Miluji podzim...?

Když jsem byla malá, maminka nás pět sourozenců vždycky v období podzimu oblékla do pláštěnek a gumovek a vodila nás na dlouhé procházky. Ať venku pršelo nebo ne, šlo se ven. Až když jsem byla dospělá, zeptala jsem se maminky, proč to dělala, když má tak ráda doma pořádek a nás pět rošťáků jí vžycky za dveře bytu přineslo z procházky spoustu bláta na botech.

Maminka se zadívala někam mimo mne a zasněně odpověděla: "Já miluju podzim!"

Dneska už maminku nemám, už se prochází nebeskou podzimní krajinou. Tady na zemi podzim právě nastoupil svoji vládu. Krajina se rozzářila těmi nejkrásnějšími barvami od žluté a zrzavé, až po ohnivě rudou. Odstíny hnědé, propletené umírající zelení, jež se zjara znovu narodí.

Denně, když jdu pěšky do práce, procházím okolo smíšeného lesa a přistihla jsem se, jak se mi při pohledu na tu paletu podzimních barev rozbuší srdce. Dýchám zhluboka a slastně přivírám oči...
Dnes opět. A najednou jsem si vzpoměla na maminčina slova a její náklonnost k tomuto ročnímu období.
Nikdy předtím jsem nepřemýšlela o tom, jestli mám ráda zimu, léto, jaro, nebo podzim. Dnes mi to ale došlo !
Podobám se mamince víc, než jsem si kdy uvědomovala.

Listnaté stromy na okraji smrkového lesa, jejichž větve úplně zmizí a nejsou vidět. Listí žluté, jako jiskřičky nad plamenem ohně se v pravidelných rojích jakoby vznáší nad zemí. Člověk má pocit, že je to hejno zvláštního druhu motýlů, které se co chvíli vznese a někam odletí.
Že ta nádhera je jen dočasná. Otáčím se cestou do práce, když tuhle překrásnou scenérii míjím, abych se ujistila, že tam stále ještě je. Znovu a znovu.
A když se otočím potřetí, po čtvrté, je ten obrázek zase jiný, s měnícím se úhlem pohledu.
Pokaždé však úchvatný.
Tohle umí prostě jen podzimní příroda. Umělec umělců.
Musím si přiznat, že asi "Miluji podzim!"