Příteli

Když jsem tě uviděla prvně, vlastně jsem si říkala, co je to za divnou existenci? Co je to za člověka, co jen pluje tou ulicí? Kdo je to ten s tím záhadným projevem? Komu patří ten pronikavě zastřený pohled směřujcí kamsi do jiných světů?
To bylo tehdy v srpnu, tam v tom baru. Jenže už tehdy na ten první pohled mi došlo, jak krásny doopravdy jsi, tam se tenkrát zrodil počátek oné chyby.
A tak se najednou stalo, že jsem tě začala potkávat, častěji a častěji.
Někdy jsem na tebe narazila v obchodě, jindy jsi se procházel tím stejným parkem jako já a zase jindy jsi prostě chodíval stejnými ulicemi, až jsme se jednou střetli.
Oba jsme šli se sklopenou hlavou, jeden tam a druhý zase sem. Oba ve svých myšlenkách a světech vystavěných z mýdlových bublin a krásných vzdéchů růží. Oba nerušeni okolím jen sami se sebou.
A pak, na tom zaprášeném chodníku jsme stáli proti sobě, už nebylo kam uhnout, kam utéct. Chvěl se mi dech a s těží jsem udržela svůj pohled spříma, když jsem k tobě prvně promlouvala.
A přeci, nic tak složitého to nebylo. Začali jsme si jednoduše povídat, už ani nevím o čem, snad o počasí, květinách nebo jsme prostě jen říkali nějaká slova, to už opravdu nevím. Vím snad jen tolik, že jsem od tvojí tváře nemohla odtrhnout oči. A nemohla jsem je odtrhnout i dlouho potom, co jsi ještě toho večera seděl se skříženýma nohama na mé posteli.
Jen jsme si dál povídali o všem a o ničem, o maličkostech i velkých věcech.
A já tenkrát, ten poslední srpnový večer poznala, kým doopravdy jsi. Někým, ke komu musí každý ať chce, nebo nechce chovat úctu, obdiv. Spytovala jsem své svědomí, že jsem tě kdy mohla považovat za hlupáka, za někoho divného. To ne, to jsi nebyl. To nejsi. Jsi jen záhadný a svůj, nezáleží ti na mínění druhých.
Jsi tím nejzáhadnějším, nejzvláštnějším, nejušlechtilejším.
A právě tehdy, když jsme seděli proti sobě na té posteli, jsem si sama sobě přísahala, že se do tebe nikdy nezamiluju. Jak bláhová to byla přísaha.
Jak bláhová to byla touha.
Jen jsem se usmívala a ty jsi se taky usmíval, trochu plaše, ale přeci. A z večera se pomalu stala půlnoc a ty jsi u mě pořád seděl.
Zůstal jsi.
Leželi jsme vedle sebe, obíjmala jsem tě, hladila tě, šeptala ti tichá slova, co neměla ani žádný význam, pouze chlácholila. Dlouho jsem tě tiskla v náručí, až jsi nakonec usnul. Spal jsi tím nejkrásnějším spánkem a byl tak krásný, protže jsi to byl ty, kdo spal.
Byl to zvláštní pocit, pořád to je zvláštní pocit, ležet vedle tebe, koukat se na tebe, vědě, že tě znám celý život a přeci tě neznat, mít tě a přeci nemít...
Ráno, i když jsem celou tu noc nezamhouřila oko, jsem si prohlížela tvůj andělsý obličej, prohlížela jsem si krásu tvé duše.
Jsi krásnější než sama krása, ušlectilejší než sama ušlechtilost a ctnostnější než sama ctnost. Vím, jsi pouze člověk, ale právě proto je tvá Božská podstata tak mocně čarovná.
Jak jsi tiše oddechoval, zlehka se ti chvěly rty. Chvíli jsem je sledovala, takovou tu chvíli, kdy je okamžik delší než celý život a kratší než záblesk světla.
Políbila jsem tě.
Začal jsi se probouzet, usmál jsi se, trochu zamrkal a řekl, že takhle krásně se ti ještě nespalo.
Od té doby spáváš u mě v posteli. Od té doby se každý den modlím, abych tě nemilovala, abych tě nikdy milovat nezačala, snad aby se nikdy nestalo, že jsem tě kdy potkala a promluvila na tebe.
Nepomáhá to.
Nelituji nic, ale bez toho by to bylo jednodušší.
Od toho letního setkání uplynulo mnoho času, sblížili jsme se. Stali jsem se přáteli. Jsem tvou tichou oporou, o kterou jsi se vždycky mohl a můžeš opřít. Jsem tu pro tebe a vždycky jsem ti to dávala na jevo a tys to přijímal, přijímáš.
Potichu jsem sledovala tvůj život, když jsi chtěl povídali jsme si o tom, když ne, objala jsem tě. Střežila jsem tě, vždyť tě ještě pořád střežím jako ten nejcenější poklad, vlastně jsi mým nejcennějším pokladem, co mám a taky nemám.
Nemůžu mít a snad bych ani nechtěla.
Když jsme šli spát, nikdy jsem nezapoměla přitisknout se k tobě a trochu tě uklidnit. Nikdy jsem ti nezapoměla dát pusu na rozloučenu a nebo když jsem se zase shledali. Nikdy jsem se nezapoměla optat jak ti je, i když jsem to sama dobře poznala.
Byli a jsme přátelé, ti nejlepší.
A já se pořád přesvědčovala, že to není láska, co k tobě chovám, že je to jen to ono přátelství. Marně jsem se snažila obelhat se. Nešlo tě nemilovat, pořád to nejde.
A tak proto jsem se alespoň s tou největší láskou o tebe starala, skoro jako matka. Nikdy jsem ti svoje city neprozradila, nebylo proč tě tím obtěžovat, zatěžovat.
Už tak byl tvůj svět dost krutý.
Škoda že nevíš jak těžké pro mě bylo, je, se tě dotýkat s tím vědomím, že jen jako přítel. Ale věř mi, já bych opravdu nikdy nechtěla něco víc. Natolik si tě vážím, že bych to ani nedovolila, jen o tom někdy potájí v noci, když veldle mě spíš a já nemůžu usnout, smutně snívám.
Když jsme spolu, hlídám tě, aby se ti nic nestalo, aby tě někdo neurazil, nebyl na tebe zlý a když spolu nejsme a já na to nachvíli zapomenu, pak je mi smutno a nevím co dělat.
Ten slib, že se do tebe nezamiluju byla jen hloupá naivita, kterou jsem sama k sobě pronesla snad jen proto, abych až ten čas lásky nastane nebyla tak zklamaná. Snažila jsem se sama přesvědčít právě proto, že jsem už moc dobře věděla, že jednou se zamiluju.
Teď tu sedím a je to zrovna jedna z těch chvil, kdy nejsme spolu.
Je to zvláštní čas, tak brzo ráno.
Odešel jsi bezeslova jen s polibkem na rozloučenou, jak to vždycky děláváš a dost často se zase stejně bezeslova vracíš pouze s tím polibkem.
Byl, jsi a budeš zvláštní.
Asi právě proto tě miluju.
Sedím tu a píšu ti tyhle řádky, protože, protože umírám. Umírám láskou k tobě a tak chci abys to věděl, aspoň jednou.
Prosím, odpusť mi, že tě opouštím, že na tvou hlavu sesílám spoustu špatných věcí, které bys neměl nikdy znát.
Ano vím, jsem sobec, ale víc už nemůžu.
S Bohem můj příteli...
Miluju tě