Politováníhodný život páně Jaromíra Plivátka neboli „ Rosemary…“

Jaromír Plivátko byl nechtěné dítě. Jak k tomu ovšem dojde, že se takové nechtěné dítě vůbec narodí? – Inu, v různých případech různě. A zajímá-li někoho, jak k tomu došlo v případě Jaromíra – o čemž však velmi pochybuji, neboť Jaromír nezajímal nikdy nikoho (snad kromě mne; nicméně mne tento politováníhodný chudák a zbytečný člověk zajímal vždy výhradně ze zištných důvodů – posedlo mne totiž zcela absurdní přesvědčení, že na sepsání Plivátkova životopisu nehorázně vydělám) –, dozví se o tom právě a jen zde!
Takže s malým Mirečkem to bylo na počátku takhle: když byl ještě embryo, plaval někde ve tmě uvnitř břicha tak nateklého a tučného, že jeho majitelka prostě nemohla vědět, že tam něco tak nicotného a bezvýznamného jako malý Mirda vůbec přibylo. Jednoduše si nevšimla, že jí následkem jednoho z mála oněch zoufale nečetných a obludně namáhavých koitů narostlo břicho. Nevšimla si toho z prostého důvodu: ono jí vlastně nenarostlo, protože už pohříchu narostlé bylo. A těhotenské nevolnosti? – Ale kdeže těhotenské! Na nějakou tu nevolnost byla tlustá Andula odjakživa zvyklá – vždyť nebylo dne, kdy by se nenacpala tolik, že jí bylo k poblití (dodám k tomu ještě něco, ačkoli se to přímo Jaromíra až tak netýká; totiž: Andula zvracení nesnášela a jediný způsob, jak mu zamezit viděla v tom, že mu ucpe průchod, tj. svůj krk – dělala to samozřejmě dalším jídlem; to ovšem chtělo ven tím spíše, a tak musela ucpávat dál a dál atd. ad infinitum [nebo aspoň dokud se neunavila a opravdu se nepoblila]).
Takže Mirda si tam tak nějak všelijak plaval v tom roztoku, v jakém už si ta embrya obvykle plavou (snad jen, že tento byl méně dietní), a vůbec netušil, jak plytká a jalová budoucnost je mu souzena. Kdyby to tušil, určitě by si sám utrhl pupeční šňůru a oběsil se na ní v mámině břiše (z mnohých rozhovorů s panem Plivátkem – jinak neskutečně nudných a bezobsažných – jsem zvěděl, jak moc po celý svůj bídný paživot lituje toho, že to tehdy neudělal [pozn.: protože jsem dobrý člověk a nechtěl jsem, aby se tím tolik trápil, vysvětlil jsem mu, že by to beztak nešlo a toto své vysvětlení jsem dokonce podložil znaleckými posudky mediků, neboť jinak by mi určitě nevěřil a tohoto svého uchronického sebetrápítka by se jaktěživ nezbavil]). A jednou, když byla Andula na dvorku v latríně trápě se nadobyčejnými stahy, jaké zprvu považovala za příznaky průjmu (zdálo se jí sice trochu zvláštní, že by měl jít ‘zepředu‘, ale potom ji kdoví proč napadlo delikátní slovní spojení ‚vaginální průjem‘ a tak moc se jí líbilo, až si ta chudinka vsugerovala, že něco takového vážně existuje a ona že to právě má), stalo se, co se dřív nebo později stejně stát muselo: Mirda hop! a byl venku. Ne tedy, že by byl někde doslova ‚venku‘ – byl totiž v záchodové jímce a tudíž, s prominutím řečeno, v hovnech –, ale prostě už byl na světě a to je přeci krásné, ne? Dobrá, jak pro koho. Ale to nevadí; pokračujme.
Andula se napřed lekla, co to z ní vůbec vypadlo a houpe se jí to mezi nohama na nějaké podezřelé šňůře, ale když pak zjistila, že to je její malý chlapeček, kterého nečekala (ačkoli, z určitého hlediska, ho vlastně čekala), hned se na něj strašně naštvala, protože z vzácného vaginálního průjmu byl v mžiku jako mávnutím nějakého škodolibého kouzelného proutku obyčejný porod a její sen o výjimečnosti vlastního zažívacího traktu (resp. genitálu; záleží na tom, z jaké strany se na to díváte) se rozplynul. Tohle ona Jaromírovi už nikdy neodpustila; inu, ne nadarmo se říká, že první dojem je nejdůležitější (Mirdovi do karet jistě příliš nehrál ani fakt, že byl příšerně zapatlán směsí hoven a vápna).
Máma potom děťátko umyla v sudu, kde obvykle propírala prasečí střívka, a přemýšlela, jestli se ho nemá vzdát a dát ho k adopci jedné ze svých sviní. Pak si ovšem uvědomila, že to nemá cenu, protože všechny ty svině stejně brzo porazí, až bude mít hlad. Povzdechla si tedy, neboť jí bylo jasné, že si toho růžového, lysého a vřískajícího otrapu bude muset nechat, a dala mu jméno ‚Jaromír‘ (k přídomku ‚Plivátko‘, jenž byl tak případný, že se časem uchytil jako jeho pravé příjmení, přišel Jaromír až později, ačkoli mi sám nebyl schopen vypovědět, kdy přesně).


Vousatý muž sedí na zemi a ztěžklým zátylkem se opírá chladný kámen nedbale omítnuté stěny. „Už je čas, Rosemary!“ volá.
Bledá dívka, štíhlá jako proutek přichází z vedlejší místnosti. Její velká černá očka se lesknou, když rozevírá bílou ručku. V její maličké dlani spočívají dvě patrony do brokovnice. Rudé, docela jako krev.
„Našla jsem jen tyhle dvě,“ říká poněkud smutně.
„Dvě budou stačit,“ přikývne muž a pokusí se na Rosemary usmát. Na ni nemá jeho vynucené veselí valného účinku. „Opravdu to musíme udělat?“
„Přeci jsme o tom mluvili už tolikrát, holčičko,“ povzdechne si vousáč. Chce se jí podívat do očí, ona však svůj zrak sklopí.
„Já vím. Mluvili jsme o tom už tolikrát, ale myslela jsem, že ve skutečnosti to neuděláme.“
„Ano. Promiň…“
„Promiň?“ podiví se Rosemary.
„Je to celé moje chyba.“
„Tohle není ničí chyba. Asi to tak prostě má být,“ pokrčí dívka rameny.
„Na tom už nesejde, děvčátko moje.“
„Mně na tom ale záleží,“ podívá se mu konečně do očí. „Chtěla bych odpovědi! Chtěla bych vědět, proč…“ její hlas se pomalu vytrácí.
„Myslím, že tě chápu. Ale nemohu ti pomoci, Rosemary. V tomhle ti já vážně nemohu pomoci. A stydím se za to. Věřila bys? – Ano; stydím se, že nevím, co odpovědět, když se ptáš. Potom si asi myslíš, že jsem hlupák. A určitě máš pravdu. Já skutečně jsem hlupák.“
„Ale ne! Křivdíš mi. Tohle jsem si nikdy nemyslela. Ani na chvíli…“
„To je od tebe milé,“ praví unaveně muž. „Ačkoli v tom případě jsi nejspíš žila ve velkém omylu. Ale to nevadí. Nebudeme to zbytečně protahovat… Kde je ta brokovnice?“
„Myslela jsem, že ji máš u sebe,“ pozvedne Rosemary svoje nádherné, zoufalstvím snad ještě nádhernější oči.
„Já ne. Tak bude určitě ve skříni. Přines ji, prosím.“
Rosemary otevře skříň a chvíli v ní štrachá, hledajíc brokovnici.
„Je tam?“
„Nemůžu ji najít. Je tu tolik blbých krámů!“
„Uklidni se, zlatíčko. Určitě tam někde bude.“
„Je tu jen bordel! Samej bordel a žádná podělaná brokovnice tu není!“ vykřikuje dívka a hystericky vyhazuje ze skříně všechny věci – pánský kabát, pár klobouků, zašedlý župan i s ramínkem, a krabice nacpané kdovíčím – snad zkostnatělými vzpomínkami šťastnějších dob, které všelijak chrastí a šustí, když krabice narážejí o béžové lino. Rosemary se rozbrečí a vysíleně se sesune podél skříně k zemi. Sedí opřena o dřevo, hořce vzlyká s tváří v dlaních a její útlá ramena se samým zoufalstvím třesou.
„Vím, jak je to pro tebe těžké, holčičko. I já to nesu těžce. Ale snažím se být v klidu. I ty se o to musíš pokusit! Prosím! Teď musíš být silná! Uvidíš: nic to nebude. Ani nic neucítíš. Slibuji ti, že to nebude ani trochu bolet.“
„Bude,“ odporuje Rosemary a stále pláče. „Já vím, že bude!“
„Když jsem řekl, že nebude, tak nebude,“ ujišťuje ji muž pevným a přesvědčivým hlasem. „A neplač už, prosím tě. Nesnáším, když brečíš. Nemohu tě vidět smutnou. Rve mi to srdce.“
„Neboj se, už se na mne nebudeš muset dívat dlouho!“ odsekne dívka.
„Tohle neříkej, Rosemary!“ okřikne ji muž. „Tohle strašně bolí! Taková slova...“
„Najednou ti vadí trocha sarkasmu?“ ušklíbne se Rosemary. „Skoro tě nepoznávám.“
„Smrt člověka změní,“ odpoví muž rezignovaně.
„Smrt?“ diví se Rosemary. „Ta tu přece ještě není.“
„Myslíš?!“ jeho oči se groteskně rozšíří – rozšíří se tolik, že by to Rosemary za jiných okolností přišlo nadmíru směšné. „Já cítím, že ona už tady je,“ pokračuje on. „Je tu s námi! Dýchá nám na záda. A já vím, že teď už se jí nezbavíme. Teď už ne…“
„Nech toho! Děsíš mě.“
„Bojíš se? Máš strach, holčičko?! Naše malá Rosemary má strach?“ směje se ten člověk. Tenhle smích však není veselý.
„Nejsem si teď jistá, pro koho z nás je to vlastně těžší,“ odsekne Rosemary jízlivě. „Možná nejsi tak silný, jak ses pokoušel být. Myslím, že tě to nakonec zlomilo.“
Na to se dá vousáč do dalšího – tentokrát podivného, jakoby tlumeného – smíchu: napůl smích, napůl vzlyky marnosti. „Hm, možná ne. Možná opravdu nejsem. No a co? Co se změní?!“ chcechtá se. „Snad jsem chtěl být mužem. – Chtěl jsem bejt tvrdej chlap! Pevnej jako skála! Opora pro tebe… ale možná víc pro mne. Pro nás oba! – Ale víš co? Připadá mi teď, že to celé bylo zbytečné. Jako by to byla jenom nějaká hra! Nezdá se ti? – Hm, je mi docela jasný ten tvůj podezřívavý pohled: myslíš si, že jsem se zbláznil. Cha, cha. A třeba i jo. Je mi teď docela jedno, co si o mně myslíš. Ale upřímně: nikdy jsem nebyl příčetnější než teď.“
„Nerozumím…“
„Pokouším se naznačit, že za chvíli se tu budem válet ve vlastních hovnech a s hlavama rozprsknutýma po celym tom blbym bejváku. Takže: co na tom sejde, jakou vzpomínku budeš mít na poslední chvíle se mnou? Vždyť přece žádná pojebaná vzpomínka nebude!“
„A co když jo?“ nevzdávala se Rosemary své poslední naděje. „Co když je posmrtný život?“ …naděje, která jí ovšem často přišla více bezútěšná než útěšná. – A jak o tom má smýšlet nyní, chce-li se života přece vzdát?
Co když to nakonec nejde? Co když jsme uzavřeni v bezvýchodném kruhu? říkala si a děsilo ji to až k zešílení.
„Posmrtný život?!“ odfrkl si vousáč. „Ale prosím tě! Nebuď směšná!“
„Já?! To ty jsi směšný! Chováš se jako blbej fracek!“
„No a co?“ směje se zase muž. „Já si to můžu dovolit – za chvíli budu mrtvej!“
Rosemary nic neříká a jen se na něho soucitně dívá. Tolik se změnil! Ten vyhaslý pohled, tvář povadlá – spíše rybí než lidská s černými pytli pod očima – a strniště na tvářích, které donedávna znala jen hladce oholené. Je to vážně tak dávno, kdy je naposledy líbala? Ačkoli by to každému přišlo zhola absurdní, kdyby je oba srovnával dnes, ve skutečnosti je Frederik skoro o dva roky mladší než ona. A Rosemary ho tolik miluje. Nebo ‚milovala‘? Teď už sama neví.
Jak ráda by tu nyní seděla v naprostém tichu – jak ráda by slyšela tlukot vlastního srdce a Frederikův těžký, možná trochu vyděšený, dech. Místo toho sem doléhá zvuk uměle exaltovaných hlasů a zběsilý arytmický tlukot – zoufale typická scéna: nahluchlá sousedka sleduje své oblíbené pořady a domovník se zespoda zcela marně pokouší násadou koštěte vynutit pro sebe i ostatní nájemníky aspoň trochu klidu.
Teprve nyní si Rosemary uvědomila, jak moc je Frederik cítit zaschlým potem. Jak dlouho se vlastně nemyl?
Náhle pojala k tomu člověku takový odpor, že ji to až vyděsilo.
„Radši najdu tu brokovnici,“ řekla a zvedla se do stoje.


Dětství měl Jaromír poněkud šedé. Kdybychom řekli ‚neradostné‘ či ‚trpké‘, už bychom to moc přibarvovali – Mirdovo dětství bylo stejně nenápadné a bezúčelné jako celý zbytek jeho života, proto si takové vypjaté přívlastky musíme odpustit. Napřed chodil do jeslí. Pak chodil do školky (tj. chodil do téže budovy, do téže místnosti, ale jmenovalo se to už jinak, protože byl trochu starší, kterýžto fakt byl doprovázen vítaným úbytkem počůrávání a pokakávání). Ostatní děti si s ním nehrály, neboť patrně nějak vycítily, jaká nula z Jaromíra vyroste a tak věděly, že zahazovat se s ním by byla jen ztráta času. A dokonce – což je zajímavé – i nechvalně proslulý raubíř a zkušený darebák František Pazdera se choval, jako by tam Jaromír ani nebyl, když si zrovna vybíral oběti pro svou šikanu. Jaromíra to sice, jak se mi svěřil, mrzelo, ale nedalo se nic dělat.
Z onoho ústavu si maminky nebo tatínkové své rozesmáté ratolesti odváděli vždy buď hned po obědě nebo nanejvýš po třetí hodině odpolední. Pro Jaromíra si ovšem žádný tatínek přijít nemohl, neboť nikoho takového chudák Mirda nepoznal, a maminka si pro něho také nechodila, protože měla moc práce – musela totiž jíst nebo odpočívat po jídle. Takže ho domů přiváděla vždy stařičká uklízečka, která s večerem školku zamykala. (Jak mi Jaromír prozradil, tato dobrá duše byla jedním z bědného mála těch, kdo byli kdy schopni dívat se na něho, aniž by Mirda nabyl dojmu, že je pohled upřen nikoli na něho nýbrž skrz, a mluvit s ním bez výrazu, jaký člověk mívá při samomluvě.)
Hladem Mirda netrpěl, neboť zbytků po mamince se vždycky trochu našlo a nahý taky nechodil, neboť maminka byla tak ochotná, že mu opatřila ucházející šaty u jednoho podomního prodavače textilu. (Ne že by za ně platila. Vyzvěděl jsem z jistých zdrojů, že to bylo tak: svobodná maminka pustila nic netušícího prodavače do domu a pak mu nabídla výměnou za ošacení pro svého synka možnost divoké kohabitace. Fešný prodavač možnost přijal – byl prý tehdy zahnán tuze do úzkých a nechtěl paní urazit –, nicméně se vymluvil, že této možnosti využije až jindy, neboť toho dne má prý moc naspěch. Takto tedy získala Andula, aniž se musela ošklivě zapotit, příhodný obleček pro svého synka a návdavkem dalších pár kusů textilu, co tam tomu vyděšenému chudákovi v samém spěchu upadly.)
A konečně do třetice, Mirda měl i kde spát. Takže byl zaopatřen ažaž a Andula si neuměla představit, že by mu snad mohlo něco chybět. Uvažovala proto o sobě jako o velmi pečlivé a starostlivé matce a sama sebe v duchu chválila, jak dokonale děcko zvládá, přestože je nečekala a vlastně ani nechtěla. Ovšem nejvíce pyšná na sebe byla za to, že se o Mirdu tak úžasně stará, ačkoli ho vůbec nemá ráda a je jí lhostejný. Toto ji přesvědčovalo, že je majitelkou tak dobrého charakteru, jaký by u sebe dřív snad ani nečekala. Ostatně, i její sousedka, Vendula od krav, ji za tohle otevřeně obdivovala. „No to víte“, říkávala ta ženská, „mateřství člověka změní.“
Dokonce se později Andula, žínka dobrácká, uvolila hýbnout pro syna prstem v další důležité věci: když ho konečně zapsala do školy (v devíti letech ovšem, neboť se jí k zápisu nechtělo Mirdu vodit – bylo to totiž až úplně na druhé straně ulice – a tak to odkládala). Krátce po desátých narozeninách nastoupil tedy Mireček poprvé do školy. Moc se tam těšil. Myslel totiž, že se tím změní celý jeho svět. Neměl sice žádnou školní tašku ani nutné školní pomůcky, ovšem paní učitelky se za to na něho nezlobily. Ano, bylo tam pár dalších dětí, které přišly podobně nevybaveny, a na ně se paní učitelky mračily vědouce, že si budou muset zostra promluvit s jejich rodiči. S Mirdou tomu ovšem bylo jinak. „Podívejte, to je nějaký chudáček,“ říkaly si učitelky mezi sebou. „Na toho se zlobit nemůžeme. Asi bude nejjednodušší, když ho posadíme do rohu a nebudeme si ho moc všímat.“
Učinily, jak řekly, a Mirda byl jednoduše odsunut. Byl na to nicméně zvyklý – už ve školce byl totiž nucen hrát si stranou spolužáků a vždycky jen s hračkami rozbitými nebo takovými, které zrovna nikdo jiný nechtěl.
Nyní pár slov k Jaromírovu školnímu prospěchu. Sice to nikoho nezajímá, ale musíme to pro úplnost uvést: Mireček byl zcela průměrný žák. Nikdy v ničem neexceloval a z ničeho nepropadal (tuze špatný byl sice v tělocviku, ale z toho propadat nelze) a jeho chování nestálo vůbec za řeč (vlastně i to, že mu za ně dávali známku, byla jen trapná formalita – pokud byste to totiž brali vážně, těžko byste mohli známkovat jedničkou tak plytký, zoufale plochý a naprosto bezobsažný výkon, jaký Mirda na poli chování podával).
Takže Mirda prošel školou stejně hladce jako ... (žádné slušné přirovnání mne nenapadá; laskavý čtenář jistě promine) a už byl nejvyšší čas pomýšlet, co z něho bude. Když se ho maminka zeptala, co by chtěl dělat (pokud jste nabyli dojmu, že se Andula se svým synkem vůbec nebavila, je to moje chyba, poněvadž jsem zapomněl upozornit na důležitý fakt: Andula totiž často zapíjela svá nikoli nepatrná sousta něčím ostřejším, v důsledku čehož se povídavá nálada někdy přece jen dostavila a Mirda to pak odnesl, neboť byl většinou jediným bližním, na koho se mohla nebohá žena v tu chvíli obracet), Mirda řekl: „Mně se moc líbí zapisování datumů, maminko. Měl jsem totiž ve škole jeden velký úkol – musel jsem přicházet do třídy o chvilku dříve než všichni ostatní, abych do rohu tabule vždy svědomitě zapsal den, měsíc a rok. Takže myslím, že bych mohl pracovat na nějakém významném úřadě.“
„Ty umíš psát čísla?!“ vyvalila se Andulina kukadla zpoza mnohačetného obranného šiku tukových polštářků.
„Učili nás to ve škole,“ odpověděl synek.
„Ty bláho!“ řekla Andula a byla na synka v tu chvíli docela pyšná. Nato si ovšem krkla a společně s páchnoucím obláčkem všemožných útrobních výparů z ní zřejmě vyvanul i tento pocit.
„Opravdu bych to chtěl, maminko. Myslím, že by to byla práce pro mne. Dali by mi určitě vlastní místo u nějakého stolu, který by měl dokonce zásuvky, a tam bych vždy celý den seděl a ukládal do těch zásuvek dokumenty, které bych s lidmi sepisoval, a byl bych tak všem moc užitečný a prospěšný.“
„Hm, to není vůbec špatný nápad, Jaromírku. Úředníků není nikdy dost,“ řekla zcela bez rozmyslu ta nestvůrně prostoduchá a zřejmě i stejně tak opilá žena.
To byl tedy prvopočátek Mirdovy úřednické dráhy. První smělý krok na cestě vstříc Mirdovu velikému snu! Mireček byl tehdy tak rozradostněn, že maminka sdílí jeho nadšení pro danou profesi, až se prý musel samým štěstím rozplakat, a ve svých představách si maloval svůj budoucí život takovými barvami, že jistě i zasloužilého teplouše by zarazilo tolik růžové najednou.


„Rosemary!“ volá k smrti bledý Frederik. „Kde jsi? Pojď sem ke mně, holčičko moje. Hlava mi třeští, že mi snad praskne! Bože! Ach bože!“
„Nechceš se snad ještě pomodlit?“ vysmála se mu dívka hořce.
„Kde jsi?!“ Její hlas Frederika vyděsil. „Já tě nevidím.“
„Jsem tady. Přímo před tebou…“
„Ach bože! Já tě nevidím! Pojď blíž a obejmi mne!“ vzlyká on.
Rosemary nevěděla, hovoří-li k ní či vzývá-li skutečně jakéhosi boha. Jednoho z těch mnoha, na něž dosud plil, pohrdal jimi a vysmíval se jim.
„Neslyším tě… pro pána! Já tě neslyším! Nebo mlčíš?! Prosím, řekni, žes mlčela! Mám strach!“
„Přesně tak. Nic jsem neřekla. Ale nečekej, že tě budu litovat. Co sis to zase píchnul?“
Frederik nereaguje. Nepříčetně se kolíbá zezadu dopředu a zase zpět, mumlaje něco nesmyslného.
„Našla jsem tu brokovnici, byla pod postelí,“ přejde Rosemary rovnou k věci. Doby, kdy byla ochotna Frederika chlácholit a dělit se s ním o jeho úzkostné stavy, jsou pryč. – Nenávratně pryč, ubezpečil ji dotyk chladné pažby. S tím Rosemary brokovnici zlomila. „Kams dal ty patrony?“
„Já nemám žádný zkurvený patrony, sakra!“ prská Frederik. „Vypadni a nech mě o samotě!“
„Pche… Hodláš mne vyhánět z vlastního bytu?! Zapomněl sis všimnout, že už nejsme v tý tvojí úžasný residenci?! Vidíš tu rudý koberce? Vázy z dynastie Ping? Běhaji kolem pštrosi? Myslím, že ne! Tady jsi v mém bytě! V blbý usmolený garsonce, za kterou už stejně půl roku dlužim. A tys mi slíbil, že tady fetovat nebudeš!“
„Dyť já sem si nic nepíchnul, zlatíčko. Věř mi, prosím! Musíš mi věřit – vždyť máme jen jeden druhého! Patříme k sobě!“
„Možná,“ pokrčí rameny Rosemary, pozorujíc injekční stříkačku drze se povalující mezi Frederikovýma pokrčenýma nohama. „Hezky mluvíš. Vždycky jsi mluvil hezky. Máš melodický hlas, víš to? – Jistě ano. Vždyť sám se tak rád posloucháš! Ale na mne už to velký dojem nedělá.“
„Ublížil jsem ti,“ vydechne Frederik potichu.
„Myslím, že ne.“
„Ale ano, ublížil jsem ti! A nejen tobě, miláčku. I sám sobě! A všem, kterým na mně záleželo. Hlavně jim!“
„Zvláštní,“ ušklíbla se Rosemary. „Tolikrát jsi mi tvrdil, že nikdo takový není. Kromě mne, přirozeně.“
„Ale ano. Byli takoví!“ stál si Frederik za svým a jeho tvář fanaticky hořela. „A stále jsou!“
„Tví fanoušci?“ nadhodila Rosemary jízlivě.
On ji však nevnímá. „A bože: je jich tolik!“ pokračuje zaujat jakousi neodbytnou vizí. „Tolik, až mne to děsí! Bojím se je opustit! Bojím se, aby pak nepřišli za mnou! V nenávisti, že jsem je tu zanechal! Že jsem je zradil!“
„A kam by za tebou přišli? Nikdy dřív jsi na posmrtný život nevěřil!“
„A nevěřím na něj ani teď!“ vyplivl rázně.
„Takže prostě jen mluvíš z cesty… Ztroskotalej feťák, jistě.“
„Dej mi radši tu blbou brokovnici a skončíme to!“
„Jak chceš.“
Podá mu ji.
Frederik ji všelijak ohmatává a prohlíží, jako by ji viděl poprvé. „Nádhera,“ libuje si jako hotový šílenec. „Krása! Úžasná práce! Precizní řemeslná výroba! Ha! Vidíš tu značku? Nemohu ji přečíst, je dost ošoupaná! Ale stejně je to skvost, viď? Historický kus! Jediný takový exemplář pod sluncem a můj! Co říkáš?“
„Nic. Nemám slov…“
„Ha ha,“ směje se Frederik a z očí mu samým smíchem tečou hořké slzy. „Tak významná chvíle a tobě došla slova?! Nevěřím ti! Něco bys přece ráda řekla! Však já tě znám.“
„Nic víc než to, že bez patron je ti tenhle ‚skvost‘ stejně na nic. Můžeš se s ním leda chlubit v klubu vyčpělých snobů! A možná bys to i rád udělal. Ale máš-li to v úmyslu, přestaň tu prosím hrát tohle strašné divadlo! Protože já toho víc nesnesu!!! Řekni mi teď hned…,“ Rosemary se konečně rozplakala. „Řekni mi…,“ třásla se a vzlykala, „řekni mi prosím, Frederiku… řekni… Zabijeme se nebo ne? Odpověz!“
„Ale ano, moje maličká, to víš, že se zabijeme,“ chlácholí ji Frederik, kterému zřejmě konečně došlo, jak zlý na ni v posledních chvílích byl. Snad je mu to nyní líto. „Promiň,“ vypadlo z něho mimoděk a v tom se zdál opět téměř příčetný.
„Zas už se omlouváš?“ Rosemary si utírá vlhkou tvář hřbetem ruky. „Říkala jsem ti přece, že to není tvoje chyba.“
„Ale je,“ trvá na svém Frederik. „Já vím, že je.“
„A víš taky to, že jsi strašný egoista?“ napadla ho Rosemary.
„Co tím myslíš, zlato?“
„Kdyby nám země pukala pod nohama a z nebe by šlehal y plameny zkázy, jistě by ses omlouval, že je to jen a jen tvoje chyba! Ó ano, jak moc by to prospívalo tvojí ješitnosti! – Přesně tak,“ vysmála se mu, „umím si tě dokonale představit! Přímo tě vidím, jak pláčeš a lituješ, skloněn před miliardami a snažíš se jim namluvit, že to jen pro tvoje hříchy teď hyne svět! Však prvně by se kolem tebe musel točit vesmír!“
„A netočí se?“ zažertoval Frederik.
„Myslím, že ne,“ odpověděla Rosemary, aniž sdílela jeho marné veselí.
„Dobře. Nemám chuť se s tebou přít. Radši mi dej ty patrony a hned se spory urovnají.“
„Já je ale nemám. Musíš je mít ty.“
„Cože?! A kde bych je asi tak měl?!!“ prská Frederik do svých vousů. „V kapse snad?!“
„Jistě by tě nezabilo, kdyby ses tam aspoň podíval!“
„Che, che,“ pohihňává se on, prohmatávaje kapsy, „říkáš ‚nezabilo‘? Ty musíš být vtipná do poslední chvíle, viď? Ach, moje malá Rose!“
„Nech toho a hledej.“
„A ty tu hodláš postávat? Taky se po nich podívej, sakra!“
Opět hledali.


Mirda tedy nastoupil do učení k Leopoldu Procházkovi, místnímu obecnímu radovi, a sloužil mu, jak se jen dalo. Leštil mu boty, pral jeho spodní prádlo, uklízel jeho kancelář a později i byt, chodil mu pro svačiny, později mu i vařil jako jeho osobní kuchař a dělal s velkou vervou a nejvyšším osobním nasazením všechno, na co si ten rozmrzelý staroch s nakrouceným knírkem a přísným výrazem v obrýlených očích zrovna vzpomněl. Těšil se přitom, že po několika letech takové zaučovací služby se pán konečně uvolí zasvětit ho do tajů čísel a úřednické praxe vůbec. Celých šest let Mirda čekal, a pak čekal další dva roky, pak ještě tři a nakonec ten pán umřel, aniž by mu prozradil o tajích úřednické praxe více než toto: „Na úředničinu ty zkrátka nemáš, jsi totiž úplný jeliman a trdlo. Takže mi zatím dělej posluhovače a časem se uvidí.“
Mirda si tohoto Leopoldova odborného posudku velmi cenil a vzal si ho k srdci, a tak, když ho nutili, aby přijal uvolněné místo, necítil se k tomu kvalifikován a tuze se vykrucoval. Neměli to s ním vůbec lehké, bránil se, a prý ho k tomu stolu se zásuvkami museli dokonce násilím posadit! (Pozn. autora: Takhle mi to alespoň Jaromír vypověděl. Nicméně, nakolik mohu usuzovat z toho, jak jsem Jaromíra poznal já, sotva bych se domníval, že proti němu bylo kdy nutno použít jakéhokoli násilí. Pan Plivátko zkrátka není člověk, který by uměl říkat ‚ne‘ – spíše vždy hned učiní, cokoli mu kdo přikáže, a ještě se přitom vynasnaží nadělat co nejméně hluku a co nejméně kohokoli obtěžovat.)
O následující úřednické kariéře a vůbec o všem kolem této jím milované práce mi toho Mirda napovídal mnoho a mnoho zajímavého. Nic z toho ovšem neshledávám zajímavým natolik, abych tím chtěl obtěžovat ještě někoho třetího, takže si to nechám radši pro sebe a nahlédneme zas raději do Mirdova soukromí.
Možná se budete divit, ale Mirda nežil jako starý mládenec. On měl totiž ženu! A později i děti, jako každý spořádaný příslušník veřejnosti, ale to bych už moc předbíhal. Takže napřed k té ženě. – Především: byla tlustá. (Ano, můžeme to připisovat na vrub Mirdovu oidipovskému komplexu, nebo prostě jen jeho neschopnosti namluvit si líbivější protějšek, nicméně na onom faktu to nic nemění: ta ženská byla tlustá jako stará svině, tj. téměř z poloviny tolik jako absolutní rekordmanka v daném oboru, Mirdova maminka.)
A s Andulou si Žofílie (tak se Plivátkova drahá choť jmenovala) nezadala v mnoha dalších věcech. Předně: s Mirečkem se bavila jen po výplatě a to ještě jen výhradně za použití imperativů, jako např. „Dej sem ty peníze!“, či nanejvýše – měla-li výmluvnější náladu – imperativních souvětí typu „Dej sem ty peníze, než je zase prochlastáš!“ (To, že Mirda nikdy nepil a z práce chodil vždy hned domů, kde poslušně uklízel, vařil a vyčkával, až se manželka vrátí z domu módy či z kavárny, se přitom Žofílie neobtěžovala brát do úvahy. Jediné, co byla ochotna dodat, když jí Mirda příslušný obnos do posledního halíře odevzdal, bylo: „Tak málo?! Ach jo, já ženská nešťastná! Jakého nýmanda a společenskou nicku jsem si to jen vzala!“)
Mirdu samozřejmě mrzelo, že je své milé a krásné [pozn.: tyto přívlastky užívá autor na popud Jaromírův; možnosti vynášet v souvislosti s Žofílií jakékoli hodnotící přívlastky sám za sebe se autor ze slušnosti zříká] žínce příčinou takového trápení, a snažil se jí to tedy ulehčovat alespoň tím, že jí všelijak podsluhoval a ve všem si ji předcházel. Někdy Žofílie přišla domů a hezky si se svým manželem povídala – vyprávěla mu například o tom, jaký krásný šperk, klobouk či kožešinu kde za výlohou zahlédla a jak moc by jí taková věcička slušela. To potom byl Jaromír tuze přešťasten a dokonale rozradostněn, že může svou Žofinku potěšit: hned si smluvil nějaký melouch, přivýdělek či přibral ke své denní práci ještě noční směnu na nějakém pochybném místě, kde platili hned na ruku, a pakliže se po pár náročných dnech beze spánku, vysílen ale šťasten, dohrabal k nutné částce, čekal na ženušku doma překrásný dárek. Ta se pak na manžela někdy i usmála a byl-li dárek OPRAVDU drahý, stalo se, že Mirda nemusel spát oné noci na botníku v komoře jako obvykle, nýbrž mu jeho paní v takovém výjimečném případě velkoryse dovolila, aby s ní sdílel lože (dodávám jen, že zřejmě nemohlo jít o sdílení v poměru jedna ku jedné – po letmém porovnání rozměrů onoho lože, které jsem měl tu možnost vidět, a Mirdovy ženy, již jsem měl, bohužel, možnost vidět rovněž, docházím k přibližnému závěru, že ono sdílení se dálo v poměru 1:10 ve prospěch „zástupkyně něžného pohlaví“).
Rád bych nyní již promluvil o důležitých a zásadních událostech, které se udály v Mirdově dospělém životě a které propůjčují celé této biografii pana Plivátka její smysl. Ovšem protože k žádným takovým událostem nedošlo, čtenář snad promine, že svému přání nejsem s to dostát, a podívá se se mnou alespoň na to, jak Mireček přišel ke svým dětem a jaký k nim měl vztah (konečně, chce-li, může čtenář právě to, že se pan Plivátko stal otcem, považovat za zajímavé a domnívat se, že tento text má smysl alespoň proto).
Dobrá. – Jak k těm dětem tedy přišel?
To ovšem ani Mirda sám neví. Není si vědom toho, že by kdy zavdal jakou příčinu k tomu, aby se narodily. Ale když už tu byly – silný chlapeček a krásná holčička –, štěstím by se byl snad zbláznil. Navenek se jeho bouřící nitro projevilo údajně tím, že řekl: „Jé. Mám děti. To jsem ale rád.“
Co však pro Mirečka znamenalo takové otcovství v praxi? Melouchy, dodatečné přivýdělky a noční směny jako návdavek k denním se staly všední realitou, aby děcka byla dostatečně zabezpečena. A Žofílie mu neustále připomínala: „Jsi strašný otec! Vyděláváš málo peněz a děti skoro nemají co do huby!“
Když nic jiného, byl Mirda aspoň rád, že mu žena nevyčítá ještě to, že se s dětmi pro samou práci téměř nevídá.
Ano, Mirda jako otec, to není dvakrát veselý příběh. Hodlám říci více jen tolik, že s jedním z těchto dětí jsem měl možnost krátce hovořit. Totiž s ‘jeho‘ rozkošnou dcerou. Tehdy jí bylo již dvacet jedna let a pro své bezmála aristokraticky sebevědomé vystupování, do očí bijící šarm a přirozenou bystrost rozhodně nepůsobila jako Mirečkův potomek (což není zvlášť překvapivé už proto, že, jak všichni, kromě Mirečka samotného – a nikdo mu to prosím neprozraďte! –, víme, ona opravdu jeho potomkem nebyla). Namnoze důležité je ovšem to, že se nevydařila po matce!
Tato nebesky milá dívka mi důvěrně naznačila, že i ona tuší, nakolik je pan Plivátko jejím otcem biologicky, nicméně mne rázně ubezpečila, že jej vždy jako tatínka milovala a za nikoho jiného na světě by ho nevyměnila. (Bylo-li kdy v Plivátkově životě co pozitivního, jsem hluboce přesvědčen – a přiznávám, že dokonce téměř s vlhkýma očima –, že je to právě její upřímná láska a snad bych byl v pokušení tomu muži závidět.) Rovněž mi mladá dáma prozradila, že je jí tatínka moc líto, neboť nikdy nepoznala nikoho tak nevyléčitelně a beznadějně smutného, jako je on.
Tolik považuji za nutné zmínit, více k tomu však nebudu prozrazovat, neboť závěry plynoucí z rozhovoru s ní by posouvaly náš článek do rovin nevhodných pro čistou a věcnou biografii, jakou jsem již od začátku své práce s panem Plivátkem zamýšlel podat. Chci říci: neobtěžkávejme fakta duchapřítomnými žvásty o jejich smyslu a pojďme zpět k nim, čistým a holým!
A jedním z takových holých fakt jest, že pan Plivátko si musel nedlouho po narození svých dětí vyžádat pro svou úřednickou praxi jako pomocníka nějakého učně, ježto pro samou dřinu kolem nebyl dostatečně koncentrován, aby se dokázal věnovat své hlavní práci naplno. Nešlo to ovšem tak, jak si sliboval, neboť se hned ukázalo, že ten uhrovitý kolohnát jménem Ríša se k pomocné službě u mistra příliš nemá a postupem času se tím, kdo slouží (lépe řečeno dokonce ‚otročí‘), vyvrbil být mistr sám.
Shrňme to: doma, kam se pan Plivátko pro samou práci téměř nedostal, odevzdával všechny výplaty, v práci musel vedle vlastních povinností sloužit ještě tomu drzému výrostkovi, a s dětmi se vídal nanejvýš dvakrát do týdne, to ještě jen tehdy, měla-li jeho Žofinka shovívavou náladu. Někdy mu totiž upřela uvidět je třeba na celý měsíc, schovávajíc je u babičky, a jediný s kým se ten ubohý muž ve svém bytě, kromě ženy, vídal, byl velký zpocený chlap, jehož Žofílie ubytovala ve svém pokoji, jak mu řekla, proto, aby si na takovém podnájmu něco přivydělala a mohla děti živit, když už je jejich otec tak neschopný břídil.
V práci nakonec uzrály poměry k tomu, že Ríša se stal mistrem oficiálně a panu Plivátkovi nezbylo než vykonávat vše stejně jako dosud, ačkoli nyní již s mnohem nižším platem pouhého přisluhovače. Takto tedy ubíhal jeho život a děti mezitím odrostly a odstěhovaly se – syn neznámo kam a dcera někam do velkého zářivého světa po boku mladého uznávaného umělce a hudebníka – jak se všichni shodují génia, ale předně milionáře –, kterého sice Jaromír osobně neznal, nicméně věděl, že mu všichni jeho vyznavači říkají familiérně ‚Fredy‘ nebo ‚náš Fred‘, a tak byl přesvědčen, že u někoho s tak milým jménem jistě čeká jeho malou princeznu život vystlaný květinami, jak si zaslouží. Pan Plivátko na ni byl – a stále je – tolik pyšný!
Od té doby až dodnes ji ovšem neviděl a mrzí ho, že se za ním nepřijela podívat, přestože mu to slíbila. Nevěří prý, že by na něho zapomněla, a je si bezvýhradně jist, že hned, jak to jen bude možné, se jeho dcerka objeví. Požádal mne o malou laskavost a já mu ji zde v závěru článku, který již nedokáže o panu Plivátkovi nic hodnotného říci, musím splnit.
Vyzývám tedy kohokoli, kdo bude číst tyto řádky, aby, zná-li Rosemary, vyřídil jí neprodleně, že její starý otec, ubohý pan Plivátko, na ni stále čeká a vždy čekat bude, dokud bude živ, kdyby snad právě nyní neměla čas a chtěla za ním přijet někdy v budoucnu. Vzkazuje, že mu nikdy na nikom nezáleželo tolik jako na ní, a prosí ji, aby přijela, jakmile se jí to bude hodit, neboť u něho bude vždy a za všech okolností vítána. Jen ať přijede, alespoň ještě jednou jedinkrát, prosí starý otec.


„Rosemary!“ volá Frederik na svoji snoubenku, která prve odešla, jak se domníval, prohledat vedlejší pokoj.
Odpověď žádná.
„Rosemary! Netrucuj a pojď sem, holčičko moje. Stejně tam ty patrony nenajdeš. Nejspíš se vypařily. – Ale víš co? Určitě je to boží znamení! Cožpak to nevidíš? Napřed jsme nemohli najít brokovnici… A pak se zas ztratily patrony! Rosemary? Slyšíš, co říkám? Copak to nedává dokonalý smysl?!“
Dívka však neodpovídá. „Rosemary?!“ zavolá znovu Frederik.
„Chápu,“ povzdechne si potom. „Trucuješ. Nechceš se mnou mluvit. Všechno jsem zkazil. Já vím. Byl jsem hlupák. Ale teď…“ odmlčí se, zhluboka se nadechne, jakoby nevěřícně zakroutí hlavou a řekne hlasem silným a mužným, jaký u něho už pěkných pár týdnů nebyl ke slyšení: „Nechápu, co se to stalo, ale zdá se mi, jako bych právě prohlédl! Vidím teď všechno úplně nově! Zdá se mi, jako bych se probudil ze sna! Ze strašné noční můry! Jako by mne právě cosi osvítilo! Nevím, jak to přišlo, ale přišlo! – Holčičko moje! Všechno odteď bude lepší! Vím to. Vím to s naprostou jistotou! Nevím, jak to vím,“ usměje se, „ale vím to! Vím to! - Rosemary! Rosemary! Moje malá, sladká Rose!“
Zvedne se pln nových sil, brokovnici odhodí daleko od sebe, švarným krokem zamíří do vedlejšího pokoje a vesele zvolá: „Rose moje nejmilejší! Postarám se o tebe! Ode dneška už bude všechno dobré! Přísahám ti, miláčku!“
Konečně však: všechna ta hloupá slova si mohl Frederik ušetřit – otevřené okno v prázdném pokoji a polehoučku se chvějící bělavá záclona..
„Rose!!!“ rozběhne se k oknu. Leč i to už je zbytečné.
Když se vykloní, aby ji uviděl – tak klidně bez jediné kapky krve a stále tak krásnou na šedém chodníku ležící –, ona už ho vidět nemůže.