** Drugs

Jako přízrak stál na kopci a pozoroval cvrkot města, ve kterém sám žil. Cítil se tak svobodný, ale přesto jej poutala doba a osudy všech známých. Shlížel na prokleté město, ve kterém se nikdy nechtěl narodit. Kdyby mu dali šanci, vybral by si. Ale nikdo mu ji nedal, asi bohužel. Stál na kopci a plakal. Věděl, že to udělají zas, věděl, že dnes večer pojedou lajny nonstop. Brojil proti lidskému sebezabíjení, ale už bez sil, bez dechu. Srdce přestalo bít už dávno. Topil se v myšlenkách a zdály se mu zbytečné. Dávno seprané lásky mu zněly v hlavě. Myslel na to, že všechno co udělal byl dobře, ale i špatně zároveň. Ale jak si měl vybrat? Nikdo mu nebyl ochotný pomoci! Když se v noci probudil strachy, nikdo tam nebyl. Zvykl si usínat sám, a když se našel někdo, kdo by jej chránil, zmocnila se ho taková panika, že ho raději odstrčil….smutný a sám, jen on a jeho křídla.

Ve stejnou dobu, ale na jiném kopci.

Jako přízrak stála na kopci. Poslouchala ptáky, kteří se ukládali ke spánku a jemný vánek čechral její perutě. Lehce jimi zamávala. Usmála se a zadívala do dálek. Bylo v nich něco hrozivého, ale zároveň se jí to moc líbilo. Vzrušení! Zahalila se do křídel. Myslela na něj. Jak se asi cítí? S kým usíná? Zase usmála, ale trochu jinak než předtím. V jejím úsměvu se zrcadlila bolest a strach. Schoulila se ještě víc a upřela své myšlenky k obzoru zalitému krví. Hlavou jí zněl jeho hlas i hlasy přátel válejících se po zemi, protože si vzali drogu. Malým dětem někdo nabídl smrt! Kormoutilo jí to ještě víc. A ona by se rozdala tak jako nikdy. Uplakané oči vzhlédly k temné obloze. Každá myšlenka ji pálila jako žiletky v ruce. Chtěla zase usínat v klidu, ale už nebylo koho chránit. Snažila se postavit na kolena, ale jako by jí někdo připevnil na nohy závaží….stála tam, zahalená, jen ona sama a její křídla