Chlad líbající chodidla

Snaha opět něco začít - končí v momentě posledního polknutí a uvědomění si, že vše už bylo.
Nyní se to stále jen cyklicky opakuje.
Pouze ve vzpomínkách se jí zdá, že vše bylo poprvé, že vše bylo tak krásné.
Ach, jak ta mysl umí měnit minulost. Jak jen umí dokonale obrousit trny.
Marně se pokoušela slepit útržky z loňského podzimu.
Ležela na zemi a cítila na chodidlech nelidský chlad.
Tak jako tento podzim - i před rokem balancovala nad svým životem. Tak jako tento podzim - cítila v duši prázdnotu.
Nyní jen leží a odmítá chápat realitu. Snaží se z ní vymanit, bohužel už se do ní celá probořila.
Jako do zatuchajícího močálu. Pohltilo ji to.
Když se to stalo poprvé, dostala strach. Myslela si, že je to špatně. Nyní ví, že nic jako dobré či špatné není.
Že ani dobro a zlo neexistuje.
Nyní už se nebojí močálu smutku. Patří to k ní.
Jen, kdyby mohla žít. A ne jen kopírovat příkazy těch, kteří o ní neví nic. Ale přitom si naivně myslí, že jí znají dokonale. A dávají ji to řádně najevo.
Co by ne - vždyť je to jen malá, hloupá holka.
Která, když leží na podlaze si stěžuje na nelidský chlad, který líbá její chodila.
Který normální člověk by si stěžoval na chlad líbající chodidla?!