Nosím kytičkovaný tenisky

Nosím kytičkovaný tenisky. Chtěla bych, aby se k nim vázal nějakej příběh, něco, co bych vykládala svým maličkým dětem, až budu mámou. Třeba jak jsem je kupovala na nějakým podzimním blešáku za podivuhodných okolností. Ale bohužel, jsou to obyčejný tenisky z obchoďáku za pár stovek. Ale nosím je všude. A beru si je i dneska, i když dnešek je významná událost. Můj kluk se vrátil. Byl v Americe, v tom velkým, velikým světě. On je velkej, neztratil se mi tam, ale já jsem maličkatá, jak říká, a já bych se tam určitě ztratila. Určitě. Takže mám svoje kytičkovaný tenisky, co má tak rád, a modrej svetr, kterej má taky rád. Mám ráda, když má rád, jak vypadám. On ale stejně tvrdí, že bych mohla chodit v pytli, protože mě má nejvíc rád pro to, co mám uvnitř svýho maličkýho těla-mojí malilinkatou duši. Protáhnu se s úsměvem kolem mámy, co stojí ve dveřích a už ani nevnímám její "dávej na sebe pozor holčičko!". Říká to vždycky a to už je mi sedmnáct. Ale prý je to protože pořád vypadám jako malá holčička. Před schodama se zastavuju.Musím jít pomalu, jsou na mě moc velký, táta furt říká, že je nechá přizpůsobit na moji výšku, ale ještě to neudělal. Už mu to nevěřím, ale jdu pomalu, abych mámě neudělala starost. Pomalu, krůček po krůčku. A ještě kousek. Posledních pět, poslední tři, dva a úplně poslední. Jsem dole. Do okna ještě mávám mojí mámě, mojí mámě, co ji mám tak ráda. A jdu. Jdu po chodníku, co se leskne po dešti a co se v něm odráží sluníčko. To se prodírá barevnými lístečky a mezi holými větvemi. Každej strom to má jinak. Některej je obalenej tou krásnou barevnou přikrývkou a některej už je úplně nahej. Koukám se do korun těhle nahej stromů a musím teda pořádně zaklánět hlavu, ale mě to nevadí, koukám nahoru a vítr mi fouká do obličeje. A už jsem skoro tam. Ještě zajít za roh, a budu na našem místě, kde jsme se scházeli s mým klukem. Vždycky. Je tam fontána a lavičky, na kterých se dá sedět, i když dneska asi ne, když je takový mokro. Vykouknu zpoza rohu a vidím jeho, mýho kluka, jak tam stojí v černých džínách a taky má novou modrou bundu, americkou. A ty jeho černý vlasy, co má ve předu delší a v zadu kratší, tak ty mu padaj do obličeje, vítr mu je cuchá. Kouká na svět s hlavou v oblacích skrz velký hranatý brýle, co mám tak ráda. A z dálky vypadá maličkej, ale vím, že až příjdu blíž, zase bude hrozně velikej. A taky že jo, když jdu blíž, já a moje kytičkovaný tenisky, je větší a větší, až se podívá dolů a uvidí mě. Usměje se a objeví se mu na tváři takovej maličkej ďolíček. A pak se najednou rozběhne, udělá pár kroků a už je u mě, bere mě do náruče a točí se mnou, jako bych byla panenka, jeho malá porcelánová panenka s hladkýma vlnkama a botičkama na zapínání a v šatečkách. Točí se mnou a mě se točí celej svět, protože tak moc miluju svýho kluka. A on mě pak pokládá opatrně na zem a sklání se, aby mi mohl šeptat do mých vlasů, jak moc jsem mu chyběla a kde všude byl a co tam dělal. A bere mě za mojí ruku a ta se ztrácí v tý jeho. Jde pomaličku, kráčí, můj kluk a já vedle něho poslouchám, co zažil. Neptám se, kam jdeme, protože vím, že se to dozvím, až tam budeme. A můj kluk najde vždycky to nejlepší a nejtajnější místo. Po chvíli mi zavazuje oči šátkem a bere mě do náruče a povídá mi dál o skleněných mrakodrapech, pod který když bych se postavila, vypadaly by, jakože na mě padaj. Choulím se ke svýmu klukovi a poslouchám jeho hlas. Jdeme dlouho a dlouho, ale já mlčím. Chci být překvapená, obrovsky překvapená, až tam budem. A už zase stojím pevně na zemi a cítím hlínu a trávu a stromy. A můj kluk mi sundavá šátek a my jsme na kopci, na místě, kde mám město jako na dlani a kde jsem já a můj kluk, já, konečně veliká, já, konečně veliká liliputhánka.