Nevinná hra

Chystá se pohřeb. Umrlce už na márách nesou a nikomu nenapadne ptát se, kam zmizela celá jeho noha. Však je jisto, že už ji potřebovat nebude; proč se po ní ještě shánět?
Nohu mrtvého si potají odnesla děcka. Jejich všetečná hravost překonala mrtvolný puch i strach z trestu za takový hřích. Děti vzaly mrtvé, aby to zas v živé obrátily, když jejich ušlechtilá vize mínila, že dají vzniknout novému člověku, vypěstovavše jej ze staré nohy. Jak dětsky nevinný nápad!
Pět jich neslo tu podivně těžkou, nezvykle chladnou a tuhou nohu, aby ji tam za kopcem do úrodné půdy zasadily. Ostrou kost, co z rozervaného masa při vrchu stehna tak nestydatě pučela co nějaké ohavně dychtivé tykadlo, zabodly děti do země a tu divnou mrtvolnou rostlinu vlhkou hlínou zaházely téměř až po koleno – to aby jim neupadla a také přece, aby měla z čeho růst; jak se rozumí.
Konečně děti své bledé dílo dokola obstoupily a chytily se za ruce, by společně v nejlepší víře ve zdar celé věci zvesela zazpívaly hloupou písničku, kterou jim poradil jakýsi potulný blázen:

Kéž nám roste, hezká kost
Však má masa, kůže dost
Kéž nám zraje, stará noha
Sotva mrkneš, bude nová

Pokud se přitom domnívaly, že ta mrcha hned vyskočí, aby jim do taktu tancovala, musely být zklamány. Noha se ani nepohnula.
To chce čas, pomyslel Jeník, nejstarší z celé skupinky, a rozhodl, že se sem všichni vypraví zas zítra podívat se, pokročilo-li podle jejich či snad ne.
Druhého dne se tedy stalo, jak Jeníček určil, a to si s sebou děcka vzala i konev, až po okraj naplněnou čerstvou vodou ze studny. Špatně se jim nesla, těžká jsouc až běda, avšak bystré děti věděly, že pro každý nový život je třeba přinést pár obětí. Rády se vzdaly trochy toho pohodlí a s konví se namáhaly, jen aby jim jejich plán konečně dobře vyšel. Avšak opět nemohly být než zklamány: noha je toho dne mrtvá neméně než dne předešlého, ne-li více. Nicméně dnes ji zalijí. A uvidí se zítra.
Zalévajíce tu divnou mrchu, zpívaly děti takto:

Hoj, ať na tě voda teče
Co má kořen, neuteče
Hoj, ať na tě slunko září
Lépe se pak růstu daří

Třetího dne nedočkavě přiběhly už za úsvitu. A přece tam na ně nic potěšitelného nečekalo. Spíš se měly nadát velkého roztrpčení: nejenže noha vůbec nevyskočila ku jejich uvítání, nýbrž ke všemu lýtko čouhající ze země zcela očividně někdo ohlodal, strhal skoro všechno maso, a dokonce hlína u kořene byla ošklivě rozryta. Jeník se rozzlobil a rozhodl, že napříště musí mrchu někdo z nich přes noc hlídat.
Celý den si děti hrály okolo ohlodané kosti, běhaly kolem ní a smály se. S večerem spustily zas tu svou divnou písničku:

Každý ví, že není hned
By z větvičky pučel květ
Prve třeba trochu snahy
By z ní povstal život vlahý

Té noci padl los na Mariku. To ona bude držet stráž u mrchy, aby jim ji zas něco neohlodalo nebo dokonce nevyhrabalo a neodneslo. Marika se sice bála zůstávat venku přes noc ve společnosti mrtvé nohy – bála se tmy a bála se divé zvěře; bála se rovněž otce, co jí vyvede, že přes noc z domu chyběla – více se však bála, že kamarády ztratí, jak Jeník hrozil. A tak: co jí zbývalo?
Jeník přinesl teplý huňatý kožich, aby jí snad v noci nebyla zima – či nejvíc k ránu, až padne rosa –, ona se do něho zachumlala, posadila se poblíž nohy a slíbila, že celou noc oka nezamhouří, aby noha zas k něčemu zlému nepřišla.
I to se ví, že Maričin otec se toho večera mnoho zlobil a mnoho strachoval, kdeže svou nezvedenou dcerku má. Vyptával se ostatních děcek – ta mu však ničeho neřekla; měla přece společné tajemství – a snad půl vsi ten dobrý muž zburcoval, aby šli Mariku hledat.
Možná je to k podivu – snad v tom sehrála svou roli krutá náhoda, krutý osud či kdoví co jiného –, ale třebaže ji i s pomocí psů hledali celou noc, nenašli ji.
A ani zjitra, kdy ji měl najít Jeník se svými kamarády, nestalo se tak. Kožešina, co Marice půjčil, ležela přehozena přes nohu, takže to v první chvíli vypadalo, že se tam pod ní může schovávat i děvče, ale když kožešinu strhli, noha tam byla úplně sama.
I bylo by to dětem dělalo velikou starost, nebýt však toho, že proti všem chmurám tehdy stála jedna náramně potěšující věc: kost už se ujala a roste dle jejich očekávání! Tam, kde ještě včera maso chybělo, dnes ho je, že by noha mohla rozdávat!
Děti byly spokojeny, že se dílo konečně daří, na Mariku už ani nevzpomněly a s večerem pěly:

Když se dílo začne vést
Drž se jářku jistých cest
Dobře jsme věc započaly
Bychom zdar svůj uhlídaly

A v souladu s takovými slovy měla být postavena další stráž. Tentokrát Toník, syn kovářův. Toník se tmy nebál, nebál se ani divoké zvěře a svého mírného otce se nebál, ani co by se za nehet vešlo. Toník byl hotový nebojsa.
Nic mu to však nepomohlo a pátého dne, kdy děti – z pěti již tři – dorazily na místo, které pobouření vesničané zas celou noc záhadně míjeli, po Toníkovi jako by se zem slehla.
Kožešina tam byla, chlapec nikoli. A opět: byly by se kamarádi mnoho rmoutily, kam jen se ten Toník poděl, nebýt velké radosti, jakou jim přinesla jejich mrcha: vždyť ta je zas o řádný kus mohutnější než předešlého dne!
Toník už nikomu nepřišel na mysl a děti zazpívaly:

Cítě ten tvor naši víru
Jistě z toho bere sílu
Maje jisto v lásce naší
Roste, sílí, pučí, raší

Na stráž byl z těch tří postaven Jíra a šestý den děti zpívaly již dvojhlasně, neboť i Jíra kamsi zmizel, zatímco kost prospívala, maso bylo zdravě růžové a chloupky zas jako zaživa pokrývaly mohutné lýtko. Zpívaly takto:

Hola, to je dobrá zpráva
Noha už je skoro zdráva
Hele, jak je k světu již
Jen a jen se probudit

Chlapci potom losovali, kdo z nich se postaví na stráž. Připadlo to Pavlovi, sedlákovu synkovi, a Jeník mu to ještě záviděl: vždyť noha už vypadala, že se každou chvílí pohne. A Pavel má být první, kdo ten div uvidí! Jeníček tedy navrhoval, aby té noci hlídali spolu, avšak Pavel to zavrhl: však se o ten zážitek nechtěl s nikým dělit.
Jeník jej tam tedy nechal, jak bylo smluveno, ale ani večeře se netknul a spát nemohl, jen aby už s rozbřeskem byl zpět za kopcem. A co uviděl, když kožešinu jako již potřikrát dřív z nohy stáhl, mu vyrazilo dech: noha byla živá – pomaličku se kývala sem a tam: ohýbala se v kolenním kloubu, ne sice ještě v kotníku, ale i to stačilo – vždyť Jeník nikdy neviděl nic tak zázračného!
Ani ho nenapadlo pomýšlet, kam se malý Pavlík poděl, a celý den vysedával u nohy, zíral na ni jako u vytržení, a teprve s večerem si vzpomněl na poslední sloku té bláznovy písničky:

Mnoho slzí život stojí
Vyplatí se? Nikdo neví.
Brzy další bude žit
Ve strázně se zvrátí klid

Když pak u té mrchy hlídal Jeník přes noc, stalo se, co už čtyřikrát předtím: padla tma a dětská odvaha ukázala, čím jest. Rozplynula se jako nabubřelé nic a Jeník se musel zachumlat hluboko do kožešiny, aby co nejméně viděl a co nejméně slyšel. Tak strašně o sobě dával vědět noční les opodál a širá luka, přes něž se co chvíli míhaly podivné skrčené stíny.
Když se ovšem schová před světem, odřízne se Jeník i od nohy, kterou má hlídat, a bude tu celou dobu zbytečně! Udělal to tedy tak: přikrčil se k noze a kožešinu přehodil přes sebe stejně jako přes ni. A dobře na to vyzrál – však takhle mu ji nikdo nevezme! Noha byla až k prasknutí plná živoucí krve, příjemně ho tedy hřála, a jak se koleno polehoučku kývalo, Jeník byl jako v kolébce. Zanedlouho usnul.
Seděl tam spíce spánkem spravedlivých opíraje se o nohu. Leč ta vprostřed noci dostala hlad! Roztřásla se touhou po mase – po mladém svěžím mase, co ji svou blízkostí až k zešílení dráždilo – a učinila, co ji nouze několika posledních dní donutila naučit se: rozevřela svou vlastní kůži skrz maso až ke kosti – v mohutném lýtku se z ničeho nic objevila dlouhá zející trhlina – a užívaje toho otvoru jako nějakých zrůdných úst, nasoukala do sebe celého spícího chlapce. Pak se za ním svalovina zavřela a on byl uvězněn uvnitř té divné nohy, kterou sem spolu s kamarády před pár dny zasadil.
Probudil se do tmy. Bylo mu strašné horko a nemohl dýchat. Nevěděl, kde je, a křičel. Křičel, jako by si chtěl hlas vykřičet. Křičel hrůzou skrze tkáň svalu a kůže; ven se však nedostalo než tlumené huhňání. A noha mezitím pomalu rozkládala a stravovala chlapcovo tělo. Naštěstí se Jeník udusil dřív, než mohl onen zázračný metabolismus plně procítit.
A konečně pak, maje již všechny své tvůrce v sobě, byl ten podivný tvor syt. Konečně se cítil dost silný, aby se oprostil z kostěného kořene. Sedmé noci tedy vyvstal z hlíny, přepadl kamsi, pohnul kolenem, i nártem se odrazil, a jako nějaká zrůdná píďalka se posouval… – Ačkoli nevěděl kam. Neměl totiž oči.
Tehdy chtěl jistě plakat z radosti nad životem, ale neměl tvář, po které by slzy mohly téci, tudíž neplakal. A nejspíš by rád oslavil život i zpěvem, ale neměl ústa, aby zpíval, takže ani zpěv slyšet nebyl.
I zdálo se, jako by se ten tvor ze života ani netěšil.
Dobře však, že neměl uši – aspoň ho nemohlo zmást, co povídal onen směšný blázen toho času se kolem belhající.
„Slyšte pravdu, milí lidé,“ volal Harlekýn ke všem, co tam nebyli, „darovat život je tisíckrát krutější než ho vzít. – Ačkoli tohle hříchem nikdo nenazval…“ A smál se na celé kolo, divže mu pupek neprasknul.