Tři...

{Smýval jsem špínu…}


Smýval jsem špínu toho dne.
S tebou.
Kapky plaskaly o jezero v malém sprchovém koutě, ve kterém jsme se těsnali.
Sprcha chrlila vodu na tvé tmavé vlasy, stékala ti do hlubokých černých očí, jež připomínaly dvě studny.
Nevinné ruce prohledávaly moje tělo, hladily mne po obličeji a já hladil tebe.
A špína, veškerá špína tekla pryč, do otvoru v zemi, pryč z očí, pryč ze srdce.
Ty studny nebyly ani zdaleka naplněny jen vodou, byl v nich hřích. Stejně jako jsem to viděl u všech před tebou; něco jsi provedla, vidím to jasně jako tvoji lásku.
Začala téct studená, ale my pokračovali v očistě a souznění.
Něco jsi provedla!
Ty, bezbranná, zmrzlá jako led, se studnami místo očí, jsi ztuhla.
Ztvrdla jsi na beton.
Necítila jsi bolest, bylo to jasné z tvých očí, přesto to máš jisté, má lásko, žiletka je hluboko…
Smýval jsem špínu toho dne, jako už po sté…
… a krev.
Bez tebe.


{Poklad}


„Mám velký poklad. Je cenný, neprozkoumaný, ale těžko dostupný,“ říkám.
„Ah, tak to budeš mít brzy mnoho kamarádů,“ usmívá se.
„Nemyslím si,“ konstatuji.
„Proč ne?“ zarazí se.
„Protože jde o moji duši,“ odpovím.
„To nejsou peníze,“ pohrdá.
„A co jsi potom ty, když nejsi penězi a nemáš duši?“


{Hvězdy na pomoc}


A tak tu stojím a mlčím. Hvězdy mi odkrývají své malé dobrotivé tvářičky. Vidím na nich, jak moc by chtěly pomoci, ale nemohou, neboť jsou příliš daleko. Smutně se na ně usmívám a tiše děkuji za jejich přízeň.
Přeci jen, nikdo jiný nepřišel, aby utišil mé trápení. Nikdo. Jen mlčící hvězdičky.
Je nov, takže ani Měsíc dnes neukáže milý baculatý obličej.
V dáli tlumeně štěká pes. Zní, jako by ho někdo dusil a on chtěl všechny varovat.
Jenže jeho jazyku nikdo z lidí nerozumí.
Jak moc jsem ve stejné situaci. Přes mé prosby, vysvětlování a varování, všichni nade mnou jen mávaly gesty pohrdání.
A pouze hodné hvězdy na nebi, drahokamy na černém sametu, mi podají pomocnou ruku.
Dohání mě to k pláči…

Stolička se překlopila, lano napnulo.