Znovu nalezená - 6. kapitola

Sundal mi masku z obličeje.

„To… to není možný,“ vydechl nevěřícně a sundal si svou.

„Emmette?!“

„Bráško…“ zašeptala jsem a zvedla ruku k jeho obličeji. Sotva jsem se ho dotkla, skončila jsem v jeho medvědím objetí a slzami mu zmáčela košili

„Vy jste to všichni věděli!“ obořil se na ostatní, když mě postavil na zem.

„Jo, nejdřív jsme se ale ujistili v pár věcech, co Cam,“ vysvětlila nám Alice.

„Jen mi nesedí tvoje jméno, Camilla Carleen,“ dodala Esmé a Emm se rozesmál. Třásla jsem se s ním, ruku měl pořád kolem mého pasu.

„Víš, že jsem svý jméno nesnášela. To vznešený jméno nejde dohromady s někým, kdo vypadá jako já, a přece nebudu každému říkat to pravý,“ odfrkla jsem si a sledovala ostatní, jak se baví.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Jazz s pohledem zabodnutým v mých očích.

„Camellia Ellen McCarty,“ řekla jsem otráveně a převrátila oči v sloup. Emmett se díval na mě a pak na Jaspera. O-ou, tohle není dobrý. Tenhle pohled si pamatuju a nikdy nevěstil nic dobrého. Najednou Emmett nestál vedle mě, ale u protější zdi. Držel Jaspera pod krkem a zuřivě na něj vrčel.

„Tos neudělal, na mou sestru nesáhneš!“ Být člověk, vážně se ho bojím.

„Emme, pusť ho,“ řekla jsem zatím klidným hlasem a došla k nim. Nezabralo. Vzala jsem na sebe bojovou podobu a vstoupila do jeho zorného pole.

„Pusť ho!“ řekla jsem znovu s náznakem zavrčení. Pořád nereagoval. Z mé hrudi se ozývalo šelmí vrčení. Vzteklé, šelmí vrčení.

„EMMETTE!“ zavrčela jsem, v pořadí už potřetí. Teprve teď si mě všiml a pustil Jaspera. Z jeho pohledu zuřivost zmizela.

„Jestli ji ublížíš…“ nechal větu nedokončenou a Jasper se na něj podíval.

„Požádám tě, abys mě zabil,“ dokončil a podal mu ruku.

„Já Emmettovi půjčím meč,“ dodal Damien. Já na sebe vzala lidskou podobu a otočila se k rodině.

„Děkuju za brášku,“ řekla jsem ji a vděčně a podívala se zpátky na něj.

„Není zač, sestřičko,“ ozvala se Alice. Emmett zkoumal moje oči.

„Tobě zůstala barva očí!“ zavýskl nadšeně.

„Ne, trochu ztmavly, už nejsou jako letní obloha, ale jak to říkal David?“ zahloubala jsem v paměti, Damien mi pomohl.

„Kecal něco o hlubokém oceánu,“ řekl nevzrušeně a přitáhl si Alice blíž k sobě.

Emm zůstal s ostatními v obývacím pokoji. Já s Jasperem jsme vyběhli nahoru do mého pokoje. Nechala jsem ho sedět na posteli a vpadla do šatny. Sundala jsem si ochranné oblečení a hledala něco normálního. Našla jsem svoje oblíbené, lehce prošoupané světle modré džíny a sháněla tričko. Zrovna jsem byla hlavou v jedné skříni, když se za mnou ozvalo zakašlání. Úlekem jsem nadskočila a práskla se hlavou o jednu z polic. Vylezla jsem ven a hledala výtržníka. Jasper. Momentálně s očima jako noc.

„Mělas pravdu, to jméno se k tobě nehodí, chtělo by to něco vznešenějšího,“ zašeptal a nahlas polkl. Pak hrábl do police vedle mě a podal mi nějaký kousek oblečení.

„To nemyslíš vážně, že ne,“ řekla jsem, když jsem v zrcadle zjistila, co mi podal. Černý šál přes prsa, dosahující sotva k pupíku, na zádech spojený změtí šňůrek. A jehlové páskové botky k tomu.

„Naprosto, ale něco tomu chybí,“ ujistil mě a zmizel z šatny. Než jsem se stihla vzpamatovat, byl zpátky se spoustou sponek a gumiček v ruce. Dovedl mě k zrcadlu a začal tvořit cosi z vlasů. Když skončil, měla jsem vysoko vyčesaný culík, přehozený přes rameno dopředu. Jasper se zadíval do našeho odrazu a vtiskl mi polibek na holou šíji, až jsem se zachvěla.

„Proč teď nejsi v upírské podobě?“ zeptal se a zadíval se mému odrazu do očí.

„Stříbro na naší kůži zanechává jizvy, nejsou pěkný,“ odpověděla jsem oklikou a šla ke dveřím.

„No a? Já jich mám taky dost,“ chytil mě za ruku a zastavil. Hystericky jsem se uchichtla.

„Jaspere, ty tvoje vypadají jako pavučina, mozaika bílých půlměsíců. Ty moje jsou od mečů, nožů a sem tam vlkodlačích zubů,“ vysvětlila jsem mu a vyškubla svou ruku z jeho sevření. Vešla jsem zpátky do pokoje. Dolů mezi ostatní jsme šli spolu.

„Teda ségra,“ hvízdnul Damien a Emm se na něj nechápavě podíval.

„Pro lidi vystupujem jako sourozenci. Tak nějak jsme si na to zvykli. Je to můj mladší bráška,“ vysvětlila jsem a mávla nad tím rukou.

„Mladší?“ zeptal se Emm se zvednutým obočím, „Vypadá starší než ty,“ dodal ještě.

„Vypadá, ale není, proměnila jsem ho sama. Dvacet let potom, co proměnili mě,“ podala jsem mu vysvětlení a sedla si k Jasperovi.

„Zachránila mi život, byl jsem nakažený vlkodlačím jedem,“ řekl Damien a dál se věnoval Alice.

„Ale má pravdu, vyrostla z tebe vážně kočka,“ dodal ještě Emmett a otočil se k Rose.

„My jsme vlastně neměli čas se představit,“ vstala Rosalie.

„Jsem Rosalie, ale říkej mi Rose,“ podala mi ruku.

„Camellie, ale říkej mi Cam,“ přijala jsem a pozměnila její větu. Ostatní se rozesmáli, jen Jacob se optal, kdy bude jídlo. Vysloužil si naštvané syknutí od Esmé a výhružné zavrčení od Rose.

„Chovej se slušně, podvraťáku,“ prskla na něj. Byl pohotový.

„Mám prostě hlad, bloncko,“ odpověděl ji. Zavrtěla jsem nad těma dvěma hlavou a šla do kuchyně. Ostatní si posedali kolem stolu v jídelně. Jídlo jsem trochu ohřála, maso evidentně dodělal Damien. Postavila jsem talíře, před tvory na lidském jídle a Jaka si nechala na konec.

„Na, ty kyselino,“ podala jsem mu jeho porci.

„Kyselino?“ zeptal se pobaveně Edward a nevěřícně zakroutil hlavou.

„Ta taky sežere, na co přijde,“ dodala jsem na vysvětlenou. V jídelně bouchla nálož smíchu.

„To… je moje… sestřička,“ vyrážel ze sebe Emm mezi smíchem. Vypadal, že by mu tekly i slzy, kdyby to šlo.

Po jídle, které vychválili Nessie i Damien, Jake se nechal slyšet, že Esmé to umí líp, za což mu Nessie vpálila pohlavek, až mu poskočila hlava, jsme se přesunuli do obývacího pokoje, kde nám všichni Cullenovi vyprávěli své příběhy. Mě zajímaly jen dva. Emmetův a Jasperův. Nejdřív vyprávěl Emmett. Když skončil, nevěděla jsem, jestli mám děkovat Rose, nebo Carlisleovi. Poděkovala jsem oběma. Oba se na mě usmáli. Jako poslední mluvil Jasper. Ehm, María? Menší brunetka se zálibou v novorozených? Měla jsem neblahý tušení, že vím, o kom mluvil.

„Eh, Jaspere, měl si tu Maríu hodně rád?“ zeptala jsem se nervózně.

„Ne jako tebe,“ pousmál se na mě, ale tohle jsem vědět nechtěla.

„Na tohle jsem se neptala,“ vyhrkla jsem netrpělivě. Zamyslel se.

„No, svým způsobem jsem ji rád měl, ale nechybí mi,“ řekl po chvilce.

„A vadilo by ti moc, kdyby byla mrtvá?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jak… jak mrtvá?“ nechápal mě.

„No, dělala trochu problémy, znovu si vytvořila armádu, ale nezvládala je, Volturiovi nás tam poslali,“ vysvětlila jsem a čekala na jeho reakci.

„Kolik jich bylo a kolik bylo vás?“ dostal ze sebe po zhruba pěti minutách.

„Jich bylo třicet, plus ta bruneta a za nás jsme tam byli my dva,“ odpověděl za mě Damien. Taky to mohl podat trochu s citem, pako jedno.

„Moje malá, neudělali ti nic?“ zeptal se Jazz a přitiskl si mě k sobě ještě blíž. Jen jsem se usmála a zavrtěla hlavou.

„Bylo po všem, než si stihli cokoli uvědomit,“ řekla jsem ještě a opřela se o něj.

„Počkej, chceš mi říct, že jste sami dva zlikvidovali třicítku novorozených a jejich stvořitelku?“ vyjekl Emmett.

„Co jste zač?“ dodala ještě Rose a já se musela usmát.

„Tys jim nic neřekl, co?“ zeptala jsem se Jaspera, ale odpověď jsem nečekala. Zazubil se na mě. Skvělý, jak znám Emmetta, o legendách nebude vědět vůbec nic.

„Tak fajn. Dva roky potom, co tě údajně zabil medvěd, napadla skupinka vlkodlaků náš dům. Takový ty velký potvory spojené s úplňkem a alergické na stříbro,“ začala jsem, ale Edward mě přerušil.

„Nemáš pravdu, stříbro jim nic neudělá,“ odporoval. Povzdechla jsem si.

„Jo, asi tak jako diamant nepronikne vaší kůži, co? To, že je stříbro nezabije, tvrdí oni. Zabíjím je několik desítek let, nemyslíš, že o tom vím víc než ty?“ zeptala jsem se ho ironicky. Sklapnul.

„Bylo jich hodně, viděla jsem, jak zabili mámu s tátou. Pak šli i po mě, ale objevil se tam David. Sledoval tu smečku už dlouho. I když měl přímé rozkazy všechny je zabít, jen mě dostal pryč a odvezl do Sídla. Tam mě přeměnil v to, co jsem. Míšenec upíra a vlkodlaka. Jeden ze dvou druhů, Nocturnian. Damien je Socturnian. Mezi námi je jediný rozdíl. V mém těle je větší podíl jedu upíra, v tom jeho jedu vlkodlaka.

Když byla proměna u konce, mimochodem trvá týden, během kterého necítíš vůbec nic, protože spíš, mi David vysvětlil, co se stalo, a slíbil mi pomstu. Učili mě, cvičili a trénovali v zabíjení vlkodlaků. Po roce jsem patřila mezi nejlepší bojovníky svého druhu a zabila jsem první skupinu vlkodlaků. Byli to oni a já dostala svou pomstu. Od té doby je lovím,“ dovyprávěla jsem znovu svůj příběh a předala slovo Damienovi.

„Začal jsem si něco s jednou holkou v baru. Byl to ten typ, u kterého ti alarm v hlavě řve fofrem pryč, ale ty stejně jdeš za ní. Skončil jsem pokousaný v jejím srubu. Byla vlkodlak. To bylo devatenáct let potom, co Cam zabila tu první smečku. Našla mě a kousla. Okamžitě jsem usnul a probudil se až v sídle. Jak to dopadlo s tou holčinou, jsem se nikdy nedozvěděl, ale jak znám Camillu, asi moc dobře ne,“ řekl Dami ten svůj. V obývacím pokoji se rozhostilo ticho. Jasper mě pevně držel na svém klíně a já se o něj opírala zády.

„Když jsi míšenec, máš tři podoby. Lidskou, tu mám nejradši, pak bojovou, tu jste dneska viděli. Poslední podoba záleží na tom jedu v těle. Já se měním v upíra. Damien ve vlkodlaka. Naší kůži pronikne diamant a stříbro, v lidské podobě i normální nůž. Nezabije nás nic z toho, jen to stříbro není zrovna příjemné,“ vzala jsem si zpátky slovo.

„Co vás zabije?“ zeptal se Emmett. Než jsem stihla odpovědět, řekl mu to o Arovi Jasper.

„Můžu jen říct, že náš jed to není, kdyby mě Damien kousl, stane se ze mě Socturnian a naopak. To je myslím všechno,“ natáhla jsem se pro sklenici vody. V krku jsem měla jak v poledne na Sahaře.

„Mluvila si o stříbře a diamantu, zanechává to na vás nějaké stopy?“ zeptal se Carlisle. Napila jsem se a sklenici položila zpět.

„Ano i ne. Po diamantech není vidět nic, ale stříbro jizvy tvoří. Stříbrné. Jsou vidět jen v jedný podobě. A jen u Nocturnianů, pod srstí vlkodlaka se to totiž ztratí,“ odpověděla jsem.

„Kdo je ten David?“ zeptala se pro změnu Nessie.

„Jeden z nejstarších Nocturnianů, který znám. Momentálně vede celou Organizaci. Sídlíme v Norsku. Zrovna teď máme zabít jednu skupinu vlkodlaků kousek odtud,“ vysvětlil Damien. Rozhodně jsem nečekala reakci.

„Pomůžu vám,“ konstatoval Jasper a Emmett se rychle přidal.

„Ani náhodou, nenechám vás zabít,“ rezolutně jsem odmítla a ukončila debatu na tohle téma.

Celý zbytek odpoledne jsme zkoušeli naše hry na Wii a playstation, Emmett je náhodou objevil a nedokázala ho od nich odtrhnout ani Rose. Zabrala až výhružka, že mu zakáže přístup do ložnice, kterou použila jako poslední zbraň. Začalo se stmívat a Cullenovi jeli domů. A zítra do školy. Když mi to Emm připomněl, měla jsem co dělat, abych něčím po něm něčím nehodila. Damien mu vysvětlil můj problém se školou.

„Ale no ták, ségra, je tam sranda,“ snažil se mě bráška utěšit, ale moc mu to nešlo. Radši odjel spolu s Rose. Hned jak za nimi Damien zavřel, popřála jsem mu dobrou noc a odběhla k sobě do pokoje. Toho, kdo vynalezl sprchu, by měli pozlatit. Vážně. Převlíkla jsem se do volných plátěných kalhot a černé lambádky. Čert vem jizvy, Damien je viděl a nikdo jiný tu není. Proměnila jsem se do upírské podoby a seběhla dolů do garáže pro zbytek černé a bíle barvy. Tenké štětce jsem vzala taky. Nahoře jsem otevřela okno a zapnula notebook. Při čerstvém vzduchu se mi líp myslí. Přes youtube jsem pustila klavírní skladby a sedla si před zešikmenou stěnu v pokoji. Po chvilce jsem zase vstala a začala kreslit. Pomalu pod mýma rukama vyrůstaly černé a bílé šlahouny s kontrastními květy. Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem nepostřehla lehký závan vzduchu a témeř neslyšný dopad nohou na černý plyšový koberec. Nevšimla jsem si druhé osoby, dokud dotyčný nepřejel prsty přes tu největší jizvu na zádech. Bleskově jsem se otočila a koukala na Jaspera. NE! On ty jizvy viděl! V duchu jsem křičela.

„Neměls je vidět,“ zamumlala jsem a zabořila nos do jeho košile. Tak krásně voněl

„Ty můj blázínku, mě jizvy nevadí,“ zašeptal mi do ucha a setřel zbloudilou slzu z mé tváře. Tečou nám, v jakékoli podobě.

„Bolelo to moc?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Ne,“ zalhala jsem a dál do sebe natahovala jeho vůni. Odtrhl mě od sebe a posadil se na postel.

„Vyrušil jsem tě v práci, klidně dál pokračuj,“ pobídl mě a ukázal na nedokončenou kresbu. Chvilku jsem na něj koukala a doufala, že to nemyslí vážně. Myslel. Zakroutila jsem hlavou a vrátila se ke stěně.

Stála jsem na špičkách, ale kus stejně ještě chyběl.

„Asi budu potřebovat štafle,“ konstatovala jsem a koukala na prázdnou část zdi.

„Zbytečnost,“ zašeptal mi Jasper do ucha a bleskově si mě vysadil na ramena. Vyjekla jsem leknutím, ale stejně jsem se musela smát. S tímhle živým žebříkem bylo hotovo za chvilku. Narychlo jsem proběhla koupelnou a oblíkla si noční košilku. Jasper zrovna zavíral okno.

„Zase člověk?“ zeptal se, když viděl moje modré oči.

„Hm, chce se mi spát,“ zamumlala jsem a zívla si.

„Pojď ke mně,“ zašeptal. Skočila jsem do postele a stulila se mu do náručí.

„Dobrou, lásko, broukl mi do vlasů. Možná se mi to oslovení zdálo. Možná ne.