Rold

Další deštivá chladná noc. Ani blesky nechybí. Blesk udeří a déšť smyje stopy. Je to stejné jako můj život. Nejdřív práce, a pak skrýt stopy po sobě. Tak, aby nikdo nepřišel na to, jak mě dostat, kdo z našeho cechu jsem. Ostatní smí jen vědět, že jsme to byli my, ale ne kdo přesně. Můj život má celkově jen dvě podoby, buď úkoly, a nebo cesta domů. Cesta tam je různě dlouhá k tomu domu, kde se v téhle pozdní hodině už nebude svítit.
Měl jsem pravdu, v celém domě už vládla tma a ticho. Plášť jsem dal přes židli a sednul jsem si do křesla. Venku zaštěkal pes, někdo v pokoji zakašlal. Kéž by se dal klid načerpat a použít později. To by se mi docela hodilo. A navíc teď, po tom všem, kdy se naše plány rozrostly do vyšších rozměrů. Možná jsem měl jít úplně nikam jinam. Je docela možné, že někdo tu informaci prodá. Možné, ale nepravděpodobné. Jenže moje intuice říká, že jsme v pořádné kaši. Stejně nejspíš půjdou po nás po všech. Zase. Je to jako začarovaný kruh. Jakmile je nějaká větší revoluce, tak se snaží rebelanti odklidit, když nás nemůžou přemluvit, tak je tohle jediná možnost. A naše znamení se sundat jen tak nedá. Povzdechl jsem si.
„Vítej doma, Rolde.“ Sáhnul jsme po meči, než jsem si uvědomil, že ten hlas znám. Natalie.
„Pořád chodíš jako duch.“
„Nechci probudit děti, když jsem je tak dlouho uspávala. Máš hlad?“
Přišla až ke křeslu, ve kterém jsem seděl, žena v dlouhé bílé noční košili s rozpuštěnými světlými vlasy. Vypadala dobře i po třech dětech. Zavrtěl jsem hlavou. Natáhla před sebe ruku. Dal jsem meč do pochvy a podal jí ho. Nečekala na nic a hned ho odnesla na jeho místo. Zavřel jsem znovu oči. Spánek se po mě sápal s vervou.
„Jdi si lehnout do postele. Jen dej pozor na Emily. Má lehký spánek, ale ona je celá táta.“
„Naleješ mi?“
„Jistě.“ Nemusel jsem se ani hnout a ona zatím všechno obstarala. Rozsvítila svíčku, nalila mi, přinesla čisté prádlo na spaní a krátce mi sem tam řekla, co se za tu dobu, co jsem tu nebyl změnilo. Mohla by být dobrým špehem. Převléknul jsem se do čistého oblečení a dopíjel sklenku, když se otevřely dveře z ložnice a do místnosti nakoukla malá světlá hlava s neposednými kudrlinkami. Sotva mě ta hlava zahlédla, už se dveře otevřely úplně a rozběhnul se ke mně pětiletý klučina.
„Tatí!“ Doběhnul ke mně a objal mne.
„Jacku.“ Konstatoval jsem a nevěděl, co dál.
„Jacku, jak to že nejsi v posteli? Tatínek je unavenej, tak šup, jdeme spát.“ Vzala syna z mého náručí a ten se jí okamžitě chytnul kolem krku. „Tak a řekni tatínkovi dobrou noc.“ Přitiskla si ho k sobě. Jack se na mě podíval a já nevěděl, jak si ten pohled vysvětlit.
„Dobrou noc, tati.“ Poslušně zopakoval větu po Natalii a ona ho pak odnesla zpět do postele. Náhlá ztuhlost přestala až když se za nimi zavřely dveře.

„Rolde?“ Okamžitě odtáhnul pohled od pití a podíval se na mne. Dovřela jsem dveře a přešla o něco blíže k němu. „Jack tě má moc rád, všechny děti.“
„Já vím.“
„Víš, že jsem si nikdy nestěžovala na to, že se chováš pořád jako někdo cizí, co za mnou přišel jenom na návštěvu. Nikdy jsem se neprosila tě o nic neprosila, nikdy si nic nežádala. Já si zvykla na to, že neumíš dávat najevo city. Ale oni to ještě nechápou, nemůžou, jsou tak malí a nevinní. Rádi by, aby je otec políbil na čelo, a nebo jim řekl, jak moc je má rád. Snažím se, jak jen můžu, ale nemůžu jim nahradit i otce. Já jsem a vždycky pro ně budu jen matka, co se o ně stará, ale jejich otec, jejich hrdina, budeš vždycky ty.“ Snažila jsem se šeptat a nepůsobit nijak výhružně a nebo káravě. věděla jsem, že on za to nemohl. Byl takový už odjakživa. Já věděla, že v sobě ty city nosí, jen je neumí prezentovat. Mlčel a díval se na mě nechápavě.
„Hrdina?“ zeptal se ochraptělým hlasem. Věděla jsem, jak moc to pro něj teď znamenalo, ale nelhala jsem. Na dětských očích se vždy pozná koho obdivují a koho nenávidí. To proto, že neumí ještě lhát. Přikývla jsem.
„Will už i prohlásil, že chce být jako ty. Všechny tři naše děti ví, že to nemáš lehké a že děláš dobrou věc. Zbožňují tě, stejně jako já.“ Sedla jsem si na židli vedle jeho křesla a pohladila jsem ho při posledních slovech po ruce. Bůh mi je svědkem, jak moc jsem toho uzavřeného muže s vypáleným N na krku milovala. Dlouze si povzdechnul a jeho svaly na tvářích se po dlouhých letech uvolnily. Mimické svaly pod očima zacukaly a on se zase nadechl. Usmála jsem se. Kdo v něm uměl číst poznal jeho radost a pýchu. Nechala jsem ho, aby to vstřebal, a pak se mi po kouskách řekl, co všechno se stalo, od doby, kdy tu byl on naposledy. Své krvavé činy nijak nerozebíral, spíš se je snažil obcházet, ne snad kvůli tomu, abych nebyla znechucena, ale proto, že mu těch lidí bylo líto. Tuhle práci mohl dělat jen proto, že v ní tak věřil. Věřil, že i když metody nejsou nejjemnější, tak přesto to je správné, neboť řečičkami se nikdy nic nezmění.
„Jsem z toho tak hrozně unavený.“ Ukončil, i když spíše výrazem tváře než slovy. Vedle v pokoji cosi zaskřípalo. Podíval se na mne s otázkou v očích.
„Můžeš je zkontrolovat,“ pousmála jsem se. Váhavě vstal a došel do vedlejší místnosti. Nechala jsem ho, aby se podíval na své děti. Když se vrátil, byl v obličeji bledý jako stěna. Došla jsem k němu. Polknul.
„Co se stalo?“ zašeptala jsem. Podíval se na mne.
„Co když mě donutí mluvit? Co když...“ Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po tváři. Jeho oči se třásly společně s ním. On se bál, protože to cítil. Ta jeho prokletá i požehnaná intuice. Rold a jeho zvláštní schopnosti. Jeho oči ke mně mluvily. Když sjížděl rukou po mé ruce, aby ji uchopil a dal ke svému pasu, věděla jsem, co chtěl. Přiložil svá ústa na má a já se k němu přitiskla. O pár vteřin zalapal po dechu a já od něj ustoupila. Jeho oblečení získávalo barvu tmavě rudou a z břicha mu trčela jeho dýka. Ten pohled byl neskutečný, připadalo mi, že se mi to jenom zdá, má noční můra. Ale na svých rukách jsem měla taky krev. Krev toho, koho jsem milovala víc než cokoliv. Zvednul pohled od té rány a pousmál se.
„Miluju tě, Natalie.“
Potlačila jsem vzlyk. To bylo poprvé, co mi tohle řekl. Ve chvíli, kdy jsem ho navždy ztratila. Padl k zemi a na tváři měl již uvolněný výraz. Už si nemusel dávat pozor, už se o nás nemusel bát. A já byla ráda, že jsem to udělala já, že jsem to udělala a že odešel bez toho mučení, které by jinak zažil od těch, kteří nesnášejí změny, milují své peníze a pravomoci, nenávidí ti, kteří se snaží něco změnit, a kvůli kterým musí hrdinové umírat.