Vyprávění

Skrze zavřená víčka mi na sítnici probleskují obrazy zapadajícího slunce z řeky. Jednou rukou zběsile čeří vodní hladinu, druhou se drbe ve vlasech. Koutky mu nervózně poškubávají, obočí se co chvíli mračí. Po dlouhých černých vousech mu teče slina. Vypadá, že spí. Možná to jen dělá, soudě podle slzícího oka. Horký letní vzduch mu ucpává nos, cítí pyl, který se mu žene do úst, nutí ho slzet a posmrkávat. Nemůže s tím nic dělat. A ani nechce. Proto je přece tady, pod mostem, na nohou přivázaný kámen a předstírá spánek. Ani si nepamatuje, jak se tam dostal. Bylo to LSD, trip, marihuana nebo štědrá dávka heroinu, co si vzal od toho kluka? Nakonec, není to úplně jedno? Stejně už nemá pro co žít. Na zavřená víčka se mu promítl obraz dívky, jejíž fotku nosí v peněžence. To, že lidi jsou svině věděl už dávno, ale že i ona? Namíchat tak čistej matroš s omítkou z Vltavský. Prasárna. A ta svině na tom ještě vydělala. A jeden slušnej člověk teď leží v hlíně. Vzala mu jediného přítele. Jediného, který rozuměl jeho zkomolené češtině, byl ochotný dávat si s nim čáry. Jediného člověka, který ho držel nad vodou. Zuřivě popotáhl a pokusil se otočit na bok. Kámen se na nerovném povrchu skutálel dolů k řece a jeho vzal s sebou na okružní plavbu utonutím...