Láska a chtíč

Když jsem byl mladší, díval jsem se každou noc na měsíc a říkal si; Kolik tisíc lidí asi kouká na ten stejný měsíc jako já? Poslední tři roky se dívám každou noc na ten zářivý kotouč na obloze a říkám si; Kouká se vůbec někdo, a nebo jsou všichni už mrtví? Země už není místem pro život, jakým byla před těmi výbuchy, co rozsvítily noc víc než nejslunečnější den. Nejdřív jsem si myslel, že vybouchla elektrárna, ve které táta pracoval, ale to by přece nezničilo tak rozsáhlou oblast až k domu, kde jsme s bratrem čekali na návrat našich domů. Tehdy mi bylo 16. Tobiášovým největším problémem bylo vymyslet si nejlepší dárek ke svým 12. narozeninám. Já se rozhodoval jestli jít na tu párty v sobotu večer s dovolením rodičů, a nebo to vzít oknem. Přeci jen se pak nemusím vrátit domů na večerku. Tehdy to bylo všechno mnohem snazší. Otázky byly lehčí a mohli jste se zmýlit, dostali jste pak druhou šanci. Nemůžu uvěřit tomu, že pro mě představovala problém pětka z písemky. Ušklíbnul jsem se nad tím, dal jsem si ruku pod hlavu a následně se uvelebil na velkém kameni. Byl z něj pěkný pohled na oblohu posetou hvězdami. V tomhle ohledu se to nezměnilo, tenhle pohled zůstal stejný –stejně dechberoucí-, i když se mi už nejspíš nikdy nesplní sen, dostat se tam nahoru.
„Alane! Alane, u naší vody někdo je!“
Byl jsem na nohou dřív než ke mně Tobiáš doběhl. Jeho vzrušený šepot mi okamžitě nahnal adrenalin do krve. Oči měl vytřeštěné, ruce se mu mírně klepaly a hledal slova, která nemohl najít. Tahle jsem ho viděl naposledy, když mu naši pořídili notebook. Hned ten večer ke mně přišel skoro s brekem právě v tomhle stavu. Myslel si, že ho rozbil. Naštěstí to nic nebylo, jen zmáčknul špatné tlačítko. Jenže dnešní situace byla jiná, nešlo jen o tlačítko, šlo o životy, doslova. Mezitím, co jsem vzpomínal, jsme již dávno byli na cestě zpátky k naší vlastní studánce, kde máme čistou pitnou vodu. Zpomalil jsem u skály, odkud to byl už jen kousek k onomu pramínku. Nedalo se tam vejít jinudy než touhle cestou. Ohlédl jsem se po Tobim, polkl a snažil se urovnat svůj dech. Tobi se držel za mnou. V ruce jsem držel klacek, který dobře posloužil i jako tyč. Našlapoval jsem tiše, abych se k němu dostal co nejblíže. Jenže sotva se mi na dohled dostalo místo s naší vodou, zastavil jsem se. Čekal jsem tu nějakou partu, nebo osamělého lovce, ale ne někoho jako ji. Klečela tam skrčená a pila. Měsíc tvořil na jejích havraních vlasech stříbrné pruhy, které se vlnily s každým pohybem dívky. Navršené otrhané oblečení nic neubralo na její drobnosti. Tipoval jsem ji maximálně na šestnáct. Rozhlédnul jsem se kolem. Přece se tu nemůže toulat takhle sama. Čekal jsem nějakou past, nikoho jsem však neviděl. Oči se mi mezitím vrátily k ní. Otočila se a zvedla se. Tvář měla bledší než první sníh. Oči vystrašené a upřené na mě. Tobiáš se zastavil vedle mě. Nemohl ani mluvit. Otočil jsem na něj pohled a viděl s jakým úžasem na ni hledí. Nevidím se, že mi předtím nebyl schopen říct ani slovo.
„Byla tu sama?“ zeptal jsem se ho tiše.
Mlčky přikývl ani se nepokoušel podívat se na mě. Otočil jsem se na ni.
„Kde jsou ostatní?“ pronesl jsem nejpevnějším hlasem, jakým jsem jen dokázal. Zavrtěla hlavou.
„Žádní nejsou.“ Přitáhla si svrchní vrstvu oblečení za cípy víc k sobě.
„Nevěřím ti.“
„Chtěla jsem se jen napít. Prosím neubližujte mi, odpracuji si to.“ Cítil jsem, jak se na mě Tobi dívá a chce říct, že bychom jí měli věřit.
„Nikoho nepotřebujeme,“ opáčil jsem dřív než se stačil Tobi odhodlat k promluvení.
„Neuživím se sama, prosím, vezměte mě k vám. Já, já... budu dělat cokoliv, jen mne tu nenechte.“ Čekal jsem, že se rozbrečí, ale to ona neudělala. Stála tam, prosila nás o záchranu života, ale nebrečela. Tobi se ke mně naklonil. Umlčel jsem ho zvednutím ruky. Riziko tu bylo příliš zřetelné na to, abych poslechl toho dobráka od kosti jen tak. Hrozilo, že když jí ukážeme, kde bydlíme, že nás pak někdo napadne, zabije, a nebo seberou všechny naše zásoby a věci. Na druhou stranu skutečně mohla být jen tulačkou, která náhodou tuhle studánku našla. Možná právě utekla od nějaké tlupy. Možná se třeba stala jedinou přeživší z nějakého útoku, jakého jsem se právě obával. Možné bylo všechno. Podíval jsem se na Tobiho. Jeho postoj mi byl naprosto jasný. On byl vždycky ten hodný kluk. Věděl jsem ale taky, že udělá, co mu řeknu. Znovu jsem se podíval na ni. Říct, že nebyla pěkná, tak bych musel být pořádně zručný lhář. Líbila se mi a to rozhodlo.
„Jak se jmenuješ?“
„Ema.“
A od té chvíle jsem ji nemohl dostat z hlavy. První dny, jsme se s bratem drželi poblíž našeho domu. Tedy toho, co dříve bylo sklepem našeho domu. Nepokoušela se s nikým spojit a vážně dělala poctivě vše, co jsme jí řekli. Hlídání bylo střídavé, ale Tobiho pohled se od toho mého lišil. On tam viděl stát neznámou nádhernou bytost, se kterou by byl rád pořád. Já tam viděl krásnou dívku, která udělá cokoliv řeknu. On byl do ní zamilovaný a já po ní toužil. Jako téma jsem to nadhodil jen jednou, když jsme šli dál od domu pro dřevo.
„Ema je hezká, co?“
Mírně sebou trhnul a přikývnul.
„A zdá se být i docela milá, co?“
Dál prohledával sbíral klacky a opět jen přikývnul. Sehnul jsem se opět pro další kus dřeva.
„Má zvláštní oči se zajímavou barvou...“
„Purpurová.“ Ozval se ne moc hlasitě a já se usmál.
„Jo, purpurová, máš pravdu.“ Díval jsem se na něj. „Chtěl bys ji?“
Zmateně zvednul oči od klestí a narovnal se. Obočí měl povytažené.
„Chtít ji? Jako chtít ji zase vidět?“
Tahle jeho odpověď byla pro mě byla omluvou pro to, co jsem se chystal udělat. On ani nevěděl, co by s ní mohl dělat, a mně tak moc scházelo teplo dívčího těla. Zbytek sbírání a cestu jsme mlčeli, ostatně jako při většině našich cest. Témat k hovoru prostě nikdy moc nebylo. Když už jsme spolu o něčem mluvili, tak jsem mluvil většinou já a vyprávěl o věcech, o kterých se on ve škole nestačil naučit a já si je nějakým zázrakem zapamatoval, ale toho taky nebylo moc. Nikdy jsem nebyl vzorný student. Tobiášovi stejně přišlo vše o čem byla řeč zajímavé a často kladl otázky typu proč a jak. Někdy jsem uměl odpovědět a někdy jsem si vymýšlel a někdy jen pokrčil rameny. Myslím, že kdyby byl svět stejný jako před výbuchy, tak by Tobiáš byl jedním z těch nadšenců pro informace z discovery chanel a vsadil bych se, že by se snad dal do nějakého šprťáckého kroužku. Rodiče by na něj byli hrdí a já bych se mu bratrsky posmíval a společně bychom někdy o víkendu se vydali ven zahrát si fotbal. Možná by se ale Tobi nechal zkazit nákazou jménem holky. Opálenou pleť měl snad i v zimě a hnědé vlasy mu neustále padaly do očí. Vypadal s těmi vlasy skoro jako Zac Efron a Jess McCartney. Pamatuji, jak jeden čas na naší škole na tom ujížděly všechny holky. Hodili jsme klacky u nás na hromadu a pozdravili Emu, která seděla na roztrhané pohovce a snažila se opravit nějaký kus oblečení. Zvedla od toho hlavu, usmála se a já si byl svým rozhodnutím jistější, protože se přirozeně nejdřív podívala na mě a až pak na Tobiáše. Nepřipouštěl jsem si, že to udělala jen proto, že Tobi složil dříví až po mně a nebyl tak hned vidět.
„Sakra, nechal jsem si tam sekeru. Tobi, došel bys mi tam? A pak by ses mohl zkusit jít podívat dolů k údolí, jestli tam něco neuvidíš.“
„Sám?“
„No jasně. Tos chtěl, ne?“ pousmál jsem se.
Zatím nikdy jsem ho nenechal jít tam samotného už jen z důvodu, že by mě už pak tolik nepotřeboval. Teď mi to však nepřišlo podstatné.
„Jasně, už jdu, dík!“
Neotočil jsem se na něj, jen poslouchal, jak vyběhnul schody a odcházel odsud. Tu sekeru jsem tam nechal schválně. Pohled jsem věnoval pouze Emě, která se znovu pustila do šití. Vlasy jí spadaly po stranách přes ramena a doslova do sebe vpíjely všechny barvy kolem společně se světlem. Sledoval jsem ji, jak se zaujetím se snaží držet linii a stáhnout pevně látku k sobě. Přiložil jsem na hromádku, která poslouží večer jako oheň a přešel jsem až k ní. Dřepnul jsem si před ní a počkal až zvedne hlavu. Její oči byly opravdu pozoruhodné.
„Říkala jsi, že uděláš cokoliv ti řeknu, když tě s námi nechám být.“ Nastavil jsem ruku a čekal, jestli pochopí a přijme. Zmateně se podívala po místnosti. „Tobi se to nedozví.“ Znovu se na mě podívala - na mě a mou nabídnutou ruku. „Slíbilas to.“ Sotva jsem to dořekl, už jsem měl její ruku v té své. Spokojeně jsem se usmál a odvedl ji do místnosti vedle.
Uplynuly tři dny během nichž jsem nebyl schopen usnout ani na chvíli. Zase kvůli ní. Ten její pohled, kterým se na mě dívala, a pak ten naprosto rozdílný pohled, kterým se dívala na Tobiáše. Ten byl plný zájmu, něhy, lásky. Stejně tak mu i servírovala jídlo. Vždycky se na něj usmála a popřála mu dobrou chuť, ale když nesla talíř mně, tak mi jen popřála dobrou chuť a pokud možno se vyhýbala mému pohledu. Nejspíš se styděla, možná mě i nenáviděla- nevím. Místo spánku jsem vždy vylezl ven na ten velký kámen a pozoroval hvězdy. Pořád shlížely na nás ubožáky plahočící se tady po zemi. Hvězdy byly stále stejné – stejně impozantní a nedosažitelné. Stejně jako můj sen být astronautem a stejně jako spánek. Čím dál více jsem si začínal myslet, že jsem to dělat neměl. Mně se to líbilo, ona se mi moc líbila, měla nádherné tělo. Jenže to bylo jednostranné. Ona se mě jen bála a možná mě respektovala jako hlavu této malé skupiny, to je vše. Nikdy jsem nebyl na ty blbé kecy o romantice a lásce na první pohled, nebo o partnerství do konce života. Kdybych byl nějakým tím velkým romantikem, či jak to nazvat, tak bych se měl správně zabít, abych jim nepřekážel a nebo jít pryč, že? Ale to já nejsem. Mě jen z nějakého neznámého důvodu mě hryzalo něco, co nejspíše bylo svědomí. To asi proto vedle mě leží teď bratr a přemýšlí, proč jsem chtěl, aby sem šel se mnou. Sáhnul jsem si do kapsy u kabátu a podal mu váček s pár věcmi. Podíval se na mě s otázkou v očích. Pobídl jsem ho pohledem a on si balíček vzal do ruky. Rozbalil jej a našel tam pár zdánlivě obyčejných věcí, které by obyčejné byly, kdyby teď nebyly Nové dny. Malé zrcátko, sponka do vlasů a jemný stříbrný řetízek, to byl celý obsah.
„Co s tím-“
„Dej jí to a řekni jí, jak moc jí to sluší. Pak se usměj.“ Dal jsem si ruce za hlavu a usmál se na něj. „A když se zeptá, jestli jí ho pomůžeš zapnout, tak to udělej a pak jí dej pusu.“ Sklonil pohled a myslím, že se i začervenal. To byl celý on. „Tak už jdi,“ usmál jsem se a plácl ho do zad. S trochou zmatení a s vděčností se na mě podíval, zvednul se a zamířil zpět k domu. Já vrátil druhou ruku pod hlavu a podíval se na hvězdnou oblohu, které dominoval velký a majestátný měsíc. Dívám se na něj a pokládám si zcela novou otázku: Nastaly Nové dny proto, abychom se změnili?