Studená klika vlaku starýho

Tak jako víno někdy hořkne v puse, tak jako cigareta nechutná, tak jako slunce občas pálí, tak jako z postele se nechce ven. Tak jako se dál nechce běžet se ti dlouhá trať, tak jako chceš si nechat radši vlak ujet a čekat na další. Tak to přesně bylo. Vlak už hodně dlouho ujížděl a hodně dlouho jsem za nim utíkal. A když už jsem se skoro chytal otevřenejch dveří, který mě strašně lákaly dovnitř, vlak najednou zrychlil a dveře se vzdalovaly a vzdalovaly..Poslední dobou byly dveře zavřený. A už jsem se držel kliky u zamčenejch dveří. Všichni na mě koukali, že se vůbec do vlaku nastoupit snažím. Všichni mi říkali, ať počkám na další. Ať nenasedám na ten zrezivělej vlak, ve kterym záchody jsou špinavý, zima a průvodčí nepříjemnej. Kde každou chvíli jede revizor a čte si každej údaj na jízdence. Když už jsem dlouhou dobu strávil držením kliky ptal jsem se sám sebe: Chci vůbec nastupovat? Teď zase chci. Před chvílí jsem nechtěl. I ten vlak mi schválně ujíždí. Ujíždí a ubližuje. Rez na klice mě ostře řeže do rukou a dým mě štípe do očí, až slzy tečou. Ten vlak mě potřebuje. Jsem jedinej cestující. A já potřebuju ten vlak. Potřebuju se svýzt tam, kam jede. Ikdyž tam jedou i jiný vlaky.
Stál jsem na nádraží a v ruce držel lístek na vlak, kterej na mě čekal.