Vlak

Silva se zastavila a snažila se popadnout dech. Rozhlédla se po nádražní hale a pohled jí utkvěl na postarším pánovi v uniformě, který zrovna vycházel z dalších dveří směrem ke kolejím.
„ Pane průvodčí!“ zavolala a rozběhla se za ním. Doběhla k němu zrovna když se chystal zapískat a zvednutou plácačkou potvrdit, že vlak může odjet.
„ Počkejte prosím, je tohle vlak do Ostravy?“ zeptala se zadýchaně.
Průvodčí na ni pohlédl a tiše řekl: „ Jste tu brzy.“
„ Takže to není on?“
„ Ale ano, je.“
Silva se na něj nechápavě podívala. „ Tak proč říkáte že jsem tu brzo?“
Průvodčí se usmál, vzal jí batoh a vynesl ho do vlaku. Silva vylezla za ním.
„ Děkuju,“ usmála se taky.
„ Šťastnou cestu,“ průvodčí se na ni zamyšleně podíval, vyskočil ven a zapískal.

Silva popadla batoh a jen doufala, že ještě nejsou všechna místa zasednutá. V duchu si nadávala, že zase vyšla z domu na poslední chvíli, protože věděla, že v tuhle dobu jezdí vlakem nejvíc lidí a jen těžko se hledá volné místo. Spíše náhodou než že by chtěla otočila hlavu doleva a podívala se do prvního kupé. Věděla, že bude plné, bylo příliš naivní si myslet, že by tam našla alespoň to jedno volné místo, které potřebovala, ale pohled který se jí naskytl byl šokující. Kupé bylo naprosto prázdné, neseděl v něm ani jeden človíček.
„ Páni,“ zamrkala Silva a bez váhání otevřela dveře a vešla dovnitř. Sedla si k oknu, což už se jí nepodařilo několik měsíců, a konečně vydechla. Oknem dovnitř proudil slabý vánek, který jí osvěžoval zpocenou tvář. Jen tak seděla, dívala se jak jí stromy a pole mizí z očí a postupně je nahrazují domy a silnice a nechávala si myšlenky volně proudit hlavou. Paprsek zapadajícího slunce ji pošimral na víčku a Silva zavřela oči. A uviděla před sebou modrou fabii, auto, které ji dnes málem srazilo. Otřásla se a oči zase rychle otevřela. Nebyl to příjemný pocit, tohle se jí nikdy předtím nestalo, ale dneska obzvlášť spěchala, aby stihla svůj vlak a nerozhlédla se na přechodu. Zamračila se, stejně to byla spíš vina řidiče, když přijíždí k přechodu, má přece zpomalit. Tenhle tento předpis ale očividně neznal a Silva nikdy nezapomene na zvuk skřípějících brzd. Byl to hrůzostrašný pohled, pár lidí se zarazilo, ale Silva spěchala dál a už se neotáčela. Měla pocit, že snad slyšela otevírat dveře od toho auta a nějaké volání, ale nezdálo se jí, že by na ni někdo křičel, tak si nebyla jistá. No, zdá se, že to věčné nabádání rodičů, abych se dívala na cestu, má něco do sebe, pomyslela si, a rozhodla se, že tento nepříjemný incident vytěsní z hlavy. Začala vzpomínat na víkendovou oslavu kamarádčiných sedmnáctin. S úsměvem si vybavila její překvapený výraz když si rozbalovala dárek od svých bývalých spolužáků. Silva měla svoji třídu ze základky ráda, ale od střední se všichni trochu změnili. Každý si našel nové přátele a vydal se svou cestou. I Silva si v Ostravě našla nové kamarády a nemůže si stěžovat, ale akce, na kterých se občas s celou bývalou třídou sejde, v ní vyvolávají nostalgické vzpomínky.
Vlak začal zpomalovat, vjížděl na další stanici. Tak, konec soukromí, povzdychla si Silva a pohlédla ke dveřím, teď se to tu určitě zaplní. Než se ale stačila rozkoukat, vlak se znovu rozjel a žádní noví cestující se neobjevili. To jí začalo připadat divné. Vykoukla na chodbičku a rozhodla se, že se podívá do vedlejšího kupé. Když se k němu přibližovala, cítila v sobě osten podivného strachu, že snad bude taky prázdné. Proto se jí ulevilo když viděla, že na sedačce spokojeně sedí starší pár. Zaťukala na sklo a otevřela.
„ Promiňte, že ruším,“ usmála se, „ ale měla jsem trošku strach že sedím ve špatném vlaku, skoro nikdo tu není.“
Pár na sebe pohlédl a stařenka jí úsměv vrátila, takže se její zvrásněný obličej ještě více pomačkal.
„ Neměj strach, jsi tu dobře, děvenko,“ pokývala hlavou.
„ Ale, ani jste se mě nezeptala kam jedu,“ namítla Silva.
Staří lidé na sebe znovu pohlédly a opět se pousmály.
„ Totiž, jedu do Ostravy, takže je to správný vlak?“ zkusila to znovu.
Stařenka si povzdychla.
„ Ano děvenko, vždyť ti to povídám, jsi ve správném vlaku. Můžeš si přisednout k nám, jestli chceš,“ poklepala vedle sebe svraštělou rukou.
Ale Silva neměla chuť sedět tu s těmi podivnými lidmi, kteří z ní téměř nespustili oči a bylo jim zjevně úplně jedno, kam jede. I když vypadali mile, bylo v nich něco zvláštního a Silva raději nabídku s díky odmítla a vrátila se zpátky.
S další zastávkou se dveře jejího kupé najednou otevřely a dovnitř strčil hlavu malý kluk s kšiltovkou.
„ Ahoj, můžu?“ zeptal se.
„ Jo jasně,“ přikývla.
„ Jsem Mike,“ napřáhl ruku.
„ Silva. Mike jako Michael?“ zeptala se.
„ Jo, ale Mike zní mnohem líp,“ zašklebil se a lehl si na protější sedačku. Kšiltovka mu sjela na stranu a Silvin pohled utkvěl na jeho holé hlavě. Zarazila se. Mike to vycítil a přikývl.
„ Jo, leukémie,“ řekl. „ Jsem hrozně unavenej dobrou.“
Silva polkla. Nezmohla se na slovo, o podobných případech slyšela samozřejmě mockrát, ale na vlastní oči ještě nikoho neviděla. Natož dítě. Jaktože je tu ale sám? A co tu vůbec dělá? Neměl by být v nemocnici? Silvě se hlavou honily nejrůznější myšlenky, až ji napadlo, jestli by ho neměla někde vzbudit, aby nezaspal svou zastávku. Nechtěla ho ale rušit z jeho spánku a tak jen seděla jako na trní a čekala, co se bude dít. Po chvilce si vzpomněla, že chtěla napsat kamarádovi k svátku, tak vyhrabala z batohu mobil a začala vymýšlet přání. Když naklikala pořádně dlouhou smsku, zjistila, že ani na třetí pokus nejde odeslat.
„ To snad ne,“ vyklouzlo jí nahlas.
Mike se zavrtěl, otevřel oči a pomalu se posadil. Nasadil si kšiltovku a zívl.
„ Nemám signál,“ postěžovala si omluvně Silva.
Mike se zasmál.
„ Ten tady asi nechytneš,“ poučil ji.
„ Vždycky ho tu mám,“ namítla a potom se na něj zamračila.
„ A co tu vlastně děláš sám? Nevěděla jsem, jestli tě nemám probrat, abys nezaspal. Na které zastávce vystupuješ?“
„ Máš srandovní dotazy.“ Mike se znovu zasmál.
„ Srandovní? Co je na tom srandovního?“ rozhořčila se Silva.
„ Jedu až na konečnou, stejně jako ty,“ uklidnil ji.
„ Jak můžeš vědět kam jedu já?“
„ A nemám snad pravdu?“ pozdvihl obočí a poupravil si kšiltovku.
Silva znejistěla. Měl pravdu, vždycky vystupovala až na konečné. Ale jak si mohl být tak jistý? Radši změnila téma, pohled jí opět sklouzl na jeho hlavu.
„ Nebolí tě něco?“ zeptala se opatrně.
Mike na ni posmutněle pohlédl.
„ Všechny něco bolí. Jen se zamysli a uvědomíš si to,“ řekl.
V tu ránu Silva ucítila příšernou bolest v břichu a na pravé straně ji píchalo, jakoby snad měla zlomená žebra.
„ Co to je?“ vytřeštila oči.
„ Neboj se, za chvilku to zmizí. Vlastně myslím, že už jsme tu,“ vykoukl z okna.
„ Tak vstávej, konečná,“ usmál se.
Silva vstala jako v transu a popadla batoh.
„ Myslím, že ho nebudeš potřebovat,“ zamrkal na ni a vyšel do uličky.
Co se to děje? Že bych usnula? Zdá se mi něco? přemítala Silva a štípla se do ruky. Nic se ale nestalo a současně jí došlo, že kdyby spala, tak už dávno by ji probudila ta příšerná bolest vycházející z jejího břicha.
Srdce jí tlouklo tak zběsile, až měla pocit, že jí snad musí vyskočit z krku, a se strachem, který ji celou pohltil, se vydala za Mikem. Začínala tušit něco, co ji opravdu děsilo.
Seskočila na zem a uvědomila se, že nemá batoh. Nebyla si jistá, jestli ho na Mikovu radu vážně nechala ve vlaku nebo ne, co ji ale upoutalo víc, bolest zmizela. Vážně, byla pryč. Rozhlédla se kolem, a kromě Mika, který na ni mával, spatřila ještě onen starý pár a starší ženu. Všichni mířili k velkým světlým dveřím. Mike k ní přiběhl a vzal ji za ruku.
„ No tak pojď už přece.“
Silva na něj pohlédla s hrůzou v očích.
„ Miku, jsem.. jsme.. kde to jsme?“
„ Vždyť to víš,“ smutně se pousmál.
Silva polkla. Její tušení se naplnilo. To auto vůbec nestačilo zabrzdit. Narazilo jí přímo do břicha. To proto ta bolest. To proto všichni ti lidé křičeli. Všechno už bylo jasné. Byla mrtvá.