.
"Ale teď si budeš muset zvyknout i na Martina. On se mnou bude teď určitý čas pracovat a máme o něm ty nejlepší reference. "
"Ano, to souhlasí. ", řekl KITT.
"A z mých záznamů dokonce vyplývá, že jste si s Martinem dost povahově podobní. "
Na to odpověděl Martin: "Opravdu? No to jsem rád, že si budeme všichni rozumět. "
A tak se stal Marin členem týmu a pustili se do práce. Své sestře Martin všechno svěřil, jen o KITTovi radši mlčel, myslel si, že by ho sestra považovala za blázna, který si vykládá s autem. Tak uplynulo pár týdnů…

Pondělí 9. dubna 2001

Ráno se opět Marin sešel s Michaelem na domluveném místě. Po celodenní práci pak ale najednou říká Michael Martinovi: "Hele, nadace pořádá tuto sobotu dobročinný ples. Nechceš tam přijít? Mám ještě pár volných lístků…“
"Jo, přijdu rád. A mohl bych s sebou někoho vzít? "
"Ty máš dívku, nebo snad manželku? Že jsi se zatím nezmínil Martine... "
"Ne, ne ... Ani dívku, ani manželku. Mám mladší sestru Cristine. Po tragické smrti našich rodičů spolu bydlíme a ona už pěkně dlouho nikde nebyla. Vlastně od té doby, co se rozešla se svým bývalým přítelem, tak nikam nechce chodit. On ji ten grázl pěkně vodil za nos a dost škaredě si s ní zahrál. Tak je teď na chlapy trochu zatrpklá."
"Tak to chápu. Taky jsem měl takový jedno dost blbý období. Víš - mě zase zastřelili manželku pár minut po svatbě - a trvalo mi to, než jsem se s tím srovnal. "
"To je mi líto Michaeli... to jsem nevěděl... "
"No...moc se tím nechlubím a pořád to ještě trochu bolí...když někoho máš rád a on ti náhle odejde... "
"Hm, to taky znám... říkal jsem ti, že rodiče tragicky zemřeli. "
"Tak už toho nechme! A v sobotu se všichni pobavíme! A sestru určitě přiveď! "
"Díky za pozvání, pokusím se ji přemluvit. "
S tím se oba muži rozešli a oběma ta velmi důvěrná zpověď pomohla. Jejich přátelství tím bylo pevnější než kdykoliv předtím.

Když přijel Martin domů, chystala právě Cristine večeři.
"Ahoj ! Mám velkou novinu! ", volal na ni Martin, sotva vešel do dveří.
"Copak máš nového? ", zajímala se a mezitím prostřela stůl.
"Dostal jsem dva lístky na ples nadace FLAG - to jsou ti, co pro ně nyní pracuji. A protože nikoho nemám, tak jsem si říkal, jestli by jsi nechtěla jít se mnou?"
"Já? Víš… moc se mi tam nechce. A ty moc dobře víš proč! "
"No to sice vím. Ale přece kvůli tomu hajzlovi neprožiješ zbytek svého života jako jeptiška! To by se mu líbilo, že se kvůli němu takhle trápíš! Nejvíc ho vytrestáš a sama sobě pomůžeš, když vylezeš z té ulity, co jsi kolem sebe vytvořila a začneš konečně trochu žít! "

Cristine viděla, jak moc na ní Martinovi záleží. Tak ho láskyplně objala a řekla: "Tak dobře bráško. Máš pravdu. Jsem věčně zalezlá - buď v práci, nebo doma. Už je na čase to změnit. Půjdu na ten ples! Mám našetřený nějaký prachy, tak si udělám radost, koupím si nový šaty a půjdu mezi lidi. Třeba na tom plese někoho potkám - v nadaci by mohli být slušní lidi. "
"Tak dobře. Jsem rád, že jsi změnila názor. "
Další dny trávila Cristine sháněním šatů a všeho potřebného. V pátek zašla na kosmetiku a ke kadeřnici. Ta ji velmi slušivě ostříhala. Večer, když přišel Martin domů tak ji málem nepoznal.
„Ó… ty jsi ale kočka! Řeknu ti, kdybych nebyl tvým bratrem, tak bych ti asi neodolal a snažil bych se tě sbalit! Fakt ti to moc sluší. "
"Díky brácha… Taky si něco slušivého obleč, ať mi neuděláš ostudu!", popíchla ho zase Cristine. To na ní Marin měl rád, že si dokázala i z obyčejných věcí udělat legraci.
Oba se moc těšili na zítřejší ples.

Sobota 14. dubna 2001

Večer se Martin s Cristine vydali na ples nadace. Cristine na sobě měla ty nové světle modré šaty a Martin si oblékl svůj nejlepší oblek, bílou košili a tmavě modrou vázanku. Oběma to moc slušelo. Do Palace Hotelu, kde se ples konal, dorazili krátce po osmé hodině večerní. Ukázali organizátorovi své lístky a on je odvedl ke stolu. Byl to stůl pro pět osob, ale zatím u něho nikdo neseděl. Martin s Cristine se posadili a u číšníka si objednali víno a nějaké jídlo. V průběhu večeře je však vyrušil Devon Miles. "Cristine, dovol, abych ti představil svého nynějšího šéfa, pana Milese!"
"Těší mne, pane Milesi!" odpověděla Cristine. Po chvíli dorazila ještě jedna žena, kterou ani Martin neznal. Devon ji oběma představil.
"To je další pracovnice naší nadace, Bonie McPherson. "
Bonie si podala ruku s Martinem i s Cristine. Devon s Bonie si také objednali večeři a když dojedli, zeptal se Martin Devona: "Kde je Michael? Přijde vůbec? "
"Ano, přijde, jen se ještě trochu zdržel. Já pro něho dojdu. ", odpověděl Devon a odešel od stolu. Mezitím začala hrát hudba a na parketu se objevili první tanečníci. Martin vyzval jako první svou setru. Na další tanec pak vyzval Bonie. Bonie se mu líbila. Měla kaštanově hnědé delší vlasy a pronikavé modrozelené oči.
Mezitím Devon dorazil do sídla nadace, kde postával Michael napůl oblečený ve svém svatebním smokingu.
" Michaele! Ples už začal! Kde vězíš?", zeptal se ho Devon.
"Já… nemůžu… Myslel jsem si, že už jsem to překonal, ale teď jsem náhodně vytáhl ze skříně tento zatracený oblek a všechno se mi vrátilo….“ vzlykal Michael.
"Ale, prosím tě, přestaň… Už je to dlouho, sedm let…“
"Já vím. Ale pořád to bolí, jako kdyby to bylo včera! "
"Už na to nemysli. Pojď se bavit, uvidíš, že přijdeš na jiné myšlenky. A čekají tam na tebe Martin se svou sestrou - mimochodem velmi půvabnou. A je tam i Bonie, tak bude legrace. "
"Dobře. Dej mi pět minut, za chvíli tam dorazím. Nemusí nikdo vědět, že jsem brečel jako malý kluk! "
S těmito slovy se rozloučili a Devon se vrátil na ples.

Když vešel do sálu, hráli zrovna pomalý waltz. A Martin se na parketu tiskl k Bonie velmi, velmi těsně. Pak uviděl u jejich stolu sedět poněkud skleslou Cristine a tak ji vyzval k tanci. Když dohráli, byla vyhlášena přestávka a tak se opět všichni posadili ke stolu. Devon řekl Martinovi: "Vidím, že jste se s Bonie sblížili. "
„Á… to ne… to bylo je přátelské objetí…“ bránil se Martin.
Po přestávce vyzval Bonie k tanci Devon a Martinovi zazvonil mobilní telefon.
"Proč sis to nevypnul!" plísnila ho Cristine.
"To je major Dobson. Říkal, že mi dnes asi bude volat, musel jsem to mít zapnuté. Nechci přijít o práci!“, odpověděl Martin a šel ven, aby Cristine nerušil. Vrátil se značně rozladěný.
"Musím jet na služebnu a se starým něco probrat. Budu se snažit se vrátit co nejdříve. "
Cristine mu na to odpověděla: "A co já… to mne tady necháš samotnou, vždyť tady nikoho neznám."
Do debaty se vložil Devon: "Nebojte se, slečno. Váš bratr se jistě brzo vrátí a já s Bonie se budeme starat o to, abyste se bavila. "
"Tak dobře, ale přijeď brzo, bráško, nebo ti to do smrti nezapomenu!"
"Budu se snažit, Cristine. ", odvětil Martin a odešel. Zábava dále pokračovala. Devon střídavě tancoval s Bonie a s Cristine. Po několika tancích šel Devon s jedním svým známým na bar a Bonie odešla na toaletu. Cristine zůstala u stolu sama.
Začali hrát ploužák, ten který Cristine milovala. Byla to píseň "Love Hurts" od Nazaretu a Cristine připomněla chvíle se svým bývalým přítelem i to jak jí ranil. Z očí se jí začaly koulet slzy a už chtěla odejít na toaletu se upravit, když se nad ní ozval mužský hlas:"Smím prosit, slečno.“
Otočila se a nad ní stál muž o pár let starší než její bratr.
"Ano…“hlesla, a vstala ze židle. Muž ji doprovodil na parket a začali tančit.
"Jmenuji se Michael."
"Já jsem Cristine."
Oba se na sebe zlehka usmáli a tančili dál. Už nemluvili, jen se jeden na druhého dívali. Cristine se líbily jeho tmavé kudrnaté vlasy a krásné modré oči. Postavu měl vysokou svalnatou, prostě chlap, jak má být. Ani Michaelovi nebyla Cristine úplně lhostejná. Obdivoval její světlé vlasy a zvláštní oči, které jakoby z různých úhlů měnily svou barvu od blankytně modré po temně švestkovou. Cítil její drobné ruce, jak se mírně chvějí. Dohráli píseň a byla opět přestávka. Michael se posadil s Cristine ke stolu a po chvíli přišel ke stolu Devon a Bonie. Michael se s nimi vřele přivítal:" Devone, Bonie! Konečně jste tady…“
"Vy se znáte?", podivila se Cristine.
"Ano. Oba spolupracujeme s Vaším bratrem na případu United Aerolines."
"Tak to jsi ty ten tajemný parťák, o kterém Martin pořád básní. Jsem ráda, že jsem tě mohla osobně poznat. ", řekla Cristine.
"No a mně zase těší, že poznávám sestru svého nejlepšího přítele.", odvětil Michael a všichni se srdečně zasmáli.
Když zase začali hrát, vyzval zase Michael Cristine. Devon zase odešel s kýmsi na bar a tak zůstala sama pro změnu Bonie. Naštěstí ne na dlouho. Po chvíli se vrátil i Martin a vyzval ji též k tanci.
Po skončení plesu si Michael s Cristine vyměnili svá čísla, aby si mohli domluvit další setkání. Podobně se sblížili i Martin s Bonie.

čtvrtek 24.května 2001

Martin s Michaelem pokračují ve vyšetřování. Jejich snahy však zkříží následující události. Toho dne se do kanceláře majora Dobsona ohlásila nečekaná návštěva. Byl to asi čtyřicetiletý muž, černoch. Měl vysokou, urostlou postavu a nakrátko ostříhané černé kudrnaté vlasy.
Major ho přijal a zeptal se ho: "Kdo jste a co od nás potřebujete?"
"Jsem Edmond Johnson, FBI.", odvětil a ukázal služební průkaz.
"Aha. A čím může naše stanice federálům pomoci?"
"Zajímá nás případ United Aerolines. Zjistili jsme napojení na mezinárodní zločin a proto tento případ přebíráme. Předejte mi proto veškeré podklady, které k tomuto případu máte."
"Jistě. Tady je část dokumentace. Musím ještě zkontaktovat jednoho našeho pracovníka. Ten má u sebe zbytek. Až to budu mít, dám vám vědět."
"V pořádku, majore. Tady je moje vizitka.", odpověděl agent Johnson a podal majorovi svou vizitku.
Když agent odešel, zavolal major Martinovi, aby se k němu dostavil. Martin přijel asi za půl hodiny. Zaklepal na dveře majorovy kanceláře, vešel a po pozdravu se majora zeptal: "Co potřebujete, majore?"
"Jedná se o případ United Aerolines. Předej mi prosím všechny informace, které jsi i s nadací získal. Ten případ totiž přebírá FBI."
"A sakra, federálové...", ulevil si Martin. "Ale my už jsme velmi blízko, dá se říct téměř na stopě. Vůbec se mi to nelíbí, že jim to musíme předat."
"Ale je to rozkaz, poručíku!", okřikl ho major.
"Když rozkaz, tak rozkaz. Ne, nemůžu ten rozkaz splnit! Ohrozilo by to postup celého vyšetřování. Materiály, co jsme s nadací nasbírali Vám samozřejmě předám, ale v pátrání budu pokračovat. V tom mi nezabráníte!"
"Ale zabráním! Jste suspendován!" ,vykřikl major.
"Když konec, tak se vším všudy! Tady je má pistole, pouta a odznak. S prací pro policii jednou provždy končím!". Martin hodil vztekle na stůl svoje policejní věci, předal majorovi složku s listinami o případu a už, už chtěl odejít. Major za ním volal: "Aby jste nelitoval!" Ale Martin jen zabouchnul dveře a odsupěl z kanceláře i z budovy.
Když přišel domů, Cristine na něm hned poznala, že se něco stalo.
"Co tě trápí, bráško?"
"Ale, dneska jsem se porafal se svým šéfem, majorem Dobsonem. A dal jsem výpověď u policie."
"No a co budeš dělat? Já už vím. Budeš pracovat pro nadaci. Snad tě tam vezmou nastálo. Můžeš říct Bonie, aby se přimluvila, když teď spolu chodíte..."
"Nechodíme spolu! Párkrát jsme si sice vyšli, ale nepřeskočila ta správná jiskra. Teď už jsme jen přátelé. Ale ty by jsi se za mne mohla přimluvit. U Michaela! Všiml jsem si, že spolu chodíte, nebo ne?" oponoval Martin.
Cristine se začervenala a řekla: "Ano. chodíme spolu a myslím, že po delší době zase k někomu cítím něco velmi pěkného. Ale nevím, zda mám Michaelovi své city naplno vyjevit. Víš, abych se zase nezklamala."
"Michael je slušný člověk. A taky si dost prožil. Měli by jste si o tom spolu upřímně pohovořit. Uvidíš, že se mnohé mezi vámi vyjasní. A já zajdu přímo za Devonem. S tou prací pro nadaci to myslím vážně. Snad mne příjme."

pátek 25.května 2001

Ráno zašel Martin za Devonem. Vysvětlil mu celou situaci a požádal ho, zda by mohl pro nadaci dále pracovat. Devon souhlasil, ale dal Martinovi jednu podmínku. Řekl mu: "Aby jste se, pane Begley, mohl stát členem našeho týmu, musíte se zúčastnit speciálního školícího kursu. Další termín je od pátku 22.června do neděle 24.června. Vyhovuje Vám to?"
"Ale to je skoro až za měsíc. Co budu dělat do té doby?"
"No bohužel dřívější termíny jsou již zaplněny. A do té doby jste přijat jako taková pomocná síla. Ne, nebojte se. Nebudeme po Vás chtít, aby jste zametal nebo uklízel kanceláře. Budete dál pracovat s Michaelem jako dřív. Jen to takhle musíme napsat do pracovní smlouvy. A po absolvování školení budete řádným členem našeho týmu. Tady mi to podepište.", uklidnil Martina Devon a podal mu pracovní smlouvu. Martin ji v rychlosti pročetl a podepsal. Poté smlouvu podepsal i Devon a řekl Martinovi: "Vítejte jako nový zaměstnanec nadace FLAG."
Večer se Martin vrátil radostně domů. "Podívej se co mám!", volal radostně na Cristine a mával jí před obličejem svou smlouvou.
"Tak tě do nadace přijali? To jsem ráda, že to takhle dopadlo."
"Ano, taky jsem rád, že jsem tak rychle dostal novou práci. Ale asi za měsíc budu muset na víkend odjet. Nadace pořádá školení a já jako nováček tam musím jet. Vydržíš to beze mne?"
"Ale prosím tě, vždyť už nejsem malá holka! A kdy to školení bude?"
" Od 22. do 24. června. Je to víkend, tak ho budeš mít s Michaelem sama pro sebe...", dobíral si Martin Cristine.
"Máš pravdu, konečně budeme sami dva.." zasmála se Cristine.
Během dalších dnů a týdnů se Martin plně věnoval práci pro nadaci a Cristine se s Michaelem stále více sbližovali. Ale oba v sobě drželi pochyby a tajemství.


pátek 22.června 2001


Martin od rána balil kufry. Odjezd byl naplánován na čtvrtou hodinu odpoledne. Ten den měl volno, aby se mohl připravit na školení. Cristine mu pomáhala s výběrem vhodného oblečení.
Konečně byl kufr zavřený a Cristine vezla Martina k vlaku. a nádraží už čekal Devon.
"Pane Begley, jdete včas jako vždy!", pochválil ho Devon.
"Pane Milesi, už jsem Vám několikrát navrhoval, aby jste mi říkal jménem. "
"No dobrá, Martine, ale jen za podmínky, že mi i ty budeš říkat Devone!"
Oba muži se zasmáli a srdečně si potřásli rukou. Poté nastoupili do vlaku. Martin se vyklonil z okénka a rozloučil se s Cristine.
"Přijedu v neděli odpoledne - tak kolem třetí hodiny. Přijedeš mi naproti?"
"Přijedu, určitě. Měj se dobře, bráško!"
"Ty taky! A buď hodná holka! Žádný hlouposti s Michaelem! Ne, jen žertuji.Sbohem!
"Sbohem!", pozdravila ho Cristine a vlak již odjížděl.
Když vlak odjel, opustila Cristine nádražní budovu, nasedla do svého Fordu, který stál na blízkém parkovišti, a vydala se na cestu domů. Po několika ujetých kilometrech se však motor jejího vozu náhle zastavil. Odstavila Ford u krajnice, zapnula výstražná světla a vytáhla z kufru trojúhelník.
"To mi tak ještě scházelo, porucha na autě!", nadávala. Otevřela bezradně kapotu a jen tak pro jistotu zkontrolovala hladinu oleje. Olej byl v pořádku. I ručička palivoměru byla někde v polovině stupnice, takže benzínu měla dost. Chvíli bezradně obcházela svůj vůz a pak ji napadlo zavolat Michaelovi. Vytáhla mobil a zvolila jeho číslo. Telefon chvíli zvonil a pak se ozval Michaelův hlas: "Ahoj Cristine! Co potřebuješ?"
"Ale, trčím na obchvatu a kleklo mi auto. Vůbec nechce nastartovat. Už jsem zkontrolovala baterii, olej i benzín, vše se zdá být v pořádku, ale auto ani neškytne. Pomůžeš mi?"
"Jasně, za deset minut jsem u tebe. "
"Díky moc, ahoj!"
Cristine zavěsila a čekala. Asi za deset minut přijel Michael ve svém autě. Cristine z auta nemohla spustit oči. "Ty máš ale žihadlo! Že se Martin nepochlubil, jakým jezdíš autem."
"Díky! Ale teď se budeme věnovat tvému autíčku. Copak mu asi schází?"
"To netuším.", odpověděla Cristine. Z Michaelova auta se však ozval hlas: "Ale já už to vím. Je to porucha na řídící jednotce. Tu tady nespravíme." Cristine se podivila: "On s tebou někdo jede?"
Michael se usmál a odpověděl : " To je KITT. Počítač Knight Industries Two Thousand. Je duší tohoto auta a je to můj i Martinův přítel a parťák." Na autě vpředu zablikalo červené světlo a KITT řekl: "Díky, že jsi mne představil té krásné mladé slečně.Smím i já znát Vaše jméno?"
"Jsem Cristine Begley."
"Á, Martinova sestra! Konečně tě poznávám. Můžeme si tykat ne?"
"Jasně.. KITTe."
Michael je přerušil:" To je fajn, že jste se seznámili. Teď tě dovezu domů a postarám se o tvé auto. Do rána ho budeš mít opravené. Samozřejmě na účet nadace."
"Díky Michaele! Za to tě zítra zvu k sobě na oběd. Přijdeš?"
"Ano, přijdu rád."
Tak se domluvili a Michael odvezl Cristine v KITTovi domů. A opravdu se postaral o to, aby měla druhý den Cristine auto opravené. Před jejím domem se letmo políbili a rozloučili.

sobota 23.června 2001

Cristine dopoledne chystala slavnostní oběd. Již večer vytáhla kotlety z mrazáku. A dnes je připraví na oběd. Budou zapečené se šunkou, salámem, sýrem a žampiony. Byl to moc dobrý recept, který ji naučila její kmotřička a Cristine ho dělala jen při slavnostních příležitostech. K tomu uvařila čerstvé ranné brambory a kolem poledního se celým jejím bytem linula líbezná vůně.
Michael zazvonil asi o čtvrt na jednu. Držel v ruce kytici žlutých růží. Cristine otevřela dveře, pozdravila se s ním a přijala kytici. Dala ji do vázy s vodou a přinesla oběd na již vyzdobený a připravený stůl.

"Oběd je vynikající. Už jsem dlouho nic tak dobrého nejedl!", chválil ji Michael
"Díky. Co budeme odpoledne dělat? Mohli bychom jít na pláž a zaplavat si. Moře je už celkem teplé."
"Ano, to je dobrý nápad. Nadace má jeden apartmán s malou, téměř soukromou pláží. A není to daleko. Zvu tě tam jako oplátku za ten dnešní oběd. Opravdu jsem si pochutnal."
Tak si Cristine sbalila pár nejnutnějších věcí a odjeli. Michael měl pravdu. Bylo to místo jen několik kilometrů od Los Angeles. A byl to opravdu apartmán, stojící jen několik desítek metrů od pláže, lemované z obou stran vysokými skalisky. Cristine se v koupelně převlékla do nových oranžových plavek. Vzala si pod paži ručník a vyšla na pláž. Tam již Michael připravil dvě lehátka a slunečník. I on byl jen v plavkách a Cristine se nemohla vynadívat na jeho atletické, svalnaté tělo. Všimla si, že i Michael si ji obdivně prohlíží.
"Co na mně koukáš, jako by jsi nikdy neviděl ženskou v plavkách?"
"Promiň. Jsi moc krásná a přitahuješ mne čím dál víc!"
"To nic. Musím se přiznat, že i já jsem si tě obdivně prohlížela. S takovým chlapem jsem už hezky dlouho nechodila. Půjdeme se vykoupat, ať trochu zchladneme, ne?"
"Dobrý nápad!", řekl Michael. Oba skočili do vln. Chvíli plavali, chvíli se jen tak brouzdali po mělčině.
Jenže potom se přihnaly mraky a začalo pršet. Oba rychle uklidili lehátka a slunečník do apartmánu a převlékli se. Michael měl světle modré šortky a bílé tričko, Cristine si oblékla lehkou sukni a halenku s výstřihem. Sedli si vedle sebe na pohovku.Oba cítili potřebu tomu druhému něco moc důležitého říct.
Začala Cristine.
"Michale, musím ti něco říct. Měla jsem před tebou jednu vážnou známost. Toho kluka jsem moc milovala. Jenže pak jsem ho představila své nejlepší kamarádce. A to byla veliká chyba. Začal s ní chodit za mými zády. Pěkně mě tahal za nos. A nakonec mne i tu kamarádku pozval na svoje narozeniny. No a na té oslavě ji přede všemi požádal o ruku. A ona samozřejmě souhlasila. Musela jsem odsud utéct a doma se vyplakat. Pak jsem se dozvěděla, že se museli brát, protože už byla těhotná. No a já zůstala sama. Myslela jsem si, že už nikoho nepotkám koho bych mohla milovat. A pak jsi přišel ty. Na tom plese, to bylo jako zjevení. Zrovna při písničce, kterou mám ráda, jsi pro mne přišel tancovat.Miluji tě už od toho dne, ale bála jsem se ti to říct. Nebyla jsem si jistá, jestli i ty ke mně cítíš to samé a jestli jsi ten pravý." Michael ji objal a taky se vyznal.
"Cristine i já ti musím něco říct. Já jsem dokonce byl i ženatý. Ne, nelekej se. Trvalo to jen velmi krátce. Byla to totiž korunní svědkyně jednoho mého případu a já se do ní zamiloval. Ona mou lásku opětovala a dohodli jsme se na svatbě. Jenže krátce po obřadu si nás ti gangsteři našli. Chtěli mě zastřelit, ale Elis - tak se moje žena jmenovala - si jich všimla první a zasáhla jí střela, která byla určená mně. Zachránila mi život, ale sama o něj přišla. Už to bude sedm let, ale stále to ještě trochu bolí. Musím ti říct, že tě nechci s Elis srovnávat. To ani nejde, jste každá trochu jiná. Ale miloval jsem ji stejně upřímně a z celého srdce, jako teď miluji tebe. Myslel jsem si, že tohle už nikdy žádné ženě neřeknu, ale je to pravda. Miluji tě a pokud i ty mne chceš milovat, musíš se smířit s tím že určitá část mého srdce bude stále patřit Elis. Ale tobě bude patřit celý zbytek mého srdce, pokud budeš chtít!"


"Michale! Je mi to líto, co se ti stalo. A jsem s tím smířená. Když mě budeš milovat stejně jako Elis, nebo možná jinak, budu nejšťastnější žena. Miluji tě, takového, jaký jsi. Jsi opravdový rytíř, tvé jméno ti sluší."
"I já tě miluji Cristine, takovou jaká jsi."
Po tomto vzájemném vyznání se oba začali vášnivě líbat a objímat. Jejich vášeň rostla, až vyvrcholila ve slastném milostném aktu.
Po první společné noci se ráno opět šli koupat a pak odvezl Michael Cristine k jejímu, již opravenému autu.Ta potom jela na nádraží pro Martina. Vlak přijel včas a tak se sourozenci opět setkali. Doma to už Cristine nevydržela a svěřila se: "Martine, mezi mnou a Michaelem je to asi hodně vážné. Svěřili jsme si svá tajemství a mnohem víc nás to sblížilo. Jsou z nás milenci, dá se říct."
"Oh, tak vy takhle! Člověk vás chvíli nehlídá a pak se nestačí divit!", zlobil se naoko Martin, ale pak se smíchem dodal: "Však už bylo načase, aby sis někoho našla. A Michael je slušný a poctivý člověk."
"A ani mi nevadí, že je to vlastně vdovec. I když nevím, jestli se to vůbec počítá, když to bylo tak krátce po svatbě. Ale asi ano, protože ji velmi miloval. Stejně horoucně jako teď miluje mne, s tím jsem si jistá.", dodala Cristine.Tak opět uplynulo pár dnů...
V dalším týdnu pracovali Martin a Michael každý samostatně, takže se vlastně vůbec neviděli.

pondělí 2.července 2001

Ráno se Martin opět setkal s Michaelem. Oba se podělili o výsledky své práce a pak se Michael obrátil na Martina s následující prosbou.
"Víš kamaráde, musím ti něco říct. Velmi miluji tvou sestru. Už jsem si myslel, že se nikdy doopravdy nezamiluji, potom, co se mi stalo, ale pak jsem potkal ji a vše se změnilo."
"Michaele! O tom, že chodíš s mou sestrou už vím. A vím, že i ona je do tebe zamilovaná. Co s tím budeš dělat?"
"Víš, příští sobotu slavím narozeniny, bude mi čtyřicet let. A chtěl bych ji tam požádat o ruku. Už mám koupený i prstýnek, podívej!", svěřil se Michael a ukázal Martinovi krabičku s prstýnkem. Byl z bílého a žlutého zlata a ve středu měl zvláštní kámen. Měnil svou barvu od světle modré až po temně švestkovou.
"Ten je krásný. A ten kámen! Jako oči mé sestry. Kde jsi ho sehnal?"
"No nebylo to lehké. Je to celkem vzácný kámen a jmenuje se alexandrín. Ale prosím tě, nevyzraď to tajemství Cristine. Chci ji překvapit. Jen ji pozvi na ty narozeniny."
"Dobrá. A jsem rád, že to myslíš opravdu vážně. Budu rád, když se staneš mým švagrem, Michaele."
Odpoledne přišel Martin domů a řekl Cristine: "Víš, že bude mít příští týden Michael kulatiny?"
"Ano, narodil se 15.července, to vím. A bude mu čtyřicet. Proč se na to ptáš?"
"No, protože nás zve na narozeninovou oslavu příští sobotu."
"Tak to mu musíme něco koupit, když nás zve."
"Jasně, na něčem se domluvíme a půjdeme tam. Už se těším, že se zase uvidím s Bonie. Dlouho jsem ji neviděl, pokecáme spolu."


Tak bylo rozhodnuto. Příští dny trávila Cristine sháněním vhodného dárku. Martin koupil láhev kvalitního francouzského vína. Cristine se nakonec rozhodla koupit kravatu. Vybrala velmi kvalitní kus. Byla hedvábná, temně modrá s jemnými zlatočervenými proužky. Stála sice pěkný balík, ale Cristine to nevadilo. Chtěla Michaelovi udělat radost. Martin se musel celou dobu velmi přemáhat, ale nakonec tajemství nevyzradil.

sobota 14.července 2001
Martin s Cristine dorazili do hotelu Ocean Sun. Zde se konala oslava Michaelových narozenin. Vyjeli výtahem do předposledního patra, kde byl sál s terasou a vyhlídkou na oceán. U dveří do sálu ukázali své pozvánky, které jim Michael poslal, a usedli na svá místa. V sále už bylo asi padesát hostů. Martin se pozdravil s Devonem a Bonie. Čekalo se jen na hlavního oslavence - Michaela. Konečně vyšel na pódium. Všichni hosté vstali, zatleskali mu a společně zazpívali píseň "Happy Birthday" . Potom se začaly předávat dárky. Michael byl šťastný. Dárky se mu velmi líbily. Pochválil víno od Martina a nad kravatou od Cristine se úplně rozplýval:" Ta je nádherná. Takovou ještě nemám. Opravdu jsi se trefila, je to přesně můj vkus. Díky Cristine." Něžně ji políbil a přebíral další dary.
Když bylo předávání darů u konce, vystoupil Michael na pódium sálu, stoupl si k mikrofonu a řekl.
"Děkuji Vám přátelé. Všem moc děkuji za krásné dary. Jsem rád, že mám kolem sebe tolik dobrých přátel. Ale jednomu z Vás chci dát dárek já. Je to žena, kterou jsem před časem poznal a jmenuje se Cristine Begley!"
Všichni se na Cristine podívali. Michael pokračoval:" Cristine, pojď za mnou. Musím ti předat jeden speciální dárek."
Cristine vystoupila k Michaelovi a řekla mu: "Ale ty mi nemusíš nic dávat. Já jsem ráda, že jsem tady s tebou."
Michael se usmál, poklekl před ní na jedno koleno,vytáhl z náprsní kapsy krabičku s prstýnkem a pronesl slavnostním tónem: "Cristine, má lásko! Ptám se tě tady přede všemi. Staneš se mojí manželkou?"
V sále to zašumělo úžasem. Tohle nikdo kromě Martina nečekal. Cristine vteřinu váhala a pak řekla: "Ano Michaele! Stanu se tvojí ženou. Miluji tě lásko!" Michale vstal, navlékl jí prsten a políbili se. Všichni v sále jim tleskali. Pak se rozproudila bujará zábava, ale Michael s Cristine už byli stále spolu.
Druhý den se setkali o samotě a začali plánovat svatbu. Nakonec se domluvili na sobotě 4. srpna. Akorát se nemohli dohodnout na místě obřadu. Cristine chtěla obřad pod širým nebem, ale Michael jí vylíčil, jak probíhala jeho první svatba a co se pak stalo. Proto nakonec oba souhlasili, že se poohlédnou po nějaké kapli. Cristine dostala nápad a rozjela se do městečka nedaleko Los Angeles. Bylo to místo, kde se s Martinem narodili a byl tam i malý kostelík, ve kterém byli oba pokřtěni. Nyní tam vykonával duchovní službu reverend Malcolm. S Cristine se znal, ale naposled ji viděl, když zařizoval pohřeb jejich rodičů. Cristine vešla do kostelíku a uviděla reverenda, jak u hlavního oltáře aranžuje květiny.
"Chvála Kristu, otče!" , pozdravila. Reverend se otočil a uviděl ji.
"Cristine, vítám tě v našem chrámu páně. Co by jsi potřebovala? Zpověď?"
"Ne, otče. Ale mám na Vás poněkud jinou prosbu. Budu se vdávat a chtěla bych obřad v tomto kostele, pokud by to bylo možné."

"Ale jistě, rád tě tady oddám. Ale kdo je ten šťastlivec, se kterým chceš spojit svůj život?"
"Je to Michael Knight, z nadace FLAG."
"Ach tak. O něm jsem jednou četl v místních novinách a bylo to velice pochvalné. Byl tam líčený jako nějaký hrdina. Ať se za mnou taky zastaví a pak si myslím, že o nebude problém, vás zde oddat. Akorát potřebujete dva svědky a ty Cristine, by jsi měla požádat nějakého svého dobrého přítele, aby zastoupil tvého otce."
"Jistě, otče, o někom vím. Termín by mi vyhovoval na sobotu 4.srpna."
"Ano, Cristine, to by šlo zařídit."
Cristine se rozloučila s reverendem a vydala se do města. Tam si u své jedné bývalé spolužačky vybrala svatební šaty. Ta spolužačka vlastnila svatební salon, tak to nebyl takový problém. Na oplátku tu přítelkyni Cristine pozvala za družičku. Nakonec se Cristine vydala do sídla nadace FLAG, kde měla domluvenou návštěvu u Devona Milese.
"Co by jsi ode mne potřebovala, Cristine?", zeptal se jí Devon.
"Víte, že nám tragicky zahynuli rodiče. A proto jsem Vás,pane Milesi, chtěla požádat, aby jste zastoupil roli mého otce a dovedl mne Michaelovi k oltáři."
"Děkuji ti Cristine za takovou poctu. Rád tě k oltáři dovedu, ale mám jednu malou podmínku. Už mi konečně říkej Devone, prosím. Připadám si hrozně starý, když mi stále vykáš."
"Tak dobrá, Devone. A mockrát ještě jednou děkuji."
Ani Michael nezahálel. Koupil si nový oblek, objednal kytici a snubní prstýnky. Ty byly ze dvou pramenů zlata, bílého a žlutého, které se uprostřed jakoby protkávaly A ve středu obou prstenů se třpytily tři malé diamanty. Čas rychle ubíhal a tak konečně nastal slavný den.
----- pokračování příště