Kdo z nás by chtěl žít věčně?

Kdo z nás by chtěl žít věčně?

Pomalu jsem se nadechl studeného podzimního větru. Mohlo být něco tak kolem tří, čtyř stupňů nad nulou. Vítr po chodníku honil padlé listy a nebe se zatahovalo do šeda. Prostě ideální počasí pro depresivní náladu. Povytáhl jsem límec kabátu ke krku a pronesl pár nadávek na okolní počasí. Ne, že by to mělo mít nějakou účinnost.

Hlavou se mi honily myšlenky na všechny ty lidi, které jsem za posledních pár let potkal. Ty, které jsem znal, ty, o kterých jsem si myslel, že je znám a ty, které již raději znát snad ani nechci. Když se ale rozhlédnu kolem sebe, tak tu nemám nikoho a ptám se proč? Jsem snad sám?

*

„Myslíte, že to zvládne?“
„Horko těžko, ale následujících pár hodin bude pro něj klíčových. Nechte ho hlídat.“
„Ano, pane“


*

Podřadil jsem za tři a přidal plyn. Ručička otáčkoměru vyletěla do červených hodnot, taktně mi tak naznačujíc, že bych měl zvolit jiný převodový stupeň. Stejně taktně jsem to ignoroval. Miloval jsem ten pocit, kdy se do mě opíral vítr a já věděl, že se řídím na tom ďáblovi pod sebou do průseru. Byl to jeden z těch pocitů kdy jsem se nemusel na nikoho ohlížet a stačilo jet. Být svobodný.


Projel jsem zatáčkou a ohlédl se na v půli zlomený strom. Jako kdyby o něj někdo před dávnou dobou brzdil. Asi měl trošku smůlu. Sám jsem se té myšlence usmál a vyrazil zase dál.


*

„Pane?“
„Zvedli jsme mu dávku ale nepomáhá to. On to prostě vzdává.“
„Bože! Kdybychom tak věděli co se mu honí hlavou“
„To není jen v jeho hlavě. To tělo nemá pro co bojovat.“

*

Líbal jsem jí na rty a ani na okamžik mě nenapadlo, že je skoro o půlku mého života starší než já. Byli jsme spolu v zasedací místnosti, ale taky jsme dost dobře mohli být kdekoliv na světě. Ať už v horách Iráku, tak na prosluněných miamských plážích. Sálala z nás touha, ne až tolik nepodobná zakázané rozkoši ze sexu s osobou, kterou vidíte prvně v životě.

Vím, že jsem si jí chtěl mít celou pro sebe jenom proto, aby ta chvíle trvala věčnost. Aby to byl zážitek na který do konce života nezapomenu.

*

„Pane doktore! Kolabuje nám!
„Resuscitovat!“
„Tady“
„Nabít, odstupte pal!“

*


Otevřel jsem oči a procitl "do reality" ve středně velkém pokoji. Vzhlédl jsem z postele na postavu mladého muže, který zrovna zuřivě do Wordu zapisoval můj osud. Díval jsem se na něj vyčítavě. Mohl si hrát s mou budoucností jak se mu zachtělo. Prohnal mě nejdříve mou největší můrou a to, že budu sám. Bez přátel.

Dal mi pocítit svobody, to když jsem se řítil na motorce napříč prázdnou cestou. Nezapomněl tam zmínit místo, které už použil v souvislosti s jinou postavou. Pro ni to mimochodem nedopadlo tehdy dobře.

A nakonec mi dal pocítit vzrušení. Vzrušení ze sousta zakázaného ovoce, týkající se osoby, kterou si ne tak úplně vymyslel jenom proto, že zná někoho podobného. A on sám ví, že o ní ještě napíše. Protože je na to dost svéhlavý.

*

„Přidejte Sestři!“
„Nabíjím na maximum“
„Odstupte. Pal“

*

Tentokrát se scéna nezměnila. Stále jsem ležel v jeho posteli a sledoval jak dopisuje poslední řádky. Na chvíli přestal a otočil se na mě.

„Víš, že to nezvládneš?“ zeptal se mě.
„Vím.“ přitakal jsem.
„Není to nic osobního. Jen se cítím mizerně a potřebuji to ze sebe nějak dostat.“
„Takže proto většinou to, co vytvoříš má dějově špatný konec?“
„Ne. Vždycky chci najít nějakou rovnováhu. Není zlého bez dobrého a naopak.“
„Dobře. Mám jediný dotaz.“
„Poslouchám.“
„Kdo vlastně jsem?
„Kdo by jsi chtěl být? Postřelený policista? Umírající feťák? Rytíř v lesklé zbroji? Vrah v kápi? Můžeš být cokoliv co budu chtít.“
„Chci, žít věčně.“
„Ale příteli. O to už jsem postaral. Každá postava, kterou stvořím i když nemá jméno, žije věčně.
„Děkuji.“
„Nemáš zač. Je čas.“

*

„Exitus. Sestro zapište čas smrti.“
„21.10.2010 23:49“
„Pane doktore, kdo to vlastně byl?“
„Netuším. Ale nebyl moc příčetný. Přivezli ho poté, co ho srazilo auto. Prý chodil po ulici a řval, že by chtěl žít věčně.“