Místo, kam se ráda vracím

Místo, kam se ráda vracím se může ostatním zdát trochu podivné. Není to žádná vábivá krajina, která by na nás dýchla svou vůni či svěžestí a uchvátila nás ptačím zpěvem. Není to ani místo, kde si řeka laškovně pohrává s oblázky a vlní se jako hádě údolím.
Moje oblíbené místo, je velké město spadající do kraje horníků, kteří se jako krtci v podzemí snaží vydolovat to, co nám naše štědrá Země zatím ještě nabízí. Možná i proto je zahalené v kouři smogu připomínající hustou ranní mlhu a někdy až spíše Japonsko po výbuchu. Panelové domy, jak vojáci v uniformách stojící na stráži, střeží celé toto město. Je to kraj těžkého průmyslu a s tím je spojena i práce našich předků, kterou nám připomínají vysoké pece Vítkovických železáren vyhlížející jako mědění obři.
Davy lidí hrnoucí se ulicemi jako padající lavina. Muži, ženy a děti čekající na tramvaje, které se jako housenky pohybují po kolejích a křižují Ostravské silnice. Nervózní řidiči, rádoby pobízející své motorové miláčky kupředu, čekající až němí policisté vymění červenou za zelenou… Křižovatky cest a kolejí, aut a tramvají … to je každodenní shon tohoto velkoměsta.
Na každém kroku na nás z billboardu „křičí“ hlasy reklam lákající nás navštívit nákupní střediska a hypermarkety k nákupu toho „nejlepšího“, „nejlevnějšího“ a „nejzajímavějšího“ zboží. Nápisům typu: „Albert, ten je levnější.“ „Malé ceny, to je Plus!“ „Mediahall – Nejlepší ceny ve městě!“ přeci jen tak někdo neodolá.
Teď si asi říkáte, proč jsem si za místo, kam se ráda vracím, vybrala právě neútulnou a posmutnělou Ostravu. Není to vůbec tím, že by mě přitahovalo toto město jako samotné. Nejsou to jeho kulturní památky, práce našich předků ani jeho zasmušilá „tvář“. To, co mě tam táhne, jsou lidé, kteří tam bydlí a které znám. Jejich vlídný úsměv a přátelská tvář navozující vždy příjemnou atmosféru, čertovské jiskřičky v jejich šťastných očích a v neposlední řadě jejich ochota vždy a se vším pomoci.
S těmito lidmi ráda navštěvuji místa, nyní mě již důvěrně známá, jež stala se jakýmsi symbolem našeho přátelství. Je mi jedno kde jsem, důležité pro mě je s kým tam jsem. Ať už je to fotbalové hřiště čekající na první gól, opuštěná fontána hlídající první seznámení nebo jen oprýskaná lavička, co zažila už mnoho setkání i loučení…
Vracím se ráda do kouřem zahalené Ostravy, protože tak se vracím ke svým bláznivým přátelům a ke své lásce – k lidem, které miluji.