Šance

Ležím na něčem tvrdém. V hlavě mi hučí, jak kdyby mi jí prolít uragán a celý tělo mám rozlámaný, jak kdybych dostal nakládačku od šampiona ve wrestlingu. Nevím, kde jsem. Asi bych měl zkusit otevřít oči a zjistit to. OK, ležím na silnici, ale co dál? Rozhlížím se kolem sebe. Nedaleko mě cosi leží. Zaostřuju zrak a začínám rozpoznávat kolo, nebo aspoň to, co z něho zbylo. Je totiž jak přejetý parním válcem. Vlastně je to moje kolo. Co se to ksakru stalo? Snažím se vzpomenout. No tak, musím se soustředit! Na chvíli zavírám oči. Soustředím se, jak jen to jde v těch návalech bolesti a začíná se mi to vybavovat…
Jedu na kole. Šlapu do pedálů jak šílenec. Řítím se do křižovatky. Vtom do mě vráží předkem náklaďák. Letím do vzduchu. Pak rychlý pád. Hlavou rozrážím asfalt. Naštěstí mám přilbu. Pak několik kotoulů po silnici. Nakonec zůstávám ležet na zemi v podivný poloze. Nedaleko mě dopadá kolo…
Znovu otvírám oči. Tak teď už vím, co se mi stalo. Ještě zjistit, proč jsem jel jak šílenec, že jsem na tý křižovatce nebrzdil. Musím si přece vzpomenout. Nemůže to být tak těžký! Už to mám…
Zvoní budík. O půl pátý jako každý ráno. Zase jsem se pořádně nevyspal. Vypínám budík a chvíli ještě ležím. Těch pár minut mě nezabije. Vždyť si je dopřávám každej den. Otvírám oči… Koukám na budík. Sakra! Z pár minut je jich čtyřicet a já musím být za dvacet minut v práci, jinak mě šéf vyrazí. A já tu práci tolik potřebuju! Hážu na sebe oblečení. Kašlu na snídani, beru helmu a skáču na kolo. Jinou možnost nemám. Auto si nemůžu dovolit a MHD v tom našem zapadákově nejezdí…
Tak do práce to už zjevně nestihnu. Zkusím se aspoň postavit na nohy. Sám se divím, ale už stojím, i když mě celý tělo bolí, jak kdyby mě drtili mezi mlýnskými kameny. Koukám, kde stojí ten náklaďák, co mě srazil, ale už je pryč. Asi hnedka ujel. Co taky jinýho. Kolo nechávám, kde leží. Stejně by ho už nikdo nespravil. Jdu pryč. Nevím kam, ale pryč. Asi do nemocnice. Přede mnou stojí ženská. Oči vykulený, řve jak pominutá a ukazuje kamsi za mě. Co tam asi vidí? Ze zvědavosti se otáčím. Na místě, kde jsem před chvílí ležel, cosi je a sbíhaj se k tomu lidi. Že bych tam nechal batoh? Ale ne, vždyť žádný s sebou nenosím. Vracím se a koukám na to. Zatraceně! Vždyť to jsem já! Co dělám na zemi, když už jsem dávno vstal?! Začíná mi to docházet. Já tu nehodu asi nepřežil. Co teď budu dělat? Jít do nemocnice očividně nemá význam. Ale musím pryč, to je jasný. Už se na sebe nemůžu dívat, jak tam ležím v kaluži krve. Motám se městem. Jestli sem duch nevím. Myslel jsem, že duch žádnou bolest necítí, ale já jo. Tak asi nejsem ani ten duch. Musím si na chvíli sednout, nebo se skácím. Pozdě! Řítím se k zemi a moji mysl zabírá tma.
Zvoní budík. O půl pátý jako každý ráno. Zase jsem se pořádně nevyspal. Vypínám budík. Jsem nějak rozlámaný. Asi jsem měl divoký sny. Ještě si na chvíli lehnu. Těch pár minut mě nezabije. Vždyť si je dopřávám každej den… Otvírám oči. Koukám na budík. Sakra! Z pár minut je jich čtyřicet a já musím být za dvacet minut v práci, jinak mě šéf vyrazí. A já tu práci tolik potřebuju! Hážu na sebe oblečení. Kašlu na snídani, beru helmu a skáču na kolo. Jinou možnost nemám. Auto si nemůžu dovolit a MHD v tom našem zapadákově nejezdí. Pořádně šlápnu do pedálů a rychle nabírám rychlost. Vyjíždím z ulice, řežu zatáčku za zatáčkou. Řítím se do křižovatky. Vtom do mě vráží předkem náklaďák. Letím do vzduchu. Pak rychlý pád. Hlavou rozrážím asfalt. Naštěstí mám přilbu. Pak několik kotoulů po silnici. Nakonec zůstávám ležet na zemi v podivný poloze. Nedaleko mě dopadá kolo.
Ležím na něčem tvrdém. V hlavě mi hučí, jak kdyby mi jí prolít uragán a celý tělo mám rozlámaný, jak kdybych dostal nakládačku od šampiona ve wrestlingu. Nevím, kde jsem. Asi bych měl zkusit otevřít oči a zjistit to. OK, ležím na silnici, ale co dál? Rozhlížím se kolem sebe. Nedaleko mě cosi leží. Zaostřuju zrak a začínám rozpoznávat kolo, nebo aspoň to, co z něho zbylo. Je totiž jak přejetý parním válcem. Vlastně je to moje kolo. Pomalu mi dochází, že tuhle scénu jsem už jednou viděl. Taky vím, že mě srazil náklaďák. Chci se zvednout, ale nejde to. Nedaleko křičí nějaká ženská jak šílená. Kolem mě se sbíhaj lidi. Pomalu ze mě uniká život. Poslední myšlenka je na to, že jsem dostal šanci začít tenhle zatracenej den líp a já ji zmačkal a vyhodil jak starý noviny, a proto umírám…