Ona a stařec

Seděl na houpačce zavěšené na starém osamoceném dubu a hleděl do dáli. Bývalo to její oblíbené místo. Při vzpomínce na ní ho píchlo u srdce. To ona byla jeho první láska. Miloval na ní úplně všechno – její smích, její oči, její rty, její ruce... Ten výčet by byl hodně dlouhý.
Opatrně se na houpačce zhoupnul. Nevěřil té věci – přece jenom už tam byla zavěená pár desítek let. Rázem se mu vybavila vzpomínka na chvíli, kdy ho tam vzala poprvé.
Dlouhé vlasy barvy medu jí vlály ve větru a její smích se rozléhal krajinou. Sedla si na houpačku a rozhoupala se jak nejvíc to šlo. Později mu řekla, že jako malá snila o tom, že se s ní houpačka utrhne a ona odletí do nebe. Do nebe. Ano, nakonec odletěla do nebe, ale ne na houpačce.
Přišla mu to říct její matka. Podivil se, když otevřel dveře, protože ho neměla ráda. Ještě více se podivil, když zjistil, že má celé zarudlé oči. Upřela je na něj a pronesla ta hrozná slova - „Je mrtvá.“ Jen tohle, nic víc, ždné vysvětlení. Až pak se dozvěděl, že měla zástavu srdce. Do té doby si myslel, že takové věci se stávají jenom starým lidem.
Když se jí tenkrát zeptal, co by dělala, kdyby se s ní skutečně houpačka utrhla a ona odletěla do nebe bez něj, bez váhání odpověděla, že by čekala. Čekala by na něj i tisíc let a pak by byli spolu navěky. Ale jak by spolu mohli žít, když ona je stále mladá a krásná a on už má svá nejlepší léta dávno za sebou.
Po tváři mu stékala slza. K čemu mu bylo tohle trápení? Proč na ní dávno nezapomněl? Ona na něj jistě zapomněla. Kdo by promarnil tolik let čekáním? Čekáním na něj...
Neměl tam chodit, ale bylo to přesně padesát let od její smrti a on si prostě nemohl pomoci. Upřel oči na nebe prosvítající mezi větvemi. „Poznala bys mě ještě?“
Náhle ho obestřela temnota a vzápětí světlo. Zmateně mrkal a snažil se zaostřit. A pak ji uviděl. Byla krásnější než kdy dřív. Sklonila se nad něj a políbila ho. S námahou se postavil na nohy a smutně se podíval na své staré tělo. To už tam ale najednou nebylo – opět byl mladý. Podíval se na ni, ale ona už uháněla k houpačce zavěšené na starém osamoceném dubu. Její vlasy za ní vlály ve větru a její smích se rozléhal krajinou.