Jákob a ryba

Byl jeden rybář, Jákob. Měl tři zdravé děti, hezkou ženu, ale žádné peníze. Děti hladověly, ryb Jákob mnoho nechytil a žena, ta jej den co den proklínala. Proto se Jákob nerad zdržoval doma – nechtěl se dívat na bídu dětí a nechtěl poslouchat vyčítavé řeči ženiny. Místo toho u vody vysedával, kde hledě do mírných vln a racky pozoruje, nacházel svou útěchu, klid a jedinou radost, kterou na světě měl.
Vysedával u vody častěji a častěji, avšak čím více času tam trávil, tím méně ryb domů nosil. Jeho ženě nezbylo než se utéci k ponižujícímu povolání, aby dětem měla co do huby koupit. Více teď Jákobem pohrdala a ještě více jej proklínala. A od té doby, co se prodala prvnímu muži, s Jákobem už nikdy lože nesdělila.
Jákob se cítil sám, žena ho nenáviděla, děti si ho nevážily – však je k tomu matka popouzela. Jákob jí to ale nezazlíval. Věděl, jak moc ji zklamal. Věděl, že si zaslouží pohrdání. Myslil ovšem, že by si zasloužil i trochu – alespoň malou špetku!– upřímné lásky a uznání. Třeba aspoň za to, že nepije.
Jednou, když mu bylo ouzko jako málokdy dřív, když ho pocit samoty a opuštěnosti tížil tolik, až se mu před očima dělaly černé spirály a jako nějací červi se vlnily, přišla k němu prazvláštní představa. Zdálo se mu, že z moře vystupuje obrovská rybí hlava a mluví k němu. Říkala mu samá krásná slova. Slova útěchy a porozumění. Když ona mluvila, cítil to, co už cítit zapomněl: cítil, že opět žije. Dokonce, jak ona mluvila, zdálo se mu, že jeho život má i smysl. Doma o svém setkání s podivnou rybou nikomu neřekl. Žena by se mu vysmála a beztak sám nevěděl, zda to celé nebyl nějaký sen, co si snad sám pro sebe z hlubin vlastní nouze porodil.
Druhého dne k němu však ryba přišla zas. Opět jej těšila v jeho tísni a dávala mu znát, že jí jeho život není lhostejný. Toho dne mu také řekla, že k němu cítí náklonnost a chtěla by být jeho kamarádkou. A Jákob to nadšeně přijal. Doma o celém setkání pověděl dětem, ale tvářil se, že je to pohádka, aby se mu žena nesmála. „Pche!“ ušklíbla se přesto ona. „Kdybys jim radši přinesl pravou rybu než vymyšlenou – však té se děti sotva najedí!“
Třetího dne zvečera se Jákob bál, že ryba už nepřijde. Setmělo se již a on věděl, že by se měl vrátit domů, nebo se bude žena zlobit a pomyslí si, že se dal na pití. Nechtěl však odejít – doufal, že se ryba ještě ukáže. A skutečně: jak mrak odkryl měsíc, tak i kalná pěna odkryla hlavu obrovské ryby. Ta mu po mnoha a mnoha dalších sladkých slovech řekla, že jí nestačí být jeho kamarádkou, neboť se do Jákoba docela zamilovala, a tak hodlá být jeho družkou. I byl Jákob u velkých rozpaků, může-li něco takového přijmout. Leč protože se bál, aby mu ryba neuplavala hned po té, co se jí tak úzkostlivě načekal, pověděl jí, že i on to tak chce. Potom si spolu povídali hluboko do noci a Jákob poznal takové souznění, v jaké na světě ani nedoufal. Dokonce pak, když se s půlnocí vracel domů, přemítal, zda skutečně není do ryby zamilován. Žena na něho nekřičela; snad že děti už spaly a ona je nechtěla budit. Však nebylo to i proto, že ubohý Jákob jí za žádný řev už ani nestál? Věru tak hluboce pohrdala žena svým neschopným mužem – snílkem od moře, který jí kdysi nasliboval hotové doly. Sotva jen zlobným a hluboce zklamaným pohledem Jákoba pozdravila, vypravila se ven za prací, která jediná teď rodinu živila, když Jákob už třetí den žádnou rybu nechytil.
Rybář tehdy nemohl usnout – seděl na posteli až do kuropění a hlavou se mu honily zmatené myšlenky. Nemohl spát, myslil na rybu a na ty velké oči přetékající, jak chtěl věřit, nepředstíraným porozuměním a ryzí láskou.
A s prvním sluncem, ještě dříve než se žena z roboty vrátila, aby mu uchystala jako obvykle alespoň malou snídani, byl Jákob již u vody nedočkavě ještě za jitřního šera vyhlížeje rybu. Však se v ní také nezklamal: i ona se jej už nemohla dočekat. Vítala ho dokonce tak vřele, až mu do očí stouply slzy. Konečně, ještě toho rána se Jákob uvolil setkat se s rybou vlastním tělem v mělčině při břehu. Bylo to krajně zvláštní; nikoli však nepříjemné, jak se bál. Pak přece o kolik uspokojivější byl onen hříšný akt po dlouhých týdnech, co mu vlastní žena smyslné ukojení odpírala!
Jákob se vybelhal z vody, bylo mu trochu mdlo, a ačkoli do večera s rybou nepromluvil – však sama potichu odplula do hlubin, kam za ní nemohl –, cítil se zas jako celý muž. Domů se vrátil v dobré náladě a pln síly, a ačkoli žádným úlovkem hladové krky synků nepodělil, přece se na ně alespoň vlídně usmál. Na ženu se však ani nepodíval. Nemohl.
Totéž se opakovalo následující den. Jen s tím rozdílem, že tentokrát si v onom obludném koitu vynašel Jákob mnohem mohutnější zalíbení.
A konečně den poté souložili s rybou celičké dopoledne a ještě kus odpoledne. Jákob v sobě nacházel mužné síly, o jakých neměl ani ponětí, a ryba mu to oplácela doslova nadpozemskou rozkoší.
Podivná Jákobova kratochvíle se opakovala den za dnem, brzy i noc za nocí, rodině se byvší rybář bezmála odcizil a taktéž svému povolání – tomu dočista, neboť jej už ani nenapadlo, že by ryby lovil za účelem snědení.
Jeho štěstí, ta vlahá radost, kterou nyní doslova přetékal, však neměla trvat věčně. Zatímco on žil v bludu, z něhož snad ani sám nechtěl vystoupit, ryba dobře poznala, kdy dosáhla dost, aby si mohla klást podmínky. Zprvu měla jen malicherná, bezvýznamná a lehko splnitelná přání, žel jak se vztah podivných milenců prohluboval a Jákob se dostával stále víc a víc do zajetí tělesných rozkoší, jaké mu jen ryba uměla poskytnout, stávala se tato jeho družka stále smělejší v požadavcích, které na něho kladla. Až konečně, když cítila, že je ten ubohý člověk zcela v její šalebné moci, vyžádala si lidské maso ku svému pojedení.
Jákob se sice bránil, co mu síly stačily, aby své milované vymluvil tu – jak tušil, zhoubnou – touhu, avšak ryba se nedala: „Musíš mi přinést čerstvé lidské maso – živé, dosud dýchající, mladé, měkké, kypré, teplé a plné krve. Musíš! Jinak zemřu a nikdy mne už neuvidíš.“
Jákob rybě uvěřil. Co mohl dělat? Trápil se jistě tím děsivým úkolem, co před něj ryba tak náhle a nemilosrdně postavila, avšak věděl, že mnohem víc by trpěl – dokonce nesnesitelně –, měl-li by se svého nového a, jak se teď ukázalo, křehkého štěstí vzdát. Nechtěl, aby mu rybička umřela, tolik ji miloval. Omráčil tedy kohosi uprostřed temné noci – uhodil jej zezadu do hlavy velikým kamenem – a pod příkrovem husté tmy odtáhl znehybnělého nebožáka k opuštěnému molu, kde měli s rybou smluvené místo. Nečekal dlouho a tu její bledý hřbet vystoupil z temné vody. „Vhoď to tělo sem ke mně, drahý Jákobe. Zachováš tou potravou můj život a věř: můj vděk tobě naši lásku ještě posílí.“
Jákob tedy svrhl omámeného človíčka do moře. Nemyslil při tom na nic: v hlavě měl prázdno – jako by tam měl díru. Přesto ho tahle díra strašlivě tížila. A docela nevypověditelnou se stala ona tíha uvnitř jeho hlavy, když se ona myšlenková propast zavřela a on konečně přišel k vědomí toho, co právě učinil – stalo se to tehdy, když pod molem zašuměly vody a ze tmy hlubin se ozval podivně tlumený jakoby bublavý lidský výkřik. Jákob se rozplakal, celý se roztřásl, měl dojem, že je nemocen; zmocnila se ho ochromující slabost a jen taktak došel po svých do nejbližší hospody. Tam si – ačkoli nikdy dřív mnoho nepil – vydlužil úlevné bezvědomí a druhý den byl tak sláb, že k moři ani nedošel.
Třetího dne se tam však přece dovlekl a téměř zoufale vyhlížel svou milovanou. Volal ji tak úpěnlivě, až ona přišla. „Proč jsi mne nenavštívil včera, nejdražší Jákobe?“ vyčítala mu. „Chyběl jsi mi.“
„A ty mně,“ řekl on po pravdě.
„Chtěla bych se s tebou milovat, ale jsem slabá, protože jsem včera nic nejedla. Potřebuji další potravu, nejmilejší Jákobe. Musíš mi nosit lidské maso od nynějška každý den, jinak umřu. Taková je sudba.“
„Nedá se ta sudba zlomit?“ zeptal se roztřeseným hlasem ubohý Jákob mučený vlastním černým svědomím a vyhlídkami na hrůzy, které by měl ještě činit.
„Bohužel, můj nejdražší. To není možné.“ Pak vzdychla a potichu dodala: „Leda že bys…“
„Co?!“ vykřikl Jákob, v němž ona jediná jiskřička naděje, jíž ryba vykřesala, zapálila dokonalou vatru nové víry v krásné zítřky. „Pověz! Pověz, co mám udělat! Přísahám, že udělám cokoli, jen abych tě zlé sudby zbavil! A aby bylo všechno jako dřív, lásko moje.“
„Nechtěla jsem to po tobě žádat,“ zabublala ryba zpod kalných vod. „Avšak teď, když vidím, že mne miluješ stejně hluboce jako já tebe a jsi schopen udělat pro naši lásku cokoli, vyslovím to tedy a ty nezapomeň, že jsi mi právě přísahal!“
Potom mu ryba pověděla, co žádá. Měl jí přinést obrovskou oběť: vlastní ženu. Neboť ta prý stojí v cestě jejich lásce. Lásce, bez které ryba zemře a …jak Jákob věděl, on také. Žalem.
Jákob nechápal tu prosbu, neboť se dušoval, že svou ženu už dávno nemiluje. Že ji nemá ani trochu rád: a proč by měl, když ona jím jenom pohrdá? Ryba se však nedala uprosit. „Já vím, že ji stále miluješ! A to mne zahubí!“ posteskla si.
V noci tedy Jákob přinesl nehybné tělo. Neslo se mu tak těžko, jako by bylo ze zlata. Nechávaje je pak přes okraj mola sklouznout do vody, cítil se, jako by mu rvali srdce z těla rozžhavenými kleštěmi. Když mu žena vyjela z rukou, náhle po ní chňapl tak prudce, že do vody téměř spadl sám, a jakmile se potopila a její rozpuštěné vlasy naposled zavlály na šedé hladině, byl by nejradši na místě shořel a sám sebe do pekla poslal za svůj hrozný čin. Ryba ho však chlácholila, ať přijde zítra: že se vše spraví, že spolu začnou nový život, že mu dá na ženu zapomenout, nahradí chmurné a nicotné vzpomínky radostnými a velkými a dá mu poznat takové štěstí, jakého se dosud člověku nedostalo ve světě vezdejším ba ani hořejším.
Dalšího dne tedy Jákob přišel, jak ryba řekla. Byl zlomený. Krčil se jako úplný ubožák a bezmála nevěděl, sní-li či bdí: mluvila na něho ryba a slibovala mu bezbřehé potěchy a neskonalou, věčnou radost: jemu, který teprve co svou ženu zabil, uvědomil si skutečnou velikost své lásky k ní; jemu, jenž celý den ujišťoval uplakaná děcka, že se maminka vrátí; jemu, který jim to dokonce slíbil.
„Nezoufej, Jákobe, miláčku můj. Bolí mne, když se trápíš. Pojď sem ke mně a obejmi mne.“
Jákob jako bez ducha udělal, co mu ryba řekla.
Pár dní to tak šlo, Jákob byl jako v mdlobách, děti křičely – starostí o maminku, avšak možná víc velikým hladem. Domácnost chátrala a Jákob byl celé dni pryč, utěšován rybou.
Když ho teprve po pár dnech ta hrozná tma, v jejíž zajetí se sám uvrhl, propustila alespoň kus ke světlu a část rozvahy se Jákobovi vrátila, i ptal se ryby, kde je to štěstí, které slibovala. Kde je ta bezbřehá radost, potěcha nad potěchy?
„Není tu,“ řekla ryba, „a nemůže tu být. Ještě ne. Neboť naše láska není dosud čistá. Naší lásce ještě cosi brání, Jákobe! A nemysli prosím, že jsi jediný, kdo trpí. I já trpím: a trpím kvůli tobě! Kvůli naší lásce!“
Jákob chtěl vědět, jak to myslí.
„Cožpak to nechápeš? Nechápeš, co vyžaduje skutečná láska, ty můj blázínku?“ povzdechla si ryba. „Povím ti to a ty dobře poslouchej! Skutečná láska – taková, kterou slibuji, taková, jejíž záři se nic na světě ani mimo svět nevyrovná –, taková vyžaduje, aby ses pro ni vzdal všeho. Rozumíš? Všeho, můj nedražší!“
„Jak to?“ nechápal Jákob. „Co nám ještě stojí v cestě? Vždyť já mám přeci jenom tebe!“
„Přemýšlej o tom,“ řekla ryba. „Běž domů a usilovně přemýšlej. A v noci přijď… i s odpovědí. Mám veliký hlad, můj milý. Třikráte větší než obvykle!“
Doma na Jákoba čekaly uplakané děti. Hladové, vystrašené, zmatené. Žádaly maminku, žádaly jídlo. Nic z toho jim však otec dát nemohl a pohádky o mluvící rybě je netěšily, ani kdyby snad byly pravdivé. V noci tedy přišel Jákob k molu s velikým pytlem. Vysypal pak tři pohublá tělíčka do černé vody, sedl si na kraj mola a zatímco se v studených hlubinách kdesi pod ním konala strašlivá hostina, jeho slzy skrápěly hladinu. Plakal nad zmařeným životem; ne tak nad životem těch, co z mola shodil, ale víc nad svým: zdálo se mu, že jim toho příliš nevzal – nejvíce toho ukradl sám sobě.
„Netrap se, Jákobe,“ řekla mu ryba potom, co se dosyta najedla. „Konečně jsi učinil, oč naše láska od začátku žádala! Odteď už nám nebude nic překážet. Běž domů – jsi sláb, neboť jsi vykonal velikou věc. Spi však s dobrou myslí a věz, že až ku mně zas zítra s večerem přijdeš, naděješ se tolika dobrého, že sám ani neuvěříš. Vše bude, jak jsem slíbila, miláčku můj nejdražší, a my dva se konečně staneme jedním!“
Jákob ji poslechl. A jakkoli se i o to mínil pokusit, přece se mu s dobrou myslí spát nepodařilo. Neusnul vůbec. Dokázal toliko sedět. Sedět v pusté, tiché světnici, zírat do duté prázdně bezútěšné tmy a přemítat, jak mnoho ztratil. Nechápal proč věci po tom, co je člověk zahodí, vypadají tak nekonečně jinak, než dokud je má. Kolik dobrého bylo ve vyčítavých pohledech nespokojené ženy a kolik dobrého v naříkání těch věčně hladových pacholků! Proč jsem to jen neviděl dřív?!
Zvláštní bylo, že mu v takových úvahách nezbyl čas promýšlet své budoucí štěstí a těšit se z něho. I přesto však s následujícím večerem k molu přišel, jak ryba řekla. Ne jako svobodný muž, ale docela jako loutka. Jeho pohyby byly trhané a strojené, jako by někdo tahal za drátky a nutil jeho údy k pohybu. Láska je hotový kouzelník, šeptl za jeho zády Harlekýn, znalec všeho, avšak blázen, a škodolibý smích toho podivného sarkasty, který se občas zjeví tu nebo tam, jak náhoda dovolí, provázel Jákoba celou cestu až k moři.
Mezitím se strhla bouře. Hromy bily oblohu a proudy studených vod v mohutných lanech skrápěly zemi. Než Jákob doběhl k molu, byl již na kost promočen, mokré šaty se lepily k jeho promrzlé kůži, třásl se jako osika, a čelo jej pálilo, jak do něho neustávající noční nečas vytrvale tloukl třeskutě chladnými vodami. S tím vším se Jákobovo srdce opět probudilo. Opět zahořel ten ubožák bezmála ztracenou touhou po životě, po plnosti života, po lásce a milování – mrazivý déšť v něm vzňal nové touhy, z dosavadní ospalosti probuzené chtíče se hlásily o slovo se silou, jako by se pokoušely přeřvat ohlušující kakofonii zuřící bouře, a Jákob se k tomu všemu přidal křikem vlastním: volal rybu. Volal ji, toužil po ní, křičel to do světa: však už má na světě jenom ji! Ji jedinou! Chce se jí odevzdat! Konečně k tomu nadešel nejlepší čas!
A ryba to věděla. Dlela v nejčernějším skrytu hlubin, u samé paty starého mola; a tam v tišině těžkých vod, kam se Jákobův chtivý a toužebný řev nesl jen jakoby ospale a v mdlé, utahané ozvěně přerušované neustálým deštěm, ryba prostě a poklidně čekala.
Mokré molo se prohnulo pod neváženými kroky rybářova poblázněného běhu, Jákob uklouzl a nato jeho toužebný řev pohltila zpěněná voda. Nešťastník sebou škubal, mlátil kolem rukama i nohama, ale ze zajetí bouřícího moře se dostat neuměl. Pro samou tmu, déšť a vlny, které rozstřikovaly sůl do jeho očí, neviděl, kam se vůbec pokouší plavat. Volal rybu. Svoji nejmilejší. Svoji jedinou. Jedinou, která mu zbyla. Jedinou, která ho opravdu milovala. Volal ji, ať mu pomůže. Doufal, že je nablízku. Bezvýhradně věřil, že ihned přispěchá, dozví-li se, že ten, který pro ni všechno obětoval, je teď v úzkých. Ani na chvíli nezapochyboval, že ona to udělá, může-li.
Dokonce tehdy, kdy už se potopil a bezvládně klesal ke dnu, věřil odkudsi z posledního cípečku vědomí, že ryba v pravý čas zasáhne. V nitru cítil, že jejich láska nad smrtí zvítězí – byla přeci tak ryzí, tak čistá! Všechny překážky překonala, když byla tak… silná!
Ryba vyčkala, až Jákob ztuhne v křeči, a teprve pak se líně pozvedla z kalné tišiny, aby se jejich těla naposledy – a konečně nejdokonaleji! – spojila.