Nikdy bych nevěřil, že se to může stát nám. 1

Strify:

Nikdy bych nevěřil, že se to může stát mně. Jeli jsme s klukama z koncertu, když v tom to do našeho auta narval kamion. Auto se sešrotovalo pod něj a já slyšel jak kluci vepředu křičej….
Pak nastalo hrobové ticho… nachvíli sem omdlel… pak jsem ucítil jak se vedle mě někdo hejbe. Byl to Kiro. Otevřel jsem oči a viděl jsem jak je všechno od krve…. nebylo mi dobře….
„Dělej Strify musíme se dostat ven a rychle zavolat záchranku.“ Kiro do mě strkal a snažil se něco udělat .. já byl pořád ještě malátnej a v šoku…Pořádně jsem si neuvědomoval co dělám. Naštěstí dveře na mojí straně šli otevřít tak jsem se dostal já, Kiro a Shin z auta. Shina vytáhl Kiro, protože byl v bezvědomí měl rozbitou hlavu, ale pravidelně dýchal i když nás vůbec nevnímal.
Kiro zavolal sanitku, prej tu budou za pár minut…. přišlo mi to strašně dlouhý…
Kluky vepředu jsme ven z auta nedostali Luminor měl zaklíněné nohy, ale aspoň dýchal, Yu se vůbec nehýbal měl od krve hlavu a já měl o něj děsnej strach spíš to byla panika, že je mrtvej… nechtěl jsem tomu věřit, že už ho nikdy neuvidím jak s náma dělá kraviny, jak se směje, jak je akční na koncertech štěstím bez sebe, když hraje ….. měl sem slzy v očích…. Kiro byl na tom úplně stejně… propadli jsme zoufalství…. opravdu stačila setina minuty a všechno bylo jinak…..
Kiro se právě pokoušel vytáhnout chlápka z kamionu… byl úplně bílej a nehýbal se vypadal skoro stejně jako Yu. V tom konečně dorazila sanitka, policie a hasiči. Začali okamžitě ošetřovat Shina a vytahovali Luminora a Yua z auta… nemohl sem se už víc na to dívat… bylo mi strašně…. a i Kiro stál opodál, vypadal vyděšeně a duchem nepřítomně . Kluky už naložili do sanitky a odváželi, ke mně přistoupil jeden starší doktor a řekl, že já pojedu s nimi.
Asi to tak bylo lepší. nastoupil jsem a viděl jak Kiro odjíždí s policajty. Taky na silnici zůstal někdo ležet, přikrytý bílým pláštěm.. znovu mnou projel strach, děs, úzkost, vůbec sem nebyl schopnej mluvit. Doktor vedle mě si všiml kam koukám.
„ Pane jste úplně bledej je vám dobře?“
Jen se kývl hlavou, že to snad přežiju, ale bylo mi strašně uvnitř…..měl se strašnej strach o kluky….vyděl sem to černě…. tohle se nemohlo stát…..přišlo mi to jakokdybych se díval na nějakou tragédii a my v ní hráli hlavní role… jenže tohle nebyl film... Nedokázal jsem se soustředit na to co mi doktor říkal, vlastně jsem ho vůbec neposlouchal… moje myšlenky se motali kolem toho co budem sakra dělat, jak sakra přežiju jestli to kluci nepřežijou…. byl sem děsně vystresovanej….

Pak sem se probudil až na pokoji v nemocnici. první co se mi vybavilo byl Yu jak sedí na místě spolujezdce bílej jako stěna. Seděl sem na posteli a čekal až za mnou někdo příde, nechtěl jsem se motat po nemocnici…. Asi po pul hoďce přišla sestra s výsledky mého vyšetření. pěkně se usmála a pak mi řekla, že jsem v pohodě.V pohodě?? Jasně jenom uvnitř se cítím jako mrtvej.Plnej úskosti a strachu.
„ A co kluci?“ Rychle sem se musel zeptat, protože už odcházela.
„ No sou na pokojích můžete se jít za nimi podívat.“ Řekla a zmizela na chodbě. Pomalu jsem se zvedl a šel za nimi. prvně sem se stavil na pokoji kde ležel Shin.Vypadal klidně, pravidelně oddechoval a měl zavázanou hlavu. Pak jsem se vydal k Luminorovi ležel taky nehybně měl podlitiny a odřeniny od skla na rukách, monokl u oka. Sedl jsem si k němu na židli a za pár minut jsem znovu usnul… byl jsem strašně zesláblej.


Luminor:

Poslední co jsem si pamatoval byl můj a Yua vyděšenej křik. Nemohl jsem vůbec nic dělat na naše auto se řítil kamion a já sem byl bezmocnej… byl to nejhorší okamžik v mém životě. pak jsem narazil do předního skla hlavou a od té chvíle si toho moc nepamatuji.
Vím, že na mě někdo mluvil a snažil se mě asi dostat ven z auta, necítil jsem nohy byli pod kapotou auta, moc jsem nevnímal bolest byl jsem hodně mimo…..taky se mi strašně těžko dýchalo….
slyšel jsem houkačku a pak byla zase tma…..

Probudil jsem se v bílém pokoji, první co mě napadlo, že jsem v nebi. byl jsem neskutečně klidnej, v tu chvíli jsem nemyslel na nic … pak jsem zahlídl Strifyho, jak sedí na židli u mé postele a spí. V tom mi došlo, že nejsem v nebi a že nejspíš žiju. Chtěl jsem zvednout ruku a pohladit Striyho po vlasech, ale nenašel jsem dost síli abych zvedl ruku. Znova mě přemáhala únava a já usnul.