Vítek a svět

Vítek Špehounek, noční hlídač v místní muzeu, nepatřil zrovna mezi výkvěty naší společnosti. Silně mu táhlo na třicet, měl protáhlou bradu, vysoké čelo a tupý nos. Ve tváři věčně nechápavý výraz a nesnesitelně vlhké dlaně. Lidé ho neměli rádi. Často si o něm mysleli, že si z nich svým apatickým přístupem utahuje. Jenže Vítek za to nemohl. Už od mládí ho trápily žaludeční potíže a nedostatek zdravého rozumu. Jak mu říkávala maminka: „ Když Bůh rozdával rozum, tak ty Vítku, ty si zrovna stál za dveřma!“ ale jak pak spěšně dodávala: „Mohlo to ale ještě dopadnout hůř!“
Byl pozdní večer, venku tma a Vítek ležel na své pohovce. Jako každý večer, i tento trávil svým oblíbeným koníčkem - sledoval televizi. Ne, nebyl na ni závislý, prostě mu jen zpříjemňoval jeho těžký a prázdný život. Neměl žádné kamarády, ven nechodil. Televize mu byla vším. Věřil všemu co mu ukázala. Svět na televizní obrazovce mu byl světem jediným a pravým. Kdyby mu televize „řekla“, aby skočil z okna, skočil by.
Světem to proběhlo jako blesk. Nový přípravek na krásu! Jen dvě tabletky denně a přinese Vám to, o co celý život usilujete. Krása, přátelství a peníze. Stačí jen dvě tabletky denně a celý svět Vám bude ležet u nohou. Jen dvě tabletky denně...
Lidé tehdy nakupovali ve velkém. Bojovali o každičký kousek. Každý „to“ chtěl mít. Jenže pak se přišlo, že „to“ je podvod. Lidé byli rozčilení, chtěli zpátky své peníze. Nic nedostali. Nikdy se vlastně nezjistilo, kdo za tím vším stál. Každopádně, ať to byl kdokoliv, vyneslo mu to hromadu peněz.
Po letech se z téhle události stala báchorka. Lidé si ji vyprávěli na večírcích, zábavách. Nikdo si nechtěl připustit, že se to kdy mohlo stát. A tak, po další dlouhé době lidé zapomněli. A neměli potřebu si nic připomínat. Jedinou vzpomínkou na ty nešťastné okamžiky byla stará filmová páska, v zaprášené krabici, na dně jednoho městského televizního studia. A jak už to bývá s věcmi, které by nikdy neměly být objeveny, někdo tuhle pásku našel. A pak stačila jen chvilka nepozornosti...
Chtělo se mu strašně spát. Byl k smrti unavený a sotva v ruce udržel noviny. Byl rozzuřený na celý svět. Nenáviděl to, jak vypadá. Nesnášel svojí práci. Proklínal svou matku, že ho porodila. Duchem byl na dně a přemýšlel nad sebevraždou. Chtěl s tím vším skoncovat jednou provždy. Stačilo by se jen natáhnout pro provaz, který měl ve skříni a...pár veselých tónu a barevný obraz. Vítek sebou trhl a podíval se na televizi. Nějaká reklama? Na obrazovce se objevili dva pánové. Ve slušivých oblečcích, kníry a v rukách drobný pytlíček. Vítek zpozorněl a zkoumavě si oba pány prohlížel. Sláva, krása, přátelství. Z jejich úst tyto slova zněly jako med. Vše po čem kdy Vítek snil, tito pánové mu nabízeli – za slušnou cenu, v každém obchodě ve Vaší blízkosti. Stačilo jen jedno : dvě tabletky jednou denně. Vítek více nemeškal. Popadl kabát, peníze a vyrazil na ulici. Musel TO mít!
Pan R. už pomaličku zavíral. Bylo něco kolem deváté hodiny večerní, nejvyšší čas jít na kutě. Ještě naposledy překontrolovat kasičku...dnešní tržba nebyla zrovna nijak moc úspěšná. Pan R. se bál, že pokud to takhle půjde pořád, bude muset zavřít krám. Ještě štěstí, že mu do důchodu zbývalo necelých pět let. Peníze vytáhl a uložil do pytlíčku u pasu. Kasu zavřel a jal se zavřít i dveře. Než však stačil otočit klíčem zámku, aby zamkl, dveře se prudce otevřely a Pan R. upadl naznak na zem. Vstoupivší muž měl kolem třiceti let, v obličeji zrovna ne moc pěkný. Pan R. jen doufal, že uvnitř to je dobrý člověk. Příchozí se rozhlédl a vběhl do jedné z uliček mezi regály. Tím se ztratil panu R. z dohledu. Bylo slyšet jen huhlání a nárazy, jak věci padaly z poliček na zem. Několik výkřiků a dupnutích. Příchozí obletěl celý obchod a rozzuřen se vrátil k ještě stále ležícímu panu R. Něco blekotal, bylo mu jen těžko rozumět. „Tabletky, krása, přátelství? Tak todlecto teda nemáme!“
Odpověď příchozího jen více rozlítila. Krví podlité oči a ruce v pěst. Muž vyběhl ven a hlasitě hulákal.
„Zas nějakej feťák! Že je všecky nepochytaj a nezavřou!“ odplivl si pan R. a když se, i přes velkou námahu zvedl, konečně zamkl dveře.
Nikde! Nikde to nebylo! Ale jak! Vítek nevěděl. Ale vždyť v reklamě! Tam to bylo. Tam to říkali. Říkali, že všude! Všude kolem, v okolí, vedle Vašich domů! Tak proč ON to nemůže najít! Je snad vážně tak hloupý! Nebo snad je po „tom“ tak veliká sháňka? Jenže proč všichni ostatní vypadali, jako by si z nich utahoval! Vítkovi to prostě všechno nešlo dát dohromady. Měl dojem, že si s ním někdo ošklivě hraje. Jako by si z něho někdo utahoval, schválně ho trápil. Ale proč on? Vždyť někde to být musí. A on to najde. Vždyť televize by mu nelhala. V televizi je všechno pravda. Televize mu je jediným opravdovým přítelem. Něco se kolem děje. Hluk, křik. Vítek se nemůže soustředit. Něco mu v tom brání. Jediné, co může vnímat jsou dvě světla. Dvě ostrá světla. Tak intenzivní, že mu až spalují oči! Světla.
Tyhle ulice bývaly většinou prázdné. Občas přešel osamělý chodec, pes nebo zatoulané dítko. Ale dnes. Dnes se to tady lidmi jen hemžilo. Lidé byli zvědaví a chtěli vidět. Něco se stalo. Něco ošklivého. Něco, z čeho mohou mít radost jen druzí lidé. Každý chtěl vidět, že je na tom někdo hůře, než oni. Tlačili se, postrkovali a nadávali si. Lidská povaha je prostě pořád stejná.
Večerní zprávy : tornádo, vyloupený obchod, ukradená kráva, přejetý chodec a čokoládová zmrzlina. Stejné jako každý večer, jen pozměněné okolnosti a fakta. Něco se ořeže, někde se zase něco přidá. O případ přejetého chodce se však nikdo detailně nezajímal. Nikdo se ani nestaral o totožnost přejetého. Důležité jen bylo, mít něco do večerních zpráv. Jména se domyslí, okolnosti se náležitě přibarví. Kdo by chtěl znát podrobnosti? Stačí, že se to stalo!
Vedoucí projekce byl potěšen. Jeho cyklus „Velké milníky století“ měl až nečekaný úspěch. Desítky telefonátů a názorů. Koláč sledovanosti patřil jen jemu. „A to jen díky nějakým Tabletkám krásy..taková hovadina, jak tomu někdo mohl jen věřit...ti lidi sou tak blbí..“