Temná ulička

Po dlouhé době jsme se rozhodl zajít si do kina. Dávali nějakou hloupou romantickou komedii, ale to mi nevadilo. Potřeboval jsem se odreagovat. A taky sbalit nějakou holku. To byl vlastně hlavní účel. Před začátkem filmu jsme se posadil a rozhlížel se kolem sebe.Většina holek tu byla s přítelem nebo s kamarádkou. A pak jsem uviděl ji. Zdálo se, že je tu sama. S nikým se nebavila. Měla polodlouhé vlasy v barvě karamelu spletené do dvou cůpků. A byla to ta nejkrásnější holka, jakou jsem zatím viděl. To myslím smrtelně vážně. Vycítila můj pohled, podívala se na mě a usmála se. Úsměv jsem jí oplatil. Zazněl gong a zhasla světla. Na film jsem se nesoustředil, celou dobu jsem myslel jen na ni. Když film skončil a rozsvítila se světla, podíval jsem se na ni. Dívala se na mě. Usmál jsem se. I ona se usmála. Čekal jsem, až se kino trochu vyprázdní. Ani ona nikam nespěchala. Po chvilce jsem vstal a pomalu vyšel ze sálu. Počkal jsem na ni u východu.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji.
„Ahoj,“ odpověděla a trochu nesměle se usmála.
„Já jsem Marek,“ představil jsem se jí.
„Irena.“
Lehce mi stiskla ruku. Měla nádherné jasně modré oči, orámované dlouhými a hustými řasami. Nezdálo se mi, že by používala řasenku. Tak dlouhé a husté řasy – no páni!
„Kde bydlíš, Ireno?“ zeptal jsem se.
„Na Zahradní ulici,“ odpověděla. To bylo skoro na konci města. Perfektní!
„Co kdybych tě doprovodil?“ nabídl jsem se. Váhala.
„Jsi moc hezká,“ lichotil jsem jí. Ačkoliv hezká nebylo to správné slovo. Nádherná, úžasná! Polichoceně se usmála.
„Tak jo,“ souhlasila. „Ale nejsi žádný násilník že ne?“
„To víš že ne,“ zalhal jsem. Důvěřivě mi podala ruku. Hloupá a naivní. Líbila se mi stále víc. Povídali jsme si o hloupostech, vyptával jsem se jí na rodinu, koníčky, školu a přitom myslel jen na to, až ji budu moci zatáhnout do některé postranní uličky a strhat z ní šaty. Měla na sobě obyčejné tričko a rifle, ale tvary, které se rýsovaly pod oblečením, byly víc než lákavé.
„Jsi moc milý,“ sdělila mi nečekaně.
„Jo ty taky,“ oplatil jsem jí. Zamrkala těma úžasnýma řasama. Už jsem ji vážně moc chtěl. Konečně se naskytla vhodná příležitost. Pevně jsem ji chytil za ruku a zatáhl do postranní setmělé uličky.
„Co to děláš?“ nechápala. Přitiskl jsem ji ke zdi.
„Uděláme si malou zastávku,“ sdělil jsem jí.
„Ale já musím domů,“ protestovala a chabě se mi pokusila vytrhnout.
„Neboj se, pustím tě, ale předtím si spolu trochu užijeme,“ zajel jsme jí rukou pod tričko.V očích se jí objevilo zděšení.
„Já nechci,“ zašeptala.
„To říká každá. Ale bude se ti to líbit.“ Sklonil jsem se k ní, abych ji políbil, ale náhle a naprosto nečekaně se situace obrátila. Náhle jsem to byl já, kdo se tiskl ke zdi a ona mě k ní tlačila silou, o které bych neřekl, že je jí vůbec schopná. Seběhlo se to tak rychle, že jsem netušil, jak k tomu došlo. V očích už neměla žádný strach, ani nevinnost, vlastně se v nich nezračilo vůbec nic. Pokusil jsme se pohnout. Přirazila mě ke zdi takovou silou, až jsme vykřikl bolestí.
„Když holka říká ne, myslí tím ne, ty idiote,“ vmetla mi do tváře. Hlas měla teď chladný s drsný.
„Co se..“ nechápal jsem. Jednou rukou mi sevřela krk. Začal jsem se dusit.
„Dnes večer sis vybral špatnou holku,“ zavrčela. Teď to byl já, kdo měl v očích strach.
„Co.. jsi ..zač..“ chrčel jsem. Trochu uvolnila sevření, ale ne moc.
„Tak se dívej,“ vybídla mě a dokořán otevřela ústa. Měla krásné dokonale bílé zuby a velmi dlouhé špičáky. Chvilku trvalo než mi to došlo. Upír? To přece není možné!
„Ale ano,“ odpověděla na moje nevyslovené myšlenky. Zkusil jsme se znovu pohnout a opět bezvýsledně. Už jsem byl vážně vyděšený.
„Víš, když jsem tě uviděla v tom kině, zdál ses mi docela sympatický. Dokonce jsem tě chtěla nechat žít. Ale když jsem si přečetla tvoje myšlenky…“ krutě se usmála.
„Vychutnám si každou kapku tvojí krve.“ Na ta slova se ke mně přiblížila, rukou mi ucpala ústa a pak se mi zakousla do krku. Bolelo to docela dost. Ale horší bylo slyšet jak saje a polyká – moji krev. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale přál jsem si, aby už bylo po všem. Pak se mi začala motat hlava. Nečekaně mě pustila a já se svezl k zemi. Cítil jsme se slabý jako moucha. Nedokázal se ani pohnout. A ona se na mě dívala. A usmívala se. Pak jsem začal konečně ztrácet vědomí..

Irena shlížela na umírajícího bez jakýchkoliv emocí. Dřepla si k němu a jediným rychlým pohybem mu roztrhla nehty ránu na krku. Teď už by nikdo nepoznal rány po zubech. Lidé sice už na upíry nevěří, ale co kdyby. Potom vstala a zlostně zkřivila obličej.
„Z chlapů jako jsi ty, se mi dělá špatně,“ zašeptala znechuceně a kopla do jeho bezvládného těla. Zlomila mu pár žeber. Bohužel už bolest necítil. Škoda. Věnovala mu poslední pohled a potom rychle odešla z místa činu.