Znovu nalezená - 5. kapitola

Uplynuly tři dny od návštěvy u Cullenů. S Damienem jsme dokupovali různé blbinky a maličkosti do domu. Pokud teda byl doma. Celkem často, poslední dobou, mizel do lesa. Vymlouval se na běh ve vlkodlačím těle. Pche, povídali, že mu hráli. Dala bych nevím co za to, že v tom má prsty Alice. Párkrát byla u nás s celou rodinou. Hodně jsme se spřátelili. Dokonce i s Jakem, ale pořád jsme si ze sebe dělali srandu a prováděli si naschvály. Když jsem mu k jídlu místo steaku a hranolek dala hranolky a psí granule, málem mi bouchl v kuchyni. Usmířila jsem si ho až tuplovanou porcí masa. Edward z nás bláznil a Jasper nemohl z těch neustálých výbuchů smíchu ostatních. Několikrát se smáli déle jen proto, že opakovaně vysílal jejich vlastní emoce. Tak jsem je rozesmívala co nejvíc, jeho smích se mi líbil. Ne, líbil se mi Jasper.

Esmé nám vychválila dům. Líbil se jí i můj pokoj. Prý se to hodí k mé osobnosti. Ona jediná tam směla vstoupit. Nikoho jiného jsem nahoru nepustila. Jake se tam pokoušel dostat taky, ale stačil jeden pohled na mou ruku u rukojeti meče. Pár jsem jich pověsila na zdech. Jeden nikdy neví.

Dneska mají přijít všichni, včetně dvou posledních členů. Pořád jsem měla pocit, že něco tají, když začal i Damien, opustila jsem teorii o velkém tajemství rodiny. Koneckonců, nic o nich vlastně nevíme. Příběhy všech členů rodiny se prý dozvíme, až budou všichni. I když vlastně známe jejich dary. Celkem talentovaná rodinka, která má přijít za pár hodin. Do té doby musím navařit pro školku. Respektive pro mě, Damiena, Nessie a Jakea. Poslední jmenovaný je ta školka. A Damien je zase v lese, pacholek jeden. Myslím, že si s Alice popovídám.

„Tady to voní,“ zavolal dotyčný ode dveří. Otočila jsem se. V obličeji naštvaný výraz a v ruce nůž. Zkoumavě jsem se podívala na zbraň v mé ruce.

„Nechceš to po něm doufám hodit, že ne,“ ozval se zvonivý hlásek. Co tady dělá Alice?

„Ahoj,“ ozvala se další osoba. Ne, on je tu i Jasper. „Jdeme ti pomoct,“ dodal, usmál se a vešel do kuchyně.

„Mluv za sebe, já jdu vybrat oblečení,“ houkla Alice a s Damienem odběhli do jeho pokoje.

„Jo, oblečení, to ti tak žeru,“ broukla jsem si pro sebe a rozesmála Jaspera.

„Tak co mám dělat?“ zeptal se po chvilce a podíval se mi do očí. Večer byl nejspíš na lovu, ty jeho měly zářivě karamelovou barvu. A cestou sem běželi, vlasy se mu neuspořádaně kroutily kousek pod uši a pár jich spadalo do obličeje. Chtěla jsem natáhnout ruku a dát je zpátky na své místo. Vypadal jako lev. Nádherný lev.

„Cam, vnímáš?“ pronikl k mým uším jeho medový hlas.

„Eh, co?“ zeptala jsem se omámeně. Skvěle, teď si o mně myslí, že jsem naprostý debil.

„Ptal jsem se, co mám dělat,“ optal se znovu a já se pokusila pochytit obsah té věty, ne jen její melodii.

„Ehm, můžeš míchat omáčku, já zatím nakrájím maso,“ dostala jsem ze sebe po chvilce.

„Fajn,“ postavil se ke sporáku. Já se vrátila zpátky k rozdělané práci. Spíš než na maso jsem se však dívala na to, jak vypíná oheň. To byla chyba. Velká chyba.

„Jau,“ vyjekla jsem a pořezaný prst strčila do pusy. I tahle chvilka však stačila k zčernání jeho očí. Začala jsem pomalu ustupovat pryč od něj. Stál na místě a zatínal ruce v pěst. Z vařečky zbyly jen třísky.

„V pořádku?“ procedil skrz zaťaté zuby. Zakývala jsem hlavou. V puse jsem krom krve, krouhla jsem se fest, cítila, jak se rána zatahuje.

„Jo, dobuy,“ zahuhlala jsem a vytáhla prst z pusy. Nebylo na něm nic poznat.

„Promiň, měla jsem si dávat většího majzla a ne koukat jinam,“ omluvila jsem se a koukala do země. Muselo být mu jasné, kam jsem se dívala. Okamžitě stál přede mnou a zvedl mi bradu. Donutil mě koukat se mu do očí.

„A můžu vědět, kam ses dívala?“ zeptal se a v obličeji mě zalechtal jeho dech. Omámeně jsem se nadechla, až jsem nevěděla čí vlastně jsem.

„Já… na tebe,“ promluvila jsem po chvilce ticha. Ani jsem si neuvědomila blízkost jeho obličeje, dokud se zlehka neotřel o mé rty. Musela jsem vydechnout, Jasper pohotově využil pootevřených rtů a jazykem vklouzl dovnitř. Když se dotkl toho mého, nesměle jsem se zapojila.

„Hezký!“ ozvalo se od dveří. Přistiženě jsem sebou cukla. Stál tam Damien a za ním nesměle vykukovala Alice.

„Já… promiň,“ šeptla jsem, vyskočila otevřeným oknem ven. Na zem jsem dopadla jako upír a utekla do lesa. Ještě jsem slyšela, jak Alice nadává Damienovi do debilů a někdo vyskočil za mnou. Podle pachu Jasper. Přidala jsem a za chvilku jsem neslyšela nic. Ani jeho.

Ve vzduchu byla cítit voda. Za okamžik jsem stála na útesech asi šest mil od domu. Nebylo to moře, ale řeka. Obrovská. Sedla jsem si na okraj skály, nohy spustila dolů a pozorovala její rozbouřený tok. Stejně jako řeka byly rozbouřené i mé pocity.

Za pár minut jsem vedle sebe zpozorovala pohyb. Našel mě. Sedl si vedle a mlčel stejně jako já.

„Chtěla jsem se omluvit, neměla jsem to dovolit,“ ozvala jsem se po chvíli ticha.

„Mrzí tě to?“ zeptal se a smutně se na mě podíval. Jeho pohled mi vadil. Měla jsem radši ten veselý. Zamyslela jsem se nad jeho otázkou. Nemrzelo mě to, tak proč jsem vlastně utekla? Ano, kluk mě nikdy nepolíbil, ale byl to ten důvod? Nebyl. Vadilo mi, co se stalo? Nevadilo. Zatímco jsem sváděla svůj vnitřní boj, rozpršelo se.

„Ne, nemrzí mě to,“ zašeptala jsem a troufla si zvednout oči. Byl tak blízko. Zvedla jsem ruku, abych ji položila zpátky.

„Nevadilo, ale bojím se. Jsem zabiják, nejhledanější kříženec vůbec. Hodně tvorů mě chce zabít,“ začala jsem vysvětlovat svůj strach, ale přerušil mě.

„To vadí? Ochránil bych tě a rodina by mi v tom pomohla, oblíbili si tebe i Damiena,“ namítl. Umlčely ho mé prsty na jeho rtech.

„Nejde o mě, ale o tebe, o celou tvou rodinu, mohlo by je napadnout jít na mě přes vás,“ vysvětlila jsem a otočila se zpátky k řece.

„Spolu to nějak zvládnem,“ zašeptal a objal mě kolem pasu. Opřela jsem se o něj a užívala si tu blízkost.

Naši chvilku přerušilo zapípání Jasperova mobilu.

„Cam, ne že by se mi tady s tebou špatně sedělo, ale Emmett s Rose jsou u tebe a u Damiena mám nachystané náhradní oblečení,“ přeložil mi došlou zprávu.

„Napiš Alice, ať to oblečení dá před můj pokoj, převlečeš se u mě, pokud chceš,“ broukla jsem tiše a postavila se.

„Seš si jistá, že mě chceš vzít do svého království?“ zeptal se, když dal mobil do kapsy.

„Naprosto,“ odvětila jsem rozhodně. Bleskově jsem skončila v jeho náručí. Drtil mi rty a já se učila to oplácet.

„Čeho se ještě bojíš?“ zeptal se po hodné chvíli, když jsme se od sebe dokázali odtrhnout.

„A já myslela, že moje pocity cítit nemůžeš,“ ošila jsem se nervózně. Že by selhával můj štít?

„Ne, nemůžu, ale cítím to z tvých polibků,“ vysvětlil mi to. Ještěže jsem pořád v upíří podobě, jinak bych byla rudá až kdoví kde.

„Já,“ začala jsem, ale jak říct klukovi, že jsem ještě s žádným nic neměla!

„Ještě jsem žádného kluka neměla,“ řekla jsem na rovinu a čekala na jeho reakci. Uvolněně se rozesmál. Bezva, směje se mi. Chtěla jsem se otočit a běžet zpátky. Nedovolil mi to. Chytl mě za ruku a stáhl zpátky k sobě.

„Blázínku, já taky s žádnou nic neměl, když jsem byl člověk, chtěl jsem hlavně do armády, a pak jsem nenašel žádnou, která by za to stála, až teď,“ vysvětlil svůj smích a znovu mě políbil. Začínalo se mi to líbit víc než dost. Pak jsme se rozběhli domů. Lesem se nesl smích nás obou a dost hlasitý. Museli o nás vědět už v polovině cesty. Držela jsem svou rychlost na úrovni té jeho, ale stejně jsme doma byli velmi rychle. Vyskočila jsem na Damienův balkón a počkala na Jaspera. Ruku v ruce jsme skočili do mého pokoje. Díky bohu za široká okna. Než se Jasper stihl rozkoukat, otevřela jsem dveře a chtěla vzít to oblečení. Bylo tam, ale s menší komplikací. Držel ho Damien.

„Chtěl jsem se ti omluvit,“ broukl nešťastně a podal mi hromádku látky.

„To je dobrý,“ usmála jsem se na něj. Vážně bych mu neměla tak rychle odpouštět.

Vzala jsem oblečení a zavřela. Položila jsem ho na postel před Jaspera a sama šla do šatny. Měla jsem tam schované své brnění. Ne, nepředstavujte si nic plechového. Je to oblečení ze speciálně vyrobené látky. Součástí byla i maska na obličej. Nepronikne jim ani stříbro ani diamant. Vynalezlo ho pár kluků od nás z Organizace. Masku jsem si nechala v ruce a vešla zpátky do pokoje.

„To mi děláš schválně?“ zeptal se Jasper, při pohledu na mě mu tmavly oči. Tiše jsem se zasmála a došla až k němu, tentokrát jsem ruku zvedla až k jeho obličeji. Pohladila jsem ho a prohrábla mu vlasy.

„Ne, je to kvůli zbraním, stříbro ani diamant jim neprojde,“ vysvětlila jsem a přitáhla si jeho obličej blíž. I tak jsem stála na špičkách.

„Ten pokoj,“ šeptl, když jsme se od sebe odtáhli, „je nádherný, jako bych v něm viděl kus tebe samotné,“ dodal po chvilce. Pochvala hřála.

Poslala jsem ho dolů s instrukcemi. Já to vezmu venkem a on přivede ostatní zevnitř. Vyskočila jsem z okna a rozběhla se k treninkové hale. Před jediným přítomným zrcadlem jsem si nasadila masku. Nechci jizvy v obličeji, po stříbře totiž zůstávají. Stříbrné, jak jinak. Naštěstí jsou vidět jen v upírské podobě, ale už tak jich mám dost.

Otevřela jsem skříň se zbraněmi a vytáhla si svůj oblíbený meč. To už dolů scházel Damien se zbytkem rodiny za zadkem. No počkat, a ti dva jsou kde?

„Rose pomáhá Emmettovi do toho Vašeho ochranného oblečení, chce s tebou pak bojovat, nevěří, že bys ho porazila, jo a taky ho utěšuje, dal si s Damim páku a prohrál,“ vysvětlil Jasper, když viděl, že ho hledám.

„No, na protažení se tě asi ptát nemusím, co?“ zeptala jsem se Damiho a procvičovala ruce. Zavrtěl hlavou.

„Tak jo, jdem rovnou na ostro, mimochodem, vážení, tohle je jeden z mečů, co Vás dokáže zabít,“ oznámil mně i ostatním a ukázal na zbraň v mé ruce, hned se kolem mě slétli jak vosa na bonbon.

„Tak kde je ten boj?“ ozvalo se ode dveří. V nich stála hora upírského mramoru v ochranném oblečení s bohyní vedle sebe. Aha, Emmett a Rose.

„Cam nám ukazuje meč na upíry,“ zasmála se zvonivě Alice a ukázala na můj.

„Ten diamantový?“ ujistil se Emm a já se konečně pohnula. Sakra, proč je mi ten hlas povědomý.

„Jaspere, za sebou máš hi-fi, prosím tě, můžeš pustit písničku šest?“ poprosila jsem ho, když byli zpátky u zdi. Písnička začala hrát a my s Damienem jsme začali taky. Žádné oťukávání, ale boj na život a na smrt. Damien si špatně kryl pravý bok. Vstoupila jsem mu do hlavy, a poradila mu, jak si ho krýt líp. Byl na tohle zvyklý, tak se ani nepozastavil, ale taky neposlechl. Rvali jsme se jako koně, ale ten bok měl pořád nekrytý. Po deseti minutách mě to naštvalo a složila jsem ho k zemi.

„Co jsem ti říkala o tom pravém boku?“ vyčetla jsem mu a pomohla na nohy. Od zdi se ozval potlesk a Jasper s Emmettem šli k nám.

„Já si to chci taky zkusit,“ zakňoural Jasper, musela jsem se smát.

„Pojď se mnou,“ řekla jsem a táhla ho za sebou, ale zarazila mě ruka toho Emmetta. Sundal mi masku z obličeje.

„To… to není možný,“ vydechl nevěřícně a sundal si svou.

„EMMETTE?!“