Chtíč silnější než-li já

Stál pár metrů ode mě, možná vyděšený, možná jen zaskočený. Taky jsem se zastavila, když jsem ho koutkem oka spatřila a když....když jsem ho ucítila. Nedal se přehlédnout, dokonce i v té tmě, která před hodinou padla. Svítil jako planoucí svíčka v temnotě. Voněl tak...tak sladce. Slyšela jsem tlukot jeho srdce a viděla každou pulzující tepnu v jeho křehkém těle.
Udělala jsem krok dopředu a pak se znovu zastavila. Trochu jsem se nakrčila aniž bych chtěla. Byl to reflex. Mé tělo chtělo krev, chtělo lovit.
Viděla jsem, jak trochu couvnul. Nechtěla jsem mu ublížit, už jsem nechtěla ubližovat nikomu, napáchal jsem už dost škody, abych v tom nadále pokračovala. Byla jsem pevně rozhodnutá, ale můj chtíč byl silnější než já. Nedalo se mu odolat.
Pomalu jsem šla blíž k němu, jako se lovec přibližuje k plachému srnci. Trochu nenápadně couvl, hlupáček si myslel, že si toho nevšimnu. Musel si všimnout mého kovového odrazu v mých očí, protože jeho výraz se změnil na trochu více vyplašeného a srdce se mu víc rozbušilo.
,,Nádherně voníš," usmála jsem se na něho a zhluboka se nadechla. ,,Tak sladce," Jeho výraz se nezměnil, ale přestal couvat. Šla jsem neustále blíž a blíž.
,,Co jsi zač?" zeptal se roztřeseným, zároveň hrubým, vzrušujícím hlasem.
,,Monstrum." chtěla jsem se usmát, cukla jsem koutkem, ale pak jsem zvážněla nad skutečností, že je to pravda. Hlavou mi prolétlo pár obrázků roztrhaných těl z předešlých nocí. Už jsem stála na tři velké kroky od něj.
,,Ne," řekl skoro až nevěřícně ,,jsi překrásná,"
,,Měl bys vypadnout." zaťala jsem zuby a ruce v pěst. Ta vůně mě hypnotizovala a vábila, nemohla jsem myslet, už jsem se stěží držela.
,,Myslíš si, že se tě bojím?"
,,Ne," sklonila jsem hlavu pod návalem bolesti. Zcela mě to ovládlo a já s tím nemohla nic dělat. Když jsem se na něj znovu podívala, cítila jsem jak se mi mění oči. Už jsem viděla a cítila jen krev. ,,ale měl bys." řekla jsem skrz zuby a vysunula špičáky.
To byl pro něj startovní výstřel, začal utíkat, zřejmě nejrychleji jak uměl. Ale o proti mě neměl žádnou šanci, už teď byl mrtví. Za dvě vteřiny jsem mu byla v patách a srazila ho k zemi. Jeho sladká vůně se smíchala se strachem.
Otočila jsem ho k tváří k sobě; seděla mu na břichu a přitiskla mu ruce k tvrdé chladné hlíně.
Celé tělo se třáslo touhou. Touhou po krvi. Sklonila jsem se těsně k jeho krku. Dýchal vystrašeně, přerývaně. Nechtěla jsem to udělat...jenže udělala.
Zuby prošly tenkou kůží a pak jsem v ústech ucítila krev. Bylo to jako by se vařící láva hnala vyschlým korytem. Cítila jsem se jako znovuzrozená, když mi v těle kolovala jeho krev. Chvíli se vzpíral, bránil a vydával přidušené zvuky, ale nakonec podlehl.
Mrtvé tělo jsem odhodila do příkopu a naposled jsem se na něj podívala. Potichu jsem zmizela v noci.
Nešlo se udržet, moc jsem to chtěla, ale nezvládla to. Možná se o to pokusím příště...