Stínadla

Pomalu jsem se protáhl kolem zašpiněné boudy. Přede mnou se táhly nekonečně dlouhé koleje a za nimi Stínadla. Odvěký cíl dobrodružných cest. Slunce pomalu zacházelo. Poslední dopadající paprsky se ztrácely v temnotě Stínadel. Zafoukal studený větřík. Sebou přinesl i pár výtisků pionýrských novin. Pohrdavě jsem se na ně zadíval. „Pche, Pionýři! Pakáž jedná“ Jedním ladným krokem jsem dopadl do železniční dráhy. V doslechu žádný vlak. Nemusel jsem pospíchat. Jak jsem se přibližoval k oné pomyslné hranici oddělující Stínadla od zbytku světa, začala mě svědit pata. Nepříjemný pocit v tak nahnutou dobu. Musel jsem vydržet! Ignoroval jsem touhu poškrábat se a pracně jsem se vyškrábal z dráhy. Temné ulice, chlad a nepřátelští lidé. To byly Stínadla.
Když jsem se plížil stíny, přemýšlel jsem, proč to vůbec dělám. Pitomá sázka. Už teď jsem ji proklínal. Chlapské chvástání se někdy neoplatí. Znělo to tak jednoduše, donést něco z tamního hřbitova. Ale ono je jinak na cvičišti a jinak na bojišti. Jistě, mohl jsem si něco najít u nás v okolí a prohlásit to za stínadlovské, jenže to by zas nebylo ono. A tak jsem se plížil ve stínech, sám, toužebně vyhlížející hřbitovní zídku.
Celkové šero narušovala jen houpající se lucerna vydávající mihotavé světlo. Ona lucerna byla pověšena hned vedle hřbitovních vrat. Odhadoval jsem takových sto metrů a budu tam. Poslední překážkou se jevila zúžená ulička mezi dvěma pavlačovými domy. Stín však vypadal bezpečně. Vklouzl jsem do jeho opatrovnictví a tiše našlapoval, držíc se těsně u zdi. Tak těsně, že jsem se občas zachytával za omítku. Konec uličky se blížil. Posledních dvacet metrů. Už jsem cítil zápach hřbitovní hlíny. Na nos mi zaútočily pachy rozpadajících se těl sportovců a úředníků, pach plesnivějících, levně nalakovaných truhel a v závěru i pach psích výkalů. Příliv nových sil mě posílil. Jemně jsem přidal do kroku. Hluk! Někdo se blíží. Rychle jsem zastavil, přikrčil se ve stínu a naslouchal. V ústí uličky přede mnou se objevila postava. Za ní další. A přibývaly. Nakonec se počet ustálil na pěti výtečnících. Viditelně byli opilí a hlasitě nadávali. Strkali do sebe a motali se od jedné zdi k druhé. Rozhodl jsem se vyčkat.
Šli pomalu. Křeč v noze jsem jen těžce ignoroval. Přicházející postavy se občas zastavily a napili se z podlouhlé lahve. Vesele pokřikovali a smáli se. Jejich vzdálenost ode mně se snížila na dva kroky. Cítil jsem se poněkud nesvůj. Chladný pot mi stékal po temeni hlavy a putoval až k lopatkám. Tam se vpil do již špinavého trička. Úzkostlivě jsem sevřel pěsti a přál si být neviditelný. Skupina se nebezpečně přibližovala. Začal jsem se modlit. Ve vzpomínkách jsem zabrousil do mladí, kdy mě babička učila jednoduché říkanky. Snad mi to pomůže. Skupina byla na mé úrovni. Oči se mi samy od sebe zavíraly. Schoulen jsem čekal na to, co přijde. A ono nic. Skupina bez povšimnutí prošla kolem mě. Úlevou jsem si oddechl. Nebezpečí je pryč. Teď se jen soustředit na úkol. Sotva jsem se nahnul dopředu, že vyrazím, zezadu do mě někdo vrazil.
Oči vzadu by člověkovi neslušely. Tudíž je tam nenajdeme. Což je škoda protože pak ztrácíme přehled o dění za námi. To samé se stalo i mě. Jakmile se skupinka ztratila z mého dohledu, přestal jsem ji považovat za nebezpečnou. Což byl dosti chybný úsudek. Sotva se totiž dostali za mě, jeden z nich nejspíš pronesl něco ošklivého o matce vedoucího party. Ten reagoval velmi hbitě, dobře mířenou pěstí do břicha dotyčného. Ostatní se pak začali postrkovat. A jeden z nich tak nešťastně zakopl, že se zřítil na mě.
Ani byste nevěřili, jak málo stačí, aby se parta chlapců stmelila dohromady. Sotva uviděli ležet na zemi bezbranného cizáka, přepadla je vlna vlastenectví a ochoty prát se za domov. Pryč se zbytečnými hádkami o matkách. Domov je důležitější. Ani jsem potom už nevnímal, co se děje kolem mě. Na můj vkus tam bylo až příliš kopanců a ran pěstí. Po chvíli jsem bolest už ani necítil. Před očima mi zakroužil červený obláček. Chvíli se točil pořád do kolečka až najednou zmizel v temnotě. Omdlel jsem.
Statečně překonávám přejezd přes koleje. Skřípající kola vozíčku na sebe poutají nežádoucí pozornost. Za sebou táhnu smečku prázdných plechovek. Ty vesele poskakují a třískají o sebe. Pomalu vjíždím na chodník. Jednu ruku mám zlomenou a o obě nohy jsem přišel. Přes jedno oko mám pásku, prej aby nevypadlo. Za mnou pobíhá hejno malých dětí a považují mě za hrdinu. Mě je to ale fuk. Jsem rád, že jsem přežil. Už se nikdy dobrovolně o nic nevsadím.
Děti při ničem nevydrží moc dlouho. Prvotní nadšení je opustilo a teď akorát tak do jedoucího mrzáka šťouchaly prsty. Když je i to přestalo bavit, jednoduše někam odběhly. Vozík se dál, pomalu šinul ulicí. Zabočil za roh. V dáli se ztrácel rachot plechovek. Než však utichl na dobro, ozval se ostrý zvuk skřípajících brzd.