uprostřed rybníka.

jsem na vodě.
rozhlížím se kolem a břeh je nedaleko. jsem v pohodě, vím, že k němu kdykoliv doplavu. obdivuju ten nezvykle vysoký rákos. i tráva mi připadá nějak víc k nebi. nevím kam vlastně plavu. plavu jen tak.
jsem uprostřed rybníka a nejsem ani unaven. plavu si a v pohodě a jen nohami.... to přeci neumím. jsem v pohodě. mám věk na to aby mně něco jen tak něco vyvedlo.
a moje nohy, moje malé nožky a ploutve! jsem kachna!
kdysi bych si s chutí a úlekem zakřičel, zařval. dnes ne. jsem prostě kachna, kačer. mám hezká barevná peříčka a plavu si jen tak a rybník všude kolem. paráda.
asi nemám rád pivo, ani panáka.. a kafe taky jen tak nebude. čaj si můžu udělat na studeno a pravej zelenej. a co mi vlastně chutná když mám hlad, kachní hlad. to tedy netuším.
na břehu je rybář a asi nebude nebezpečnej. dám si pozor. co když mám kachní rodinu? co když na mně v rákosí čeká nějaká a k zulíbání? nějaká...a poznám ji? prolezu rákos a ona se už ozve. to ženy dělají.
rybář sedí, spíš leží a chrápe. vedle něj je baterie plechovek. nemůžu z té dálky... už je vidím, gambrinus! že může takovou žbrndu. člověk má žízeň... no člověk...kachna má žízeň a rybář s desítkou v plechu. určitě mám rád něco kachního.. snad proboha nepiju vodu?! svět je plnej zla a rybáři bez poučení s nejubožejší desítkou v plechu. smí se to vůbec?
plavu kolem, plavu dál a rybník se prodlužuje a břeh se točí do někam. někdo na mně volá, otáčím se, nikoho nevidím. rád bych proskoumal celý břeh, co se najde. zas někdo volá. neslyším...
tam v dálce je nějaká lávka a lidi. přemýšlím čím své chutě zaplaším a ze zadu do mně šťouchne zobák.
„co děláš, ty mně ignoruješ? a kam plaveš? víš, že tam večer mají oslavu? a kde máš ženu a děti?”
„chceš na všechny otázky odpověď? a hned?”
cizí kačer na nic nečeká a pádí k můstku.
mám asi kamaráda a mám ženu...a děti...
kolik proboha může mít kačer dětí? kachňat?
„poď opatrně, a nemluv.” říká asi kamarád.
„až mrknu, vylezeš na břeh a skoukneš co je k mání.”
lup za bílého dne! vykuk jeden!
„dnes ne, raději budu dávat pozor.” zkouším situaci otočit.
kačer, co je asi kamarád, chvíli kouká a:
„musíš je zaujmout až ti budou házet pečivo”. radí opeřenej kriminálník.
ještě netuším proč budu riskovat a s tímto kačerem a tak...
už si to peláší kolem batohů a plastových ledniček. nevím tedy jak se na lidi volá a tak jen zkouším:
„prďolové! vy tam! hoďte mi něco! a prďolové se opravdu otočili a: „hele kachna a drzá”. a už po mně prázdnou plechovku. a další a další.
„kolik jich tam máte, vožralové?” volám a jen uhýbám těm prázdným pivním konzervám. vidím jednoho co bere nejspíš plnou a cílí a to bude šlupka. plác! granát a vlnobití a na nic nečekám. peláším pryč a kačer, kamarád nejspíš z lochu na mně volá.
„kde jsi, kde se loudáš? čekám tu a ty si hraješ.”
„co si ulovil?” ptám se malého drzouna.
„co jsem blázen? schoval jsem to pod keřem a za tmy si tam půjdem.”
„jo a měl jsem ti vyřídit, že tě shání manželka.”
rád bych se tohoto opeřence zeptal na své hnízdo. přemýšlím.
„poslyš kudy se dostanu nejlépe domů?”
„ty vole vožralá! za tím padlým stromem u toho velikého kořene”.
opravdu milej kluk. nemám rád řvouny.
„a přiď večer k můstku!” zavelel drzej prcek.
„hm”. odpovím. hledám padlej strom a dumám co budu dělat se svou kachničkou, kachní manželkou.. v dálce slyším kachní drobotinu a cítím malé chvění. najednou cítím radost z očekávání. netušil jsem jak moc se můžu těšit. fajn pocit. usmívám se a mám hlad.
najednou se z rákosí na mně vyřítí hromada malých tělíček. a toho křiku. a toho kachňání. mé děti. nemám čas na rozbor situace. dětí je celá hromada a plavem domů. domů..
„ahoj slávku, ty můůj kačere krásnej!”
dlouze protáhne mamina a vlepí polibek. usmívám se a je mi fajn.
„večer bude hudba u můstku a marta nám pohlídá drobotinu”. lísá se ta moje kachnička. a já se jen usmívám. přikývnu a vspomenu si na drzého křiklouna.
večer půjdem k můstku a bude fajn.
svět je hezkej a vše je jak má být. nemyslím na to co bude zítra. nemyslím dál. je tu kopec dětí a mám co dělat. život je fajn. i ten kachní.