Prokletí

,,Třicet pět.“
Nastavil dlaň a pocítil chladný dotek mincí. Letmo je přelétl pohledem, aby se ujistil, že jich je opravdu tolik, kolik jich má být a podal slečně jízdenku. Ta má před sebou dlouhý život, řekl si. Nastoupila robustní dáma.
,,Praha – Horní Počernice.“
,,Šedesát.“
Dala mu padesátku a dvacku.
,,To nechte,“ řekla když jí chtěl vrátit zbytek.
Dva roky. Infarkt. Škoda. Proč? Co komu udělala? Jistě má rodinu, děti, možná vnoučata. Jezdí s ním měsíc. Sotva ji stačil poznat. A za dva roky už jezdit nebude.Bože proč? Proč si je bereš? Proč ty hodné?
Pán kolem čtyřiceti.
,,Hlavní nádraží.“
,,Osmdesát.“
Vracel mu dvacku a vědomím mu projela bolestná myšlenka jako blesk. Zítra autonehoda. Zželelo se mu ho.Ale neřekl nic. Nikdy nic neřekl. Nemohl změnit jejich osud. Pokýval hlavou až se pán zastavil.
,,Je vám něco?“ zeptal se.
,,Ne nic,“odpověděl.
Jen je mi vás líto, řekl si v duchu. Jako vloni. Maminka s dcerou. Bylo mu z toho tak hrozně, že nemohl několik dní spát. Holčičce bylo šest, matce o dvacet víc. Proč tak mladá a proč i s dcerou?
Každý máme nějaké prokletí, ale on si připadal jako že měl to nejhorší na světě. Vědět kdo, kdy, kde a jak zemře a nemít možnost jim pomoci. Někdy měl pocit, že chce chránit celý svět, ale věděl, že nemůže. Neustále nové osudy, nové důvody, noví lidé.
Nastoupila dívka. Skoro dospělá.. Ani nevzhlédl. Nechtěl vědět, jak vypadá další.
,,Praha – hlavní nádraží.“
Najednou si uvědomil, že ho nenapadlo vůbec nic. Žádné datum, příčina, prostě nic.
,,Čtyřicet,“ řekl a podíval se na ní, protože cítil její upřený pohled.
,,Ty,“ řekl. ,,Proč tam?“
,,Vlakový neštěstí. Bude jich tam moc. Musím si je vzít. Není jiná možnost.“