Nath - kapitola I.

Seděl jsem na letní zahrádce jedné kavárny a čekal na něj. Nathan tu měl být už před půl hodinou, ale zase se někde zpozdil. Teda zpoždění u něj bylo normálním a naprosto očekávatelným jevem, ale většinou se vlezl do intervalu deseti minut. Půl hodina byla extrém i na někoho tak časově nepřesného, jako je Nathan.
Trochu nervózní jsem hleděl do davu přicházejících a odcházejících lidí a hledal někoho s charakteristicky nepřesným krokem.
Po čtyřiceti pěti minutách a vypitých třech ledových kávách už mě to čekání přestalo bavit. Zavolal jsem číšníka, zaplatil a chystal jsem se k odchodu.
Zrovna jsem se snažil nasoukat do bundy, když mi číšník položil ruku na rameno, popřál hezký den a jedním okem na mě mrknul.
Zůstal jsem stát jako opařený a vzpamatoval jsem se, až když zaměstnanec kavárny zmizel za rohem. Zakroutil jsem hlavou a upravil si límec u bundy a už jsem se chystal vyrazit, když mě někdo shodil zpátky na židli.
„Tak já sem kvůli tobě tak spěchám, vymýšlím důvěryhodný výmluvy a ty mezitím flirtuješ s číšníkem?!“ spustil nově příchozí.
„Nathane, on flirtuje se mnou! Klidně si ho vem, já ho nechci! Teplej jsi tady ty!“ odsekl jsem trošku naštvaně.
„Jo, kruté, leč pravdivé…“ zamyslel se. „myslíš, že by mi dal svoje číslo?“
„Můžeš to zkusit…“
„Hmmm…“
„Kdes byl tak dlouho?“ vytrhl jsem ho z přemýšlení.
„No… to bys nechtěl vědět…“ trošku zčervenal, když se diplomaticky vyhýbal odpovědi.
Nechápavě jsem pozvedl jedno obočí, ale pak mi došlo, co tohoto až nepříjemně extrovertního člověka bez zábran mohlo zdržet. Zmohl jsem se jen na zakroucení hlavou.
„Ten prodavač si o to říkal!“ snažil se vymluvit, zatímco hledal pohodlnou polohu, jak si sednout.
„Občas bych chtěl mít tvoje sebevědomí…“ řekl jsem s hlavou zabořenou do nápojového lístku a rozmýšlel se, jestli si objednat už čtvrtou ledovou kávu nebo něco slabšího, „Nebo radši ne…“ dodal jsem, když jsem pozvedl zrak a zjistil, že Nathan udržuje oční kontakt s tím na mě až moc příjemným číšníkem.
„Cože?“ zeptal se, když spatřil můj trošku udivený pohled.
„Jestli si dáš taky ledovou kávu…?“

S Nathem se známe už dlouho. Už ve školce jsme byli nejlepšími kamarády, ve škole jsme spolu seděli celých devět let a nikdy jsme se nijak moc nepohádali, byli jsme jak dva bráchové – ti správně zidylizovaní bráchové.
Asi proto mě nijak nepřekvapilo, nebo nešokovalo, když mi před rokem řekl, že je homosexuál. Znám ho, vím, jaký je, a tak jsem to v podstatě i tušil. Dokud to ale nepotvrdil, nebylo nic jasné.
Mezi námi se ale nic nezměnilo, pořád jsme nejlepší kamarádi a já ho beru jako dřív – takového, jaký je.
On je strašně impulzivní, temperamentní člověk, zatímco já zase – podle jeho slov - „uťápnutej mrzout, co má rád až moc velkej pořádek.“
Nedokázal jsem jednat tak bezhlavě jako on, všechno jsem musel řešit – na druhou stranu, když jsem věděl co chci, šel jsem si za tím.
„Co Linda?“ zeptal se mě a usrkoval při tom brčkem ledovou kávu.
„Co s ní?“ přeptal jsem se a díval se na něj, jak si prohlíží to růžové brčko a všemožně s ním kroutí, „Co tě tak fascinuje na tom brčku?!“
„Vypadáš jak přejetej parním válcem, Lane, určitě jste se zase pohádali… a to růžový brčko je skvělý!“ bylo až nemožné, jak dokázal během vteřiny změnit chápající výraz v nadšený, „No, tak co?“ nedal se.
„… Je konec…“ konstatoval jsem tiše.
Růžové brčko spadlo do kelímku s kávou a ten spadl na stůl.
„Cože?!“ vyjekl.
„Jo, nadobro… skončila to…“
„No páni…“ vydechl Nathan a svezl se v křesle.
Skousl jsem si spodní ret a hypnotizoval při tom svoje boty.
„Co budeš dělat?“ zeptal se. Nevím jestli záměrně, snad jen chtěl prolomit tu trapnou tichou chvíli.
„Vím já?“ odsekl jsem.
„Klídek, to se srovná, časem…“ naklonil se ke mně a s úsměvem na tváři mě chytl za ruku.
Trošku jsem sebou trhl. Chápal jsem, jaký je, ale na takovéto projevy jsme si ještě nezvykl.
„Promiň,“ usmál se jedním koutkem a stáhl se zpátky do křesla.
„V pohodě.“

To odpoledne to na moc velkou zábavu nevypadalo, nebyl jsem moc v náladě. Jako společník bych za nic nestál. Raději jsem se s Nathanem rozloučil a odešel domů.
Zabouchl jsem za sebou dveře a došoural se do ložnice. Svezl jsem se na postel a zavřel oči.
Přemýšlel jsem nad těma dvěma roky strávenýma s Lindou. Přehrával jsem si ty nejkrásnější okamžiky, třeba když jsme se vydali na podzimní procházku do parku.
Na listopad bylo nezvykle teplo, svítilo sluníčko, foukal jen chladný vánek, na němž se k zemi vozily krásně zbarvené listy.
Mezi tím vším jsme se procházeli já a ona. Mlčeli jsme, zlehka jsme se drželi za ruce a užívali si přítomnost toho druhého.
Nebo když jsme se společně dívali na film. Leželi jsme na posteli, ona s hlavou na mé hrudi. Pročesával jsem jí její dlouhé hnědé vlasy ještě dlouho potom, co film skončil a ona spokojeně oddychovala ze spaní.
Ač jsem se sebevíc snažil, nedokázal jsem zabránit slzám proniknout ven. Připadal jsem si jako malé dítě, když ztratí svou nejoblíbenější hračku, svého nejmilejšího plyšáka, s kterým se mohlo mazlit kdykoliv chtělo.
Ani si nepamatuji, kdy se mi v té změti vzpomínek podařilo usnout.

Další den jsem se vzbudil sám od sebe. Trošku mě to překvapilo, byl jsem zvyklý na nesoucitné budíčky zpoza okna, v podobě dělníků a staveniště, ranní dopravní zácpy, prostě probouzejícího se města.
Ale dnes byl klid a ticho – asi to bude tím, že je neděle.
Překulil jsem se na posteli a protáhl se. Jakmile jsem ale prohrábl rukou prázdnou postel, bylo mi jasné, že něco chybí. V hlavě mi naskočil obraz včerejšího večera – mě se sentimentálními vzpomínkami a ještě před tím ta schůzka s Nathanem. Asi ze mě byl trošku mimo.
Měl bych se mu omluvit. Zajdu za ním odpoledne. Snad bude mít čas.