Bez času v mlze

Kostelní hodiny právě odbíjí půl noc. Co já vlastně ještě dělám venku. Sedím na lavičce v parku s pohledem na městskou věž a jen tak nechávám svoje myšlenky plynout prostorem. Není to poprvé. Poslední dobou jsem více zamyšlený. Přemýšlím o významu života a poslání, které každý člověk má. A k tomu všemu mě přimělo setkání s podivnou malou osůbkou. Šel jsem zrovna od rodičů domů za klukama a ona se mi připletla do cesty.
Šla pomalinku, hlavu měla pomalu až u země, nekoukala kam jde, ve výhledu jí také bránili její dlouhé hnědé vlasy splývající podél obličeje.

Když jsme se střetli podívala se nahoru do mích očí a já úplně ztratil hlavu. Byla taková smutná, ale krásná. Byla rozpačitá a tak soustředěná na každý můj pohyb. Ani jeden jsme nevyslovili jedinou hlásku, jen jsme si němě koukali do očí a pak se vyhnuli a každý šel svou cestou. Od té doby mi leží její oči, tvář, rty v hlavě a nemůžu se jejího krásného obrázku zbavit. Hlavně ty její oči, byli uhrančivé, a jako kdyby mě nutili přemýšlet o životě, o skutcích, které člověk v životě udělá, jako kdyby mě nutila změnit se.
Jako kdyby mi poslala nějaké temné síly, které mě nyní ovládali, a já se nemohl plně soustředit. Jako kdybych teď byl její majetek i když ona tu nikde není. Jako kdyby mi ukazovala směr mých kroků, jako kdyby mě nabádala, že život se má žít s větší úctou, protože smrt přijde vždy. Před tou se člověk nikde neschová.

Na hodinách se posune ručička směrem k půl jedné. Měl bych už jít, je pozdě a zítra se musím soustředit a zajít za klukami. Měl jsem už dneska jít na zkoušku, ale nedorazil jsem. Nemám dnes vůbec náladu jít zpívat a už vůbec se mi nechce jet příští týden na koncerty.

Po patnácti minutách se tedy zvednu a pomalou klidnou chůzí se vydám domů. Není kam spěchat. Dnes už půjdu pouze spát. A nechci si kazit spěchem krásné chvíle přemýšlení. Krásné chvíle života, kdy se cítím zcela svobodný, volný. Vím, že teď nepřijde žádná fanynka pro podpis. Vím, že teď mě nebudou po temných ulicích nahánět fotografové.

Vím, že teď plyne můj život jinak než jindy.
Před tím zvláštním setkáním beze slov jsem žil hektický a uspěchaný život. Neuvědomil jsme si kolik času ztrácím spěchem a věčným přemísťováním z místa na místo.

Jak je to dlouho co jsem měl s někým nějaký hlubší rozhovor? Kdy naposledy jsem se cítil takhle volný, šťastný kdy naposled jsem mohla takhle volně dýchat? Kdy naposled jsme někoho miloval a byl milován? To co cítí naše fanynky se nedá popsat jako láska. Je to určitá hysterie. Je to určité strhnutí davem emocemi.

Zahnu za roh ulice a procházím úplně černou ulicí. Je tu už čtrnáct dní rozbité světlo a nikdo kromě mě tudy nechodí. Nevím proč, ale to tmavé tiché místo mě přitahuje.
Pozastavím se a naposled pohlédnu na věž. Na její hodiny, které nyní ukazují pár minut po půl jedné. Domů dorazím nejdřív ve dvě, pomyslím si a nasměruju své kroky dál ulicí, směrem můj domov.

Doma mě nikdo nečeká. Pochopitelně. Ač bydlím s klukama, ty se domů chodí více méně jen vyspat. A já tak taky dlouhou dobu žil až teď jsem si uvědomil, jak náš domov vypadá. Naše pokoje jsou taková malá skladiště. Najde se zde opravdu vše, ale než to člověk najde, musí se prohrabat hromadou určitých věcí. Začal jsem tedy pomalu a jistě zútulňovat náš dům. Zprvu byli kluci docela podezřívaví, zda netrpím nějakou vážnou chorobou anebo mi jen náhle přeskočilo. Nikdy jsem nebyl milovník pořádku a moje skladiště v pokoji připomínalo pohromu po boji. Dnes je tomu jinak.

Celkově jsem se zklidnil a začal si vážit dnů, hodin, minut. Jako kdyby každý den měl přijít konec.

Moje divoké já jako by odešlo s ní. Proč nad ní pořád přemýšlím? Možná s to nechci připustit, ale ta dívka zaujala místo uvnitř mě. Jak se to mohlo stát. Takhle hluboce mě ještě nikdy nikdo neovlivnil. Přijdu si jako opilí časem, opilí nevědomostí? Kdo ta malá krásná neznámá je? Měl jsem jí na dotek ruky a nechal jsem ji jít? Byl já vůbec při smyslech? Jak je možné, že v určitou situaci si nevíme rady a pak jí i litujeme, jak je možné, že někdo někoho dokáže tak rozhodit, tak ovládat. Dokonale si ho omotat kole prstu a nepustit? Jak je možné, že člověk znenadání nemůže s toho to pocitu procitnout? Možná ani nechce.
Já taky nechci. Jediné co bych chtěl je ta dívka, chtěl bych jí mít přede mnou. Abych se jí mohl lehce dotknout. Pohlédnout opět do těch temných, planoucích očí. Chtěl bych, aby planuli pro mne. Aby cítili to co ty moje. Chtěl bych, aby její rty prosili, aby se moje jich dotkli. Aby její tělo chtělo splynout s mým.

Dojdu až ke dveřím svého domova. Strnu hrůzou, strachem, bezmocí, láskou, něhou?? Čím??

Před domem stojí ona, malá klidná osoba a čeká. Jako kdyby věděla, že nejsem doma. Jako kdyby přesně věděla kudy se ubírají moje kroky, myšlenky. Stojíme na místě a hledíme na sebe z dálky. Seberu odvahu. Získám zpět svůj klid a dojdu těsně k ní. Zvedne svojí jemnou tvář k mým očím. Neodolám a snížím hlavu. Nepolíbím jí. Chci, aby ona chtěla, aby ona přerušila tu nepatrnou vzdálenost mezi námi. Chci, aby byla moje bez jediného násilí. Chci aby si vzala co už nyní jí patří.

Patřím jí od okamžiku, kdy pohlédla do mích očí. Kdy se naše těla dotkla v lehkém nárazu. Jen ta vzpomínka ve mně vyvolá vlnu vzrušení. Zrychlí se mi dech. Cítím i její na své tváři. Pak zmizí a cítím teplo na svých rtech. Lehce jí omotám ruku kolem pasu. Přitáhnu jí k sobě a nechám její rty zlehka se dotýkat mích. Poté cítím její rty na krku. Její ruce mi vjedou pod vrchní vrstvu oblečení. Projede mnou vlna tepla. Vlna lásky, pohody, klidu ale zároveň vzrušení, splane oheň v mém těle … probudí touhu. Je zcela zřejmé, že nyní už neuteče z mé náruče.

Dnes v noci patříme sobě.
Zítřek pro nás není důležitý.
Náš čas se zastavil a na hodinách se ručičky neposunou ani o milimetr dál.
Čas se naplnil.
Čas mi vypršel.
Už nikdy nepustím její ruku ze své, už nikdy se její tělo nevzdálí od mého.
Společně projdeme mlhou a navždy zůstaneme si věrní. Navždy zůstaneme bez časového omezení.
Čas pro nás už neexistuje.
Náš svět je daleko v předu a než vy přijdete.
My už ani zde nebudeme existovat.
Rozplyneme se v bílou mlhu.