Znovu nalezená - 3. kapitola

Alice mě protáhla všemi módními butiky. Neustále se mi snažila vnutit pastelové barvy. Já brala jen černou, ale nechala jsem se nakonec přemluvit, ovšem u růžový dostala stopku. Tuhle barvu fakt ne.

O pár hodin později bylo v autě o sto padesát tašek víc a my se vydaly směr elektro. Vevnitř jsme se vrátily k našemu rozhovoru.

„Jak to myslel Carlisle s tou rodinou, upíři přece netvoří rodiny. Upřímně, dodneška jsem si o upírech vegetariánech myslela to, co Carlisle o nás, legenda,“ zeptala jsem se Alice na otázku, která mě pálila od setkání s nimi.

„Upíři, živící se lidskou krví tyhle vazby nemají. V Itálii sice žije jeden klan, co…“

„Volturiovi, znám, občas pro ně pracujeme a oni tak nezabíjí naše,“ přerušila jsem ji, ale podívala se na mě jako na vraha.

„Fajn, Volturiovy teda znáš, ti mají mezi sebou taky určité vazby, ale ne rodinné. Všechno to záleží na krvi, kterou pijeme, Zvířecí tě změní a aspoň zčásti ti vrátí lidské city. Takže jsme vlastně rodina. Navíc Jazz je opravdu můj bráška, Carlislea a Esmé bereme všichni jako rodiče a ostatní jsou pro mě prostě sourozenci, mezi sebou však mají jiné vazby. Edward je Bellin druh, to ti myslím došlo, pak máme ještě jeden upírský pár a nakonec je tu ještě Nessie a Jacob. Renesmé je biologickou dcerou Edwarda a Belly,“ vysvětlovala dál. Poloupír? Tohle je vážně zajímavá rodinka.

„Jacob je vlk z La Push,“ chtěla nejspíš pokračovat, ale tohle mi nedalo.

„Vlkodlak?“ vyhrkla jsem na ni s obavou. Jestli je jedním z těch co mám zabít, tak bude to nejspíš trochu problém.

„Ne, měnič,“ pokračovala otráveně. „Když byla Nessie malá, tak se do ní otiskl, to je…“

„Taková vlčí věc. Mluvila si o dalším upírském páru, kdo je to?“ přerušila jsem ji znovu.

„Sakra, neskákej mi do řeči!“ vyletěla jak čertík z krabičky.

„Rose a Emmett,“ pokračovala. Obličej se mi stáhl do bolestivé grimasy.

„Co je s tebou?“ ptala se hned vyplašeně.

„To nic, ještě když jsem byla člověk, měla jsem staršího brášku. Jmenoval se Emmett,“ vysvětlila jsem jí a pokusila se usmát. Nejspíš z toho vyšel povedený škleb.

„To je mi líto. No ti dva odjeli na víkend, ale do neděle jsou zpátky, chodíme totiž do školy. Budeš chodit na univerzitu, že jo?“ zeptala se hned s nadějí v hlase.

„Jo, budu,“ odvětila jsem a v duchu dodala bohužel.

„Emm se ti bude líbit, je to takovej vtipálek, strašně rád si z někoho dělá srandu a pořád se s Jasperem o něco sází. Zbožňuje baseball a medvědy,“ popsala mi svého bratra a vlastně i vztahy v jejich rodině. Během celého rozhovoru jsme stihly nakoupit potřebnou elektroniku od ledničky, přes počítače, notebooky a televize až k mobilům. Těch trochu víc, protože po rozhovoru s Davidem většinou v mé ruce nepřežije ani jeden. Přivezou to všechno zítra spolu s nábytkem. O starost míň a vzaly jsme útokem obchod s barvami.

„Do jakých barev to budeš všechno ladit?“ zeptala se Alice věcně, když prohrabávala vzorníky.

„Ehm, toť dobrá otázka, můj pokoj určitě černočervená, kuchyně oranžová, obývák nejspíš bílej, vzhledem k tý černý sedačce a skříňkám a Damienův pokoj, si musí rozhodnout on sám,“ jen jsem to dořekla, vyhrabala jsem z kapsy mobil a dotyčnému zavolala.

„Čau bráško, jakou barvu chceš do pokoje? Postel máš fialovou se zlatým mřížovím, ostatní nábytek černá se zlatými doplňky,“ vyhrkla jsem na něj, sotva zvedl telefon.

„Nechám to na tobě, ségra, ty barvy a já zdi, ju?“ odpověděl otázkou a položil telefon. To bylo rychlý.

„Fialová,“ rozhodla jsem po chvilce a přetlumočila svá přání prodavači za pultem. S mírně přihlouplým úsměvem, směrem k Alici, odkývl a do počítače zadal příslušné barvy. Za deset minut jsme si to s Alici šinuly k autu s velkou spoustou kbelíku barev a několika sadami štětců a štětek. Teď už jen to jídlo a doplňky. Za velkého smíchu jsme nakoupily spoustu polštářků, sedacích pytlů, povlečení, pár rámu na obrazy, oba s Damim kreslíme, pak taky závěsy, ubrusy, nebesa k postelím, lampičky, podložky pod myš a větší množství koberců, to vše taky přivezou zítra. V tomhle obchodě si zákazníky evidentně hýčkaj, nebo spíš ty s platinovou platební kartou. Před obchodem s potravinami jsme se zastavily.

„Nemusíš jít se mnou, popravdě, potřebovala bych koupit brusle na led, mohla bys?“ odlifrovala jsem ji nenápadně, brusle totiž doma mám.

„Jasně!“ rozzářily se jí očka a už chtěla odběhnout. Chytla jsem ji za paži a přidržela na místě.

„Velikost šest, bíle, krasobruslařské,“ upřesnila jsem a vrazila ji do ruky kartu, tentokrát zlatou.

Za chvilku už ji nebylo vidět, tak jsem šla pro to jídlo.

Lednička je dobře zásobená a než Alice vybrala jedny brusle pro mě a další pro každého z rodiny, ta holka vážně neví, kdy má dost, stihla jsem nakoupit pár palet cihel na jednu zeď do přízemí. Doufám, že to bude stačit, ale moc se jich do Hummeru nevlezlo. Na zadní sedačce si trůnily kbelíky barev.

Asi v polovině cesty domů mi přišla SMS od Damiena.

„Stojím před domem.“ Těch pár minut už to vydrží. A opravdu. Zhruba za pět minut jsem mu skákala kolem krku.

„Alice, tohle je Damien, Damiene, Alice,“ představila jsem je navzájem. Myslím, že se oběma zasekl dech. Tohle ještě bude zajímavý.

„A... ahoj,“ pozdravila ho a otočila se ke mně.

„Asi za deset minut tady bude Jasper, pomůžeme vám, teda, pokud budete chtít,“ zeptala se mírně nervózně. Tahle nabídka rozhodně nešla odmítnout.

„Jo, jasně, ale budeme mu muset něco vysvětlit,“ souhlasila jsem a zároveň pohodila hlavou směrem k Damienovi.

„Myslíš ty jizvy?“ zeptala se vědoucně a já kývla.

„Nech mě hádat, jižní války?“ pověděla jsem svou domněnku a čekala na souhlas.

„Tak trochu,“ odpověděla a vzápětí pokračovala, „novorození ano, ale až po válkách, patřil k Maríi,“ vysvětlila.

„Chápu, je samá jizva a nesmím ho zabít, je to tak?“ ozval se Dami se známkami pobavení v hlase.

„No, on vlastně jede proto, aby mě chránil, kdyby něco, nevěří vám, neví nic o vašem druhu a neví co od vás čekat,“ ošila se. Koukla jsem na Damiena a oba jsme okamžitě vybouchli smíchy.

„My máme něco udělat zlatoočkům? Kam ten svět spěje!“ vyrážel ze sebe Dami mezi záchvaty smíchu.

„Alice, nic proti tomu Jasperovi, ale mám takový dojem, že kdyby se ti některý z nás rozhodl ublížit, jako že se na to nikdo nechystá, nepomohla by ti proti němu ani celá skupina upírů, navíc, proti vegetariánům nic nemáme,“ vysvětlil Damien naše pobavení.

„To bych se hádal,“ ozval se Jasper, vynořivši se odněkud z lesa. „Nevíš, čeho je naše rodina schopna,“ pokračoval, když došel k Alici.

„Kluci, nebudeme se hádat,“ utnula jsem to v začátku a Alice je představila.

„Někdy jim ukážem, jak bojujem,“ broukla jsem Damienovi a otočila se k ostatním.

„Fajn, na tohle se rád podívám, ale počkej, až se vrátit Emm, ať z toho taky něco má, myslím, že by se dokonce vsadil o to, že tě porazí,“ chytil Jasper hozenou rukavici a zamířili jsme k domu.

„Cam, pojď za mnou, něco jsem ti přivezl,“ řekl Dami a odtáhl mě k náklaďáku, kterým přijel. Jen letmo jsem si všimla, že je plný cihel, ale to co upoutalo mou pozornost, byly tři truhly hned u dveří.

„Dami, ty seš zlatíčko,“ zavýskla jsem radosti a znovu mu skočila kolem krku. Truhly se zbraněmi. A jak znám Damiho, budou tam ty moje nejoblíbenější. Lidskou silou jsem je vytahala z auta a nedočkavě otevřela všechny tři. Samurajské meče, nože, pár kuší a stříbrné šípy.

„K čemu to všechno?“ ozval se omámeně Jasper, když uviděl obsah truhel.

„Víš, nejsme tady jen tak pro nic za nic. V okolí se vyskytl menší problém s lykany. Pracujeme pro organizaci, naši prací je lov. Lovíme lykany a ty vaše rudooký zmetky,“ odpověděl prostě Damien a já sledovala jejich výrazy. Vypadali, že to vzali v pohodě, každopádně bude u nich doma nejspíš debata.

„Cam, tohle je nosná zeď, tu zbourat nemůžu,“ upozornil mě Damien u jedné z těch větších zdí.

„Fajn, tak ta oddělí garáž od treninkové haly a sklad zbraní uděláme ve sklepě, místa je tam dost. A v prvním patře potřebuju zbourat další zdi, ze tří místností uděláme jednu,“ oznámila jsem mu a táhla ho do patra

„To je dobrý, ty můžeš zrušit sama,“ svolil ochotně, přeměnil se do bojové podoby a začal s první zdí. Tak to jo, vyběhla jsem zbytek schodů, ještě za běhu ze sebe udělala upíra a vrhla jsem se na ten budoucí obývací pokoj. Během půl hodinky nebylo poznat, kde zdi stály.

Za další půl hoďku byla vymalována polovina obývacího pokoje bílou barvou, když přišel Jasper s nabídkou o pomoc. Omámeně jsem kývla na souhlas, div že jsem nespadla z žebříku. Najednou jsem seděla na zemi a rozkoukávala se, co se vlastně děje. No jistě, Damien. Proběhl do kuchyně s Alici v patách a po cestě ty zatracený štafle podrazili.

„Ten sloup nechte bílej!“ houkla jsem na ně a vylezla zpátky na postavený žebřík.

Obývák byl za chvilku hotový a já se vydala do kuchyně. Zapatlaní až za ušima, ale oběma svítily oči nadšením.

„Hele Dami, kuchyně už je hotová, jak tak koukám, tak se vrhni na svůj pokoj. Fialová barva na zdi, do šatny bíla, do koupelny černý a modrý obložení, jen do půlky, zbytek stěn modrá. Jasný?“ rozdala jsem instrukce, oba na sebe kývli a vypálili do jeho pokoje. Zakroutila jsem nad jejich chováním pobaveně hlavou a sešla dolů, teď už do garáže. V autě zůstala černá barva a několik tenčích štětců. Přesně to, co potřebuju do kuchyně. Vrátila jsem se nahoru a přemýšlela co na ten sloup. Nevím, nad čím jsem uvažovala, ale během půl hodinky na mě koukal bílý sloup, ovinutý šlahouny s černými květy.

„Vypadá to nádherně,“ ozval se za mnou medový hlas. V tomhle tichu zapůsobil jako granát. Bleskově jsem se otočila už v bojové pozici. Jasper.

„Teda, bejt člověk, skolí mě infarkt,“ oddechla jsem si.

„Promiň, nechtěl jsem tě lekat,“ omluvil se a začal se smát.

„Nesmál bych se, na tvým místě,“ ozval se Jasperovi za zády Damien, „Cam je trenovanej zabiják s hodně prudkými reflexy,“ dodal a došel ke mně.

„Myslím, že bych se ubránil,“ chtěl odporovat, ale zarazila ho v tom moje ruka přes jeho pusu.

„Neubránil,“ broukla jsem tiše, sundala ruku z jeho rtů a odešla do svýho budoucího pokoje.

Jako první přišly na řadu stěny, ty jsem natřela červeně, nakonec strop. Černá barva. Do rána to uschne a vezmu to druhým nátěrem. Otevřela jsem okno a skočila dolů. Už dlouho jsem nebyla na lovu.

Medvídky tady mají dobrý, dala jsem si dva. Proběhla jsem celý les, než jsem skočila zpátky do svého okna. Dopadla jsem neslyšně na zem, takže mě Jasper, natírající stěny druhým nátěrem, fíha ono to asi díky otevřenému oknu uschlo, nezaregistroval.

„Děkuju,“ ozvala jsem se za ním, až nadskočil. Chtěl mě chytit, ale stála jsem u okna, než se vůbec stihl otočit.

„Jsi rychlá,“ oznámil mi tak trochu nevěřícně. Díky za kompliment, za posledních sedmdesát tři let jsem si toho stačila všimnout. „Dokonce rychlejší než Edward,“ dodal a otočil se ke stěně.

„Tvoje ložnice zbyla poslední. Dole už schnou druhý nátěry, tak jsem si řekl, že ti trochu pomůžu, kdes vlastně celou dobu byla?“ zeptal se a otočil se zpátky ke mně.

„Na večeři, zaběhla jsem si do lesa. S Alici jste nám pomohli víc, než by se zdálo. Vůbec nás neznáte, ale jste ochotni strávit tady s námi celý odpoledne a část noci. Mimochodem, koupelna už je hotová taky?“ odpověděla jsem na jeho otázku a zároveň poděkovala a položila svou.

„Koupelna ne, ale šatna jo, teda pokud tam přijde ta černá,“ řekl a ukázal na moji budoucí šatnu, celou v černé barvě.

„Naprosto přesně,“ potvrdila jsem jeho domněnky a zářivě se usmála.

„Nech mě hádat, do koupelny přijdou ty černý a červený kachličky, co?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, během chvilky byl zpátky s příslušným obložením a Damienem s Alici jako bonus. Ve čtyřech jsme mou koupelnu zvládli během dvou hodin. Bylo by to rychlejší, ale strašně pomalu to schlo. Koupelna byla poslední. Všechno bylo hotovo, tak jsme ty dva vyprovodili s poděkováním a vrátili jsme se s Damim zpátky do domu. Vzhledem k absenci veškerého nábytku a tudíž i postelí se Dami přeměnil ve vlkodlaka a já měla rázem tu nejhřejivější matraci.