Měsíc lovce

Mraky se rozestoupily a na ztemnělou krajinu dopadlo měsíční světlo. Les působil tajemně a zároveň vábil ke klidné procházce. Říčka nedaleko jako by náhle utichla, voda v ní tekla pomalu a přesto divoce. Zvěř jako by tušila blížící se pohromu a raději byla ticho zalezlá ve svých doupatech.
Klid před bouří.
V dáli u skalisek se něco pohnulo. Ozvalo se táhlé zavytí.
Měsíc nabýval na kulatosti a všem kdo to slyšeli bylo jasné, že to není vlk s obyčejnými tužbami dravého zvířete.
Znovu se opakoval děsivý zvuk, rozléhající se po okolí a les nyní vypadal o něco zlověstněji.
Po jehličnaté cestě byli slyšet kroky z nichž praštěla jistota. Cvak.
„Dnes neutečeš.“
Prohlásí muž do ztemnělé krajiny a v poklidu nabíjel svou zbraň. Věrná pistole a staré dobr posvěcené stříbrné střelivo.
Lovec napnul uši. Hrozilo mu nebezpečí, ale jeho srdce bilo stejně klidně jako kdyby se procházel po svém domě a ne po domově bestie s vlčí kůží a lidskou chytrostí.
Očima vyhledával jakoukoli nerovnost v houští okolo sebe. Otáčel se aby viděl všude kolem sebe. Nevědě odkud útok přijde,ale věděl, že přijde.
Když se se svým nepřítelem střetl prvně, viděl oči, které přísahaly, že o ní ještě uslyší. Němne si přísahali boj na život a na smrt jednoho z nich.
Vzájemně si tento boj slíbili. Nyní si jen bestie hrála s jeho trpělivostí.
Křup.
Ozvalo se kdesi za zády lovce. Neotočil se. Věděl, že se vlkodlak tímto prozradil a vystartuj ze svého úkrytu.
Ve chvíli kdy ta hrátka přírody vyskočila ze křoví, ohnul se k zemi. Překvapené zvíře dopadlo před lovce, jenž během jejího otočení srovnal postavu a již stál v plné síle a mířil svatou zbraní na jej lebku
„Grrrrr.“
„Nevrč. Tohle je daň za tvé hříchy.“
Vlčí tvář neměla mnoho známek lidskosti,ale její oči se mu smály.
Nechápal to.
Mohl to pekelné stvoření odpravit a jít… místo toho ho oči hypnotizovaly a donutily ho váhat.
„Konec hry.“
Pravil rázně, jakoby se vyškubl jejího hypnotizujícího pohledu. Přiložil prst na spoušť.
V té chvíli z houští vyskočilo druhé zvíře. Nevěděl o něm. Nečekal to, ale měl. Litoval své nepozornosti a bestie před ním se smála vlčím smíchem.
Druhý tvor strhl lovce k zemi a jeho drápy hladce projely kůží lovce.
Zaúpěl bolestí, ale rychle se snažil odkopnout tvora ze svého těla, aby mohl dosáhnout na zbraň vypadlou kousek od jeho ruky.
Druh prvního nepřítele se jen tak nedal a při první ráně rukou mřenou na hlavu se ohnal mohutnými zuby a zahryzl se do lovcovi pozdě uhýbající ruky.
Nepopsatelná bolest zaplavila lovce. Nejednalo se pouze o bolest fyzickou, ale i psychickou. Věděl, že prohrál.
Vlkodlačice, přihlížející tomu divadélku, zvesela posměvačně zavyla a její druh pustil lovcovu ruku aby se k ní mohl přidat.
Chyba.
Lovec se vzpamatoval z prvotního otřesu a zdravou rukou zalovil v kabátě. Do dlaně mu ihned padla rukojeť stříbrné dýky a v okamžiku zaplulo ostří do krku zvířete, zpřervalo krční tepny a způsobilo tak smrtelnou ránu.
Zvíře zavylo bolestí a lovec se vymanil z pod jeho umírajícího těla.
Opět stanul naproti zvířeti, jehož oční smích ustanul. Přišla o druha a jak bylo vidět i o tajnou zbraň na, kterou spoléhala.
Ob věděli, že je zle. On už neměl co ztratit.
Krvácející ruka lákala bestii a její mlsné pohledy ho dráždily.
Věděl co si myslí, tušil co jí napadá a jeho rozum mu tom odporoval.
„Nebudu tvůj. Budeme bojovat dokud jeden z nás nezemře!“
Řekl důrazným varovným hlasem. Ale i kdyby vlkodlačici před sebou nyní zabil, nemohl se vrátit tam odkud přišel.
Ona to také věděla a oči jí opět hrály posměchem.
Rychle se otočil k místu kde ho mladý samec strhl a očima pátral po zbrani.
Chladnoucí tělo mladého chlapce vypovídalo o jeho vražedné práci. Znovu si řekl jak to nenávidí.
Vlčice vyběhla proti němu a on se vrhl k zemi.
„Pořád mohu udělat svět trochu lepším.“
S tou myšlenkou sebral pistoli a u neváhal ani vteřinu. Přetočil se k blížícímu se zvířeti a vystřelil.
Uhnula se.
Hned za ní vyslal další kulky a nešetřil stříbrem, měl-li skončit tak musel využít vše dostupné.
Nevšiml si všech kulek. Jedna škrtla o bok a další, necelý metr od něho, zastavila bestii.
Krvácející rána v hrudi vypovídala o přesné zásahu a zrůda šokovaně a bolestně zakňučela a podívala se na ránu.
Lovec zůstal leže a spokojeně se pousmál. Splnil svou misi.
Pozoroval jak zničené zvíře ulehá k poslednímu odpočinku, jak ho její oči proklínají a jak se díky smrtelné ráně mění do své lidské podoby.
Hnědé vlasy, spadající pod opatky, měly v měsíčním svitu kouzelný lesk. Šedé oči na něj nenávistivě hleděly do posledního dechu, jako na nevěrného manžela a podoba světice mu mlžila vzpomínky.
„Proč musela být taková krása trestána?“
Proběhlo mu hlavou. Sám si najednou nebyl jistý zda skutečně zabil to podlé zvíře.
Bolestná realita ho o tom, ale utvrdila.
Naposledy se podíval na svou ruku. Doufal, že vykrvácí nebo, že se probudí v teple svého domova a půjde dál. Nic. Jen ho přepadala únava.
Věděl, že pokud něco neudělá dalšího úplňku tyto dva nešťastníky nahradí a lovec bude loven.
Nedokázal však proklát vlastní srdce pro vyšší dobro.
Únava zvítězila, bestie také a i to zlo bude žít dál se svou výhrou. On prohrál vše.