Kdysi dávno

Stalo se to kdysi dávno, když noc ještě chodila v kápi a rozednění se před ní schovávalo do závěsů. Tehdy jsem byla jen malá, naivní dívenka plná těch nejroztodivnějších iluzí. Ale o to intenzivnějších. Snovala jsem si své vlastní světy, odkoupila pozemek a na něm si zřídila rozsáhlé staveniště snů. Staveniště, jež mnohdy bylo opuštěné a sveřepě se domáhalo pozornosti, jindy zas člověk nevěděl, kudy kráčet, aby snad neporušil nějakou z těch rozestavěných zdí. Mé okolí bylo zároveň mým vězením a mí nejbližší bachaři, jež neznali slitování. Utápěla jsem se v bezmoci nebo se bezmoc utápěla ve mně? Odpověď neznám dodnes, ale jedno vím jistě-právě tehdy započal onen boj mezi ničím a něčím, mezi realitou a snem, mezi mým vnitřním já a tím já, jež se projevovalo navenek.
Cítila jsem onu trnitou cestu, jež se rozkládala přede mnou a netušila kudy kam. Proto uvedla jsem sebe samu v klam, z nějž bylo jen těžko úniku. V klam, jenž mnou cloumal hůř jak vichřice a zbavil mě posledních střípků sil, jež mi kdy mohly zbývat. Veškerá má následující slova změnila se v žalostnou lež, tak nestydatě proudící z mých nedokrvených rtů. Zraňovalo to. Až příliš. A nejen mne. Jak zní jedno prosté, leč až neskutečně pravdivé přísloví:,,Lež má krátké nohy." Tak stalo se, že mnozí prohlédli onu skálopevnou hradbu, za níž jsem se ukryla a najednou se horoucně ptali Pána i mě, zač že si to vlastně zasloužili. Jejich prosebné pohledy se mne dotkly natolik, že, neschopna vydati ani hlásku, zbořila jsem veškeré pevné základy svého předchozího bytí(i nebytí) a konečně, po letech, uzřela onu podstatu skutečného života. Je bolestná, možná až neúnosně, ale alespoň nemá ten dar trhat nedozrálé plody.