Neštěstí i štěstí Luciino

Bývala v Kovářově dobrá a krásná Lucka, dcerka nádeníkova, kterou každý toužil za ženu získat. Konečně ji otec dal – nedbaje přitom ani dost málo veškerých protivných snah jejích – bohatému sedlákovi Prouzovi. Starý Prouza sice nebyl mužem dobrým, za to však aspoň plodným – a Lucinka mu sotva po roce povila dítko.

Zrovna je den hezký a slunečný. Lucinka spěchá se džbánkem ke studni, aby mohla navařit sladké kaše. Dítě má hlad.
A hned si povězme: to její dítě – tvor zcela nezdárný!
Co je platno, že způli je její, když z druhé je Prouzův?! Protiklady, které se nesnesou, snoubí se v klukovi nadmíru nešťastným způsobem. Snad proto, že plod nebyl počat z lásky; snad proto, že byl počat s nenávistí. Protože chyběla harmonie, skrze niž jedinou se mohou protiklady smířit? – Ať je tomu jakkoli: máme tu hnusnou karikaturu a zvrácenou stvůru, jakou ani matka nedokáže milovat.
Zakrslý a přitom až obludně tlustý hoch s odporem k čemukoli jen maličko nepříjemnému; zvláště se stranil mytí. Měl velikou hubu, která by pořád jenom jedla, a mluvit uměl, jen když se něčeho dožadoval nebo si stěžoval. Což ovšem znamená: mluvil velmi mnoho. Nešťastná matička slýchala ustavičně samé: Přines maso, mámo! Dal bych si koláč, mámo, upeč ho! Pořádně to oslaď mámo! Nepřesol to, mámo! A nedávej tam rozinky mámo, sic ti je vyplivnu na podlahu!
Mohla si ruce i nohy strhat, jak stále skákala kol plotny; ale běda, jak by synkovi jen jednou jedinkrát a třeba i maličko nebyla po vůli! – Ach, to by jí Prouza dal! Ten starý mrzák se v synkovi zcela našel. Však také nebyl vedle: oba jsou to nachlup stejní tyrani.
Jak mnoho v posledním čase želela Lucinka pozbytých let panenských!

Konečně přeběhne dvůr a užuž by se džberu chopila, aby jej spustila dolů a vody nabrala, když tehdy samým úlekem strne – na kraji studně sedí obrovská, tuze škaredá ropucha. Divnýma, jako bahno temnýma očima si Lucku prohlíží a ošklivý lalok pod její pyšně nadzdvihnutou bradou pulzuje jako kovářský měch.
„Hej, mámo!“ řve synek zvnitřku domu, „kde jsi?! Honem, ať dlouho nehladovím! Jestli třeba i o palec zchudnu, však tě otec zbije, to zas uvidíš!“
Lucie pevně stiskla zuby, když vzdmul se v ní, jako už mnohokrát předtím, takový odpor k nezdárnému synu, že by jej byla nejradši do studny vhodila. Žel to si mohla leda ve snech hýčkat a mimo ně musila jediné: co nejrychleji přinést vodu.

Protože studnu střežil ohavný tvor, zamířila do lesa k potůčku. Cestou kolem prvního stromu zaslechla odspoda ode vsi polední zvony. Nemálo v ní hrklo, neboť věděla, že zpoledna je do lesa neradno chodívat – diví tvorové tam prý tehdy rejdí, člověka zmatou, zavedou či uhranou; málokdy mu prospějí.
Ale syn řve tak, že ho Lucka slyší až sem, a ona k potůčku musí, chtěj nechtěj.
Neběžela dlouho a nebyla to cesta nepříjemná. Synovy výkřiky ztratila z doslechu a konečně i torška toho úsměvu utkvěla na její hezké tváři, jakmile uslyšela rozpustilé zurčení potoka. Přisedla mezi rákosí, nabrala vodu do džbánu, sama drobet upila a tu by se již zvedala hledíc vrátit se dřív, než se syn rozvzteká k slzám a bude na ni žalovat… Když tu zahlédne cosi na druhé mezi. Cosi nevídaně krásného… Bytost jako ze sna!
Byla to dívka a přece to dívka nebyla. Na člověka snad až příliš nádherná a její pohyby v ladnosti docela nelidské. Tančila a zpívala. Ale božínku: jak ona zpívala! Lucie nikdy neslyšela tak dokonalý hlas, tak srdcervoucí, a přitom nádherný nápěv. Strnula úžasem. Sledovala vílu – ano, vílu, neboť jinak o ní smýšlet nemohla – bojácnými zraky. Bojácnými, že se děsila jediného: nevyplaší-li ji.
Myslila alespoň, že je za rákosím dobře ukryta, a modlila se za každou další vteřinu, po kterou jí bude dáno ono krásné stvoření sledovat. Lucinka milovala tanec. A přitom: ode dne svatby ani jednou netančila. K muzice ji starý Prouza nevzal.
Překrásná divoženka protáčela své nahé pružné tělo v divokých piruetách, její útlé, dlouhé nohy se míhaly vzduchem a ňadra držela všecek svůj svůdný tvar i v těch nejostřejších skocích a přískocích. Lucii se tajil dech. Snad ještě aspoň chvíli ta kráska zůstane, aby potěšila nešťastnou choť tupého hrubého sedláka.
Lucince se spustily slzy.
Ale pak se i zastyděla: co kdyby někdo uviděl, jak okřála před nahým ženským tělem?!
Kdo by jí to ovšem vyčítal? Vždyť ta druhá: to sotva byla žena! To byl sotva člověk!
Najednou Lucka sezná, že víla už netančí. Klidně stojí, usmívá se a… – je to možné?! – skrze rákosí se její nádherné zelené oči vpíjí do černých Luciiných, plachých a ohromených.
„Proč si nezatančíš se mnou?“ zeptala se víla medovým, lehoučce poťouchlým hlasem. „Zazpívám za nás za obě.“
„Já… ne-u… já…“ koktala Lucka vyděšeně.
„Neboj se, vezmu tě za ruku a povedu tvoje kroky. Se mnou budeš tančit jako bohyně. – Pojď!“ Jejímu příkazu nebylo možno odolat. Lucka nechala džbán v rákosí, když se zdvíhala, aby užila tak neuvěřitelné nabídky… a vůbec všechny myšlenky na trud svůj vezdejší nechávala za sebou, když překračovala potok.
„Takhle ne, maličká,“ zasmála se druhá rozkošně. „Tu zástěru nech na druhém břehu! Neskrývej svou krásu pod ohavným hadrem. Tak – svlékni se!“
Lucka jako v omámení učinila, co víla kázala. Strhala ze sebe všecky šaty a nechala si pouze spodničku. V té pak překročila potůček, smočivše ji přitom. Víla se znovu rozkošně rozesmála: „A k čemu je tenhle mokrý hadřík?! Miluješ jej snad, že se ti tiskne zrovna tam? – Pojď, zbavím tě jej.“
Víla jí stáhla spodničku a hodila ji do potoka. Ten kousek bílého nic se napřed jen jakoby líně zatočil na hladině a teprve velmi posléze následoval vod v jejich loudavém pohybu.
Lucinka nemyslila nic, co bude dál – může-li se bez spodničky vůbec vrátit. Hlavu měla plnou té druhé: pohříchu krásné, usměvavé, tolik živé bytůstky. Věru na nic by pak pomyslit nemohla, když víla poklekla a ponořila svou tvář do Luciina klína – tehdy v Luciině dušičce skrz naskrz zaplavené neznámou rozkoší nebylo prostoru pro jednu jedinou i tu nejmenší myšlenku. Tou horkou slastí Lucka málem omdlela. Přidržela se rukama vlasaté hlavičky. Záhy ji víla přestala svým jazykem dráždit a postavila se, aby dívku vášnivě políbila na ústa. „Jsi nádherná,“ řekla jí potom víla, dívaje se svýma upřímnýma – a najednou snad i lehce plachýma – očima do jejích, plachých třeba na hony více, však tu i kromobyčejně rozzářených. „Tebe si lidé nezaslouží, musíš tu zůstat se mnou. Budeme tančit, zpívat, milovat se a plést věnce z čerstvého kvítí.“
Jak víla řekla, tak se i stalo a Lucka prožívala nejšťastnější dny svého života. Po boku úžasné víly běhala po lesích, tančila před zraky zvěře mírné i divé a ptáci ve větvích zpívaly pro jejich radost. Jedly, co les dal, či z úliteb se obě živily – z těch, co vesnický lid nechává na mezích a krajích polí pro víly, divoženky, lešije, skřítky a další a další takové.
V noci dívky líhaly spolu v bukových hájích. A jakkoli dny prozářené tancem a zpěvem byly samy skvoucí, her nočních se Lucinka nemohla už od samého rána dočkat.
Na svou trudnou lidskou existenci ani nevzpomněla, vší současnou kratochvílí byvši uchvácena až do morku kostí. Milovala vílu tak, jak člověk člověka jistě ani milovat nemůže, a víla, ta zas po svém milovala ji. Hladily se a líbaly, kdy a jak jen bylo možno, a něžná slova k sobě měly. I poškorpily-li se občas mírně, pak jenom, aby se s večerem mohly o to vášnivěji smířit.

Naproti tomu, u Prouzy to šlo od desíti k pěti. Prouza z toho, že se mu žena ztratila, samo sebou žádnou radost neměl. Ale kluk? Ten byl zhola k neutišení! To samo by nebylo nic divného, neboť i dříve ten nezdara vřískával od rána do noci, žrádla si žádaje; avšak hle! tu ho Prouza nepoznává: on již nežádá jídlo! – on volá matku!
Jídla se kluk netkl od té doby, co Lucka zmizela; chudl každým dnem, ba každou minutou, zdálo se – a doslova se Prouzovi ztrácel před očima.
Prouza, aby syna nemusel poslouchat, vysedával raději v hospodě. Ucucával z korbele jen velmi pozvolna a trudně. Jednou pak, nemaje ani moc upito, povídá chlapům: „Musíme něco udělat, kamarádi, než mně ten můj synek nešťastná na hladovku umře. Vypravím se svou ženu hledat. Jistě mi utekla k nějakému mladšímu. Běda mu ale, jakmile ho chytím! Hnáty mu sekerou usekám a hlavu mu napadrť rozbiju!“
Chlapi kývali: „Jistě ta holka nebude tak daleko. – No bodejť, možná ji ukrývají hned v sousední vsi. – Dále než za humna ti ženská neuteče, to je stará pravda.“
Prouza, byv tím povzbuzen, slíbil slušné peníze každému, kdo mu s hledáním ženy pomůže a vskutku bohatou odměnu přislíbil tomu, kdo by ji skutečně našel.
I rozumí se, že pokusů pak bylo dost. Hledali v každém sousedství, hledali před humny a dokonce – naproti svému předsevzetí – hledali i za humny. Hledali dlouho a úporně, majíce bohatou odměnu stále na mysli. Leč nic to platné nebylo. Pouze nezdar provázel kroky takových hledačů. Ať se ptali, kde se ptali, nikdo nepověděl, nikdo nevěděl.
Prouza láteřil nad tím dlouhotrvajícím neúspěchem. A brzy ne již pouze u piva, nýbrž i doma před synem si zoufal a nadával na svůj těžký úděl. „Brzy se mně budou chlapi ještě smát!“ naříkal Prouza. „Vysmějí se mi, že si ani blbou ženskou neumím ohlídat! A nemysli synu – i tobě se budou všichni smát! Matkou opuštěn, to není žádné velké vyznamenání!“ Tak a všelijak podobně ke klukovi mnoho mluvíval, jinak se k němu ovšem neměl a chlapec se musel postarat sám. Za onu dobu proběhla s ním ovšem nevídaná proměna. Vytáhl se a zhubl, nefňukal již a dokonce i mýt se začal! – Prouza myslil, nechce-li tou přetvářkou přilákat svou matku zpátky.
Řekl mu tedy: „I dobře děláš, synu. Dobře že již nevřískáš a tváříš se jako neviňátko, jako nejhodnější ze všech synů! Dobře hraješ tuhle hru. – Dozví-li se matička, třeba se jí srdce ještě sevře a vrátí se.“
Syn však odpověděl nadmíru záhadně: „Nechci ji přilákat, tatínku. Má-li se lépe tam, kde je, tu ať tam zůstane. Zaslouží si přece trochu toho štěstí…“
Prouza se syna vyptával, jak to myslí, a jakpak že k té změně došlo, že matku již nevolá; však ten mu již mnoho neřekl. Prouza ani spát nemohl, jak o tom neustále přemítal a synova slova v duchu bez ustání přemílal; konečně k ránu došel podezření: Ten kluk ví víc, než mi říká!
Rozezlil se na něho a vyhrožoval mu. Ať řekne, co ví, nebo že bude zle! Bude spát na seně s koňmi, jestli nic nepoví! – Leč klukem to nehnulo. – Pak zas, že ani na tom seně ho Prouza spát nenechá: že prý ke psí boudě jej přiváže. – Žel ani tak sedlák nepochodil; kluk byl tvrdohlavý a nešlo jej zlomit.
Když hrozby ani výhružky nezabraly, přišel Prouza nakonec s jinou – vymyslil totiž lest. V následujících dnech předstíral veliký žal nad ztrátou Lucie. A tehdy ještě spíše než stesk po ní, předstíral obrovský strach, zda se chudince snad něco zlého nepřihodilo.
Inu, kluk byl ještě mladý, neprotřelý a mnoho neznal způsoby lidské – i netrvalo dlouho a na vábničku se chytil. Uvěřil, že otcovy obavy jsou upřímné, a pookřál trochu ve svém mlčení. „Neboj se, tatínku,“ řekl v nejlepší víře, „maminka je v pořádku a má se tak dobře, jak se dosud nikdy neměla.“
Prouza naléhal dál a dál, nikterak přitom nepoleviv ze svého zlého předstírání. Jen ať mladý mluví – ať mu poví všechno!
A ten tak nakonec učinil. „Jednou zpoledna, když jsem šel do lesa, abych se vykoupal,“ začal Prouzovi vyprávět důvěřivý syn, „nahnu se k potoku, když tu ve vodě zahlédnu její tvář. Napřed jsem myslil, že je to jen nějaký přelud, co se na hladině utvořil, aby mne potrápil. Ale když jsem vzhlédl, uviděl jsem maminku – opravdovou, skutečnou! Myslím, že ona si mne nevšimla. Zmizela stejně náhle, jako se objevila. Ani jsem na ni nestačil zavolat. Rozběhl jsem se za ní, avšak marně. Jakkoli jsem hledal, jako by se po ní zem slehla... Napřed mi z toho bylo trudno, ale pak jsem si vzpomněl, jak rozesmáté a šťastné se tehdy zdály její oči. Nikdy dřív jsem u ní takové neviděl, to mohu přísahat, tatínku! Řekl jsem si, že ať už tam v lesích žije jakkoli, jistě je to tak lépe, když je konečně šťastná…“
„Že je to tak lépe?!“ zařval Prouza rozezleně a falešná žaluplná maska z jeho tváře rázem spadla. „Cožpak ta ženská neví, kde je její místo?! Patří mně a nikomu jinému! Patří k plotně a ke svému dítěti! Však já ji ještě dnes přivedu, i kdybych ji měl za vlasy přitáhnout!“
Syn naléhal, ať se otec o nic takového nepokouší. Zapřísahal jej, ať nechá maminku být a raduje se z jejího štěstí; bez ní a s ním. To však Prouza ani nepochopil – jediné štěstí, z něhož se kdy dokázal alespoň maličko radovat, bylo jeho vlastní.
Hrubě syna odstrčil, když ten se jej – v náhle tak prozřetelném domnění, že se schyluje k něčemu strašnému – snažil zadržet, a vyrazil do hospody zburcovat chlapy. Každému byl slíben lesklý peníz, a tak záhy Prouza pročesával les s hotovou armádou.
Mnozí šli s prázdnýma rukama, někteří si klestili cestu s pomocí holí či klacků, Prouza však – ano, Prouza, ten si vzal sekerečku.
Roztáhli se po lese jako náhončí a bedlivě se rozhlíželi do všech stran. Prohledávali každou houštinu, prozkoumávali podrost a jakkoli to třeba bylo absurdní, nahlíželi i do korun stromů.
Však ani při vší takové snaze, Lucku by nikdy nebyli našli. Jen kdyby jim nebyl býval poradil ten zhoubný zjev vynořivší se bůhví odkud! Náhle tam stál, pna se do výšky mezi větvemi: vyčouhlý, nepřirozeně kostnatý, s pavoukovitými údy a umrlčí tváří násilně roztaženou v rádoby úsměvný škleb; oděn v pestrobarevných šatech, dávno však vybledlých; – věru smutné veselí přinášel tenhle bizarní šašek; páchl jako umrlec a chyběl mu stín… Nebo snad sám byl stínem a ničím nad to? Nad tím se Prouza nepozastavil, zajímalo jej jediné.
Však zrovna to mu Harlekýn mínil dát! „Jen si pro ni dojdi, pro tu svou děvku proradnou!“ zasyčel. „Tam, v tom hájku“ – odhrnul husté větvoví svou nepřirozeně dlouhou paží a pobízel Prouzu, ať projde – „běž a vyrvi ji z náručí té chlípné zmije, co ji tak lstivě obloudila! Neviděl jsem nic zrůdnějšího a vilnějšího na tomhle světě, než co člověk zří tam pod tím kapradím! Obludnost, co zaslouží trestu nejvyššího! – Nu, jen tu větévku odhrň, neboj se! Jen odhrň ten příkrov zhoubných rozkoší, abys napravil hned záhy, co úradek zrůdný pokazil! – Co tak koukáš, kmáne?! Ničeho se neboj, nejistotu nepoznáš – zrovna ty jistě hned budeš vědět, jak nejlépe si poradit. Však v tvých očích dobře čtu tuhle skvělou selskou moudrost!“ Na to se rozchechtal jako šílenec a byli by ti, co přihlíželi dále, snad i přísahali, že se jeho tělo náhle rozskočilo v tucet krkavců, kteří se rozletěli různými směry.
Prouza učinil, jak Harlekýn kázal, a nadzdvihnuv kapradinový baldachýn, našel svou ženu v objetí jiné. Lucinka spala. Spala a lehoučce, jen jakoby nesměle oddychovala. Stejně tak víla.
Obě vypadaly spokojeně a šťastně jako žádní lidé na světě. A jistě právě to Prouzu nejvíce rozjitřilo!

Nemám to srdce, abych dopodrobna vypisoval hrůzy, jaké se potom udály v tom posvátném háji. Prozradím jen, že sekerečka, kterou si Prouza nesl, nevyšla vůbec nadarmo.
Ti z vesničanů, kteří Prouzovo neuvěřitelně surové počínání viděli na vlastní oči, dostali bohatě zaplaceno, aby se o tom nikde nešířili, a všichni ostatní, jimž nemohl ujít ten hrozný dívčí řev i pláč, byli vyplaceni rovněž.
Prouza tedy zchudl.
Nu, alespoň měl zas doma svoji ženu – však si ji snad i zasloužil, když ji musel celou cestu tak namáhavě za vlasy táhnout, jak prve synovi předpovídal.
Leč nebyl to úlovek šťastný. Lucinka se od oné strašné chvíle nezmohla na nic mimo úzkostný třas. Chřadla a schla jako utržená květina. Ani náhle tak změněný syn ji nedokázal potěšit…

Zemřela žalem během několika málo dní.
Syn otce proklel na věky věků a odešel kamsi do světa, nechávaje Prouzu samotného – samotného s jeho obrovskou vinou.
A přestože k zodpovědnosti Prouzu nikdo nehnal, nebylo málo takových, jež jeho peníze pálily v kapsách. Už nikdy nikdo s ním nepromluvil. Leda snad, aby jej odehnal, vyskytl-li se na veřejném místě, či překážel-li v cestě třeba i oslu anebo volu. Do hospody nesměl a nikdo mu ani špetku soli neprodal.
Neví se, jak dopadl. To se vypráví porůznu. Někdo říká, že jej bludičky vylákaly do lesů, aby ho tam vlastními nehty rozsápaly v pomstě za svoji sestru. Jiný říká, že se Prouza odstěhoval někam, kde jeho minulost nemohli znát, a že prý mu i to zbylé jmění vystačilo k docela spokojenému dožití. Asi se tehdy znovu oženil a snad měl zas i potomky.
Kdo ví… Jisté je jen, že o nadcházející zimě se z komínu jeho chalupy nijednou nekouřilo. Napřesrok celé zápraží zarostlo břečťanem a do tří let Prouzovu pěknou zděnou studnu obsadily veliké a ošklivé ropuchy, černé prý jako zoufalství samo.