Znovu nalezená - 7. kapitola

„Lásko, budíček,“ pronikl do mého snu ten nejkrásnější hlas na světě.

„Dobrý ráno,“ zavrněla jsem zpátky a protáhla se jako líná kočka.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se a pokoušela se rozlepit oči.

„Půl osmé, začíná škola,“ zasmál se a stáhl ze mě deku. Škola?

„Já tam nechci,“ zakňourala jsem a zkusila štěněčí pohled. Nezabral, budu muset poprosit Jaka, aby mě ho naučil. Nezbývalo mi nic jiného, než vstát a nějak se zkulturnit.

„Cam, já teď poběžím domů, sejdem se před školou, jo?“ nakoukl do koupelny.

„Mám snad na výběr?“ vystrčila jsem hlavu ze sprchy a s potěšením pozorovala, jak mu tmavnou oči.

„Ehm, myslím, že už půjdu, ať se něco nestane,“ zamumlal a vycouval ven. Uchichtla jsem se a zajela zpátky pod vodu. Jela jsem na motorce, takže času bylo celkem dost. Vyčistila jsem si zuby a důkladně vyfénovala vlasy. Nechala jsem je volně splývat po zádech. Dost dlouhou dobu jsem strávila v šatně. Jo, Alice by ze mě měla radost. Nakonec zvítězily úzké černé džíny, bílý top se zavazováním na krk, svetřík a zimní kožená bunda. Celé to doplnily vysoké černé kožené boty. Mají jednu výhodu. Jsou skvělé na motorku a bezvadně se v nich chodí.

Seběhla jsem dolů, rovnou do kuchyně a zjistila, že dneska vařil Damien. Ukuchtil nám míchaná vajíčka. Zhltla jsem je ještě horké, poděkovala mu. Znovu vyčistit zoubky a jen lehce nalíčit. Teď už to s tím časem zas tak slavné nebylo. Vzala jsem si tedy batoh a sešla do garáže. Dami už čekal. Bunda zapnutá až ke krku, vlasy schované pod helmou, tak jsem nastartovala motorku. Během patnácti minut jsme se řítili na školní parkoviště. Zahlídla jsem Cullenovy. S Damienem jsme zamířili k nim. Lidé na parkovišti sledovali náš příjezd a cítila jsem překvapení, když zjistili směr naší jízdy.

Zastavila jsem vedle Jasperova auta, vypnula motor a sundala si přilbu. Z davu se ozývalo hvízdání. Jasper se usmál a šel rovnou ke mně. Sesedla jsem z motorky a chytila ho kolem krku.

„Sluší ti to,“ vydechl mi do obličeje a políbil mě. Pocity publika se změnily. Závist, chuť zabít. Zajímavé.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a polibek mu vrátila. Emmett vedle nás zahvízdal.

„Teda ségra, ty vážně víš, jak upoutat pozornost. Hele, v kanceláři už jsme vzali seznamy učebnic i pro vás, a taky rozvrhy. Jé, většinu přednášek máme společných,“ zaradoval se bráška a podal mi fůru papírů.

„Tak jdem, ne?“ ozvala se Bella.

„Ne?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase a ostatní tím rozesmála.

„Neboj, za posledních pět let se učivo vůbec nezměnilo,“ utěšovala mě Alice. Já ho přetrhnu, fakt.

„Bonzáku!“ řekla jsem Damienovi ublíženě a s povzdechem zamířila dovnitř. Kolem pasu se omotala ruka a vedle mě se objevil Jasper. Za námi šel zbytek rodiny.

První dvě přednášky jsem skoro prospala. Mám takový dojem, že francouzsky a španělsky umím líp než zdejší profesoři. Pravda, Jazz se snažil zabránit mému spánku, ale moc mu to nešlo. Na třetí přednášce zkusil těžší kalibr. Zlehka mě hladil po stehně a sem tam po holých zádech. Bunda i svetr ležely na židli vedle.

Čtvrtou a poslední přednášku jsem měla sama. Dějiny umění.

„Kterej kretén mě sem přihlásil!“ vrčela jsem potichu, ale vztekle, na obědě před přednáškou.

„Ehm, Cam, myslím, že to byl David,“ poznamenal jemně Damien. Tak, tak chytil letící nůž.

„Hej!“ křikla na mě Alice a Damien začal okamžitě žalovat.

„Tohle dělá pořád, dokonce už rozflákala čtvrtej telefon. Volal ji David.“ Na tohle už jsem neměla nervy. Zvedla jsem se od stolu a odplula na poslední přednášku. Tady vážně usnu. Neusnula jsem. Alice mě neustále budila esemskama, až jsem si vypnula telefon. Vibroval druhý. Já toho Damiena vážně vykostím! Vypnula jsem i ten. Stejně mi nebylo dovoleno usnout. Další polovinu přednášky mě bombardovaly dopisy mých spolužáků. Nezabíraly ani vražedné pohledy.

„No ták, kotě, nebuď netykavka,“ zavolal na mě jeden z frajírků téhle školy po konci přednášky.

„Jsem stoprocentně lepší než ten Cullen,“ zkusil to další. Jeden z téhle povedené partičky mě chytl za ruku a táhl pryč. Zarazila jsem se na místě a odmítala se hnout.

„Pusť mě!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Nesmím se proměnit, opakovala jsem si tuhle mantru v duchu a snažila se uklidnit.

„Pohrajem si,“ řekl přeslazeně a otočil se. To neměl dělat. Po cestě potkal Jasperovu pěst. Chudák kluk, Jazz mu málem vykloubil sanici.

„Pusť ji!“ zavrčel na něj Jasper. Klučina mě pustil, jako by se spálil.

„Dobrý?“ zeptal se mě Jasper a chytl mě kolem pasu. Jen jsem kývla hlavou. Ruku v ruce jsme došli na parkoviště, kde stál zbytek rodiny.

„Kam jedem, k vám nebo k nám?“ vyhrkl na mě Emmett, sotva jsme k nim došli.

„Emme, nejdřív jedem domů a pak půjdeme k nim, ano?“ upozornila ho Rose a já jí byla neskonale vděčná. Potřebujeme s Damienem projednat ten lov vlkodlaků. U toho oni být nemusí.

Odjeli všichni, kromě Alice a Jaspera.

„Jazzi, budeme debatovat nad tou prací, u toho být nemusíš,“ snažila jsem se ho dostat k němu domů.

„Já u toho být chci,“ ukončil debatu. Políbil mě a nasedl do auta, Alice za Damiena na motorku. Povzdechla jsem si sedla na tu svoji krásku a vyjela z parkoviště rovnou domů. Hned za mnou se drželo Jasperovo auto, Damien byl až za ním. Přidala jsem a ujela jim. Musela jsem být doma dřív, abych se stihla převléct.

Stihla jsem to tak, tak. Dami přinesl ze svého pokoje mapy a já se spojila s Davidem. Pustila jsem telefon na hlasitý odposlech a čekala, až to zvedne.

„Zdravím tě, Camellie,“ ozval se jeho hlas po prvním zazvonění.

„Nápodobně,“ broukla jsem a stulila se k Jasperovi.

„Je tam i Damien?“ No jistě, ještě aby se nezajímal, jestli se mu lovci neflákají.

„Jasně, jsme v plným počtu,“ zahulákal Dami a přiřítil se z kuchyně.

„Hoď mi kus žvance,“ houkla jsem na něj a obratně chytila toast.

„Davide, potřebujem projednat tu práci. Kde přesně se ty potvory pohybujou?“ začala jsem asi hodinový rozhovor, během kterého jsme si ujasnili nejen polohu, ale i počet těch zmetků.

„Camellie, mám ještě jeden dotaz. Můžeš mi vysvětlit tu přítomnost dvou upírů v domě?“ ozvalo se najednou z telefonu. Ou, tak tohle jsem nečekala. Jak jen to vysvětlit.

„Pamatuješ na příběhy o zlatoocích upírech?“ zeptala jsem se nejdřív.

„Ano, v Americe by měly být dva klany,“ odpověděl.

„Omyl, Davide. Rodiny, ne klany. Jedna žije trvale v Denali, ta druhá se každých pár let stěhuje. Cullenovi. Zrovna jsou v Juneau. Jeden z nich je můj bráška Emmett a s dalším členem jsme se tak nějak dali dohromady. Damien pro změnu s jeho sestrou,“ objasnila jsem mu situaci.

„Zdravím, Davide. Jsem Jasper,“ ozval se Jazz.

„A já Alice,“ zatrylkovala Alice.

„Ehm, no, překvapili jste mě. Oba. Myslím, že se za vámi přijedu podívat. Camellie, dej mi vědět, až ta akce skončí,“ ozvalo se z telefonu po chvilce ticha. Nepatřit David mezi nesmrtelné, řekla bych, že ho skolil infarkt. Ostatně, v jeho věku by na to měl nárok. Momentálně jsem na našeho šest set let starého šéfa tak akorát ječela do telefonu ať se ani neopovažuje, že ho vynesu v zubech. Jeho návštěva totiž znamená odjezd zpátky do Sídla. Vrchol byl, když se mě zeptal, jak se mi líbí ve škole.

„To je už pátý telefon!“ zavyl Damien bezmocně, potom co se přístroj rozprsknul o stěnu.

„Čím tě zase naštval?“ zeptal se, když jsem vyhodila trosky aparátu do koše.

„Zeptal se, jak se mi líbí ve škole,“ hlesla jsem zničeně a dosedla vedle Jaspera. Rozesmáli se. No tak mě škola prostě nebaví, no. Počkala jsem, až se vysmějou.

„Jak David věděl, že tady jsme?“ zeptal se Jasper, když se přestal otřásat smíchy. To víš, že jo. Ty se mi směješ a já ti budu odpovídat. Uraženě jsem pohodila hlavou a držela pusu zavřenou.

„Slyšel vás dýchat, ale neslyšel bít vaše srdce,“ odpověděl mu Damien, když viděl, že ze mě to nedostane.

„Skupina se rychle rozrůstá, takže by nebylo od věci vpadnout tam na ně hned zítra,“ řekla jsem Damienovi a šla otevřít. Po příjezdovce jelo auto. Emmett, taky jsem slyšela jedno srdce, takže Jacob. Zas to tady bude smrdět.

„Ahoj bráško!“ výskla jsem a skočila mu kolem krku, sotva vystoupil z toho svého obra.

„Opatrně holka, jsem starší člověk,“ řekl vážně, ale drtil mě ve svém medvědím objetí.

„Jseš blbej,“ rozesmála jsem se a vedla ty dva dovnitř.

„Co hledáte v těch mapách, lovecké revíry?“ zeptal se zasvěceně a vzápětí rozšířil náš debatní kroužek.

„No, tak něco, v těhle místech se vyskytuje ta skupina vlkodlaků a poměrně rychle se rozrůstá, takže na ně zítra vlítnem,“ vysvětlil mu Damien a dál zkoumal okolí, kdyby se náhodou něco stalo, tak ať víme kudy utéct.

„Trvám na tom, že půjdu s vámi,“ ozval se Jasper. Než jsem stihla cokoli říct, zarazil mě Damien.

„Nech je, budou nám krejt záda, jestli tě to uklidní, vezmu je pod štít,“ řekl a rozpoutal tím debatu na téma „Jaký štít?“

„Cam, asi je načase povědět jim o našich darech,“ poznamenal Damien a já si vzala slovo.

„Stejně jako vy dva a Edward máte určitou schopnost, mají tyhle vlastnosti i míšenci. Jen jich máme trošku víc. Damien je výjimka, má jen jeden, velmi silný fyzický štít. David jich má devět a já šest. Umím posílat myšlenky, ne tak jako Nessie. Říkáme tomu nabourávání do hlavy. Je to jako byste mě viděli na vás mluvit, i když tam vůbec nejsem. Slyším i odpověď. V boji je to výhodné. Další mou schopností je naprostá lhostejnost vůči lidské krvi. V upíří podobě je to fajn, i to, že nezářím na slunci. Stejně jako ty Jaspere, vnímám pocity a emoce, ale nedokážu je ovlivnit a ony neovlivňují mě. Při dotyku věci, nebo osoby, vidím minulost a občas i budoucnost. Na rozdíl od Alice tu stoprocentní. Tu, co se stane ať se děje cokoli. Tou poslední je moc předat komukoli část nějakého svého daru,“ vypočítávala jsem své schopnosti. Dost dlouho bylo ticho.

„Ségra, ty se nezdáš,“ vyfoukl Emmett, potom co se relativně vzpamatoval.

„Naše schopnosti na tebe ale nepůsobí, máš taky nějaký štít?“ zeptal se Jasper a přitáhl si mě zpátky do náruče. Teď už jsem neprotestovala. Nešlo zlobit se na něj dlouho, ale večer mu to vytmavím.

„Jazzi, jsem křížená, proto na mě tvoje schopnosti na mě nepůsobí. Je to díky vlkodlačímu jedu, upíří schopnosti totiž na vlkodlaky nepůsobí, víš?“ objasnila jsem mu to. Pak jsme se vrátili ke strategii na zítřek.

„Ty, Jaku, mohl bys mi s něčím pomoct?“ požádala jsem kyselinu. Za dobu, co tady byl, vyžral půlku ledničky.

„Ty? S čím potřebuje velký lovec vlkodlaků pomoct od štěněte, nebo jak mi to vlastně říkáš,“ šponoval mě, potom co došel ke dveřím a otevřel Nessie a Rose.

„Se štěněčím pohledem, můj nepůsobí, tak jak by měl,“ poprosila jsem ho se smutnýma očima. Osazenstvo obývacího pokoje zařvalo smíchy, až se dům otřásl v základech. Jeho odpověď v tom rachotu zanikla, ale kladná nejspíš nebyla. Bylo to poznat z toho, jak rudnul vzteky.

Kluci až do večera testovali naše hry. Zase. Na mě se vrhly holky a ani Jasper mě nedokázal zachránit. Rose dokonce dotáhla UV lampu a gel na nehty, když všichni odjížděli, mávala jsem jim dvou centimetrovými nehty s modrou francouzskou manikúrou. A nenechaly si vysvětlit, že zítra ty nehty stejně odpadnou. Přeměnu do bojové podoby nevydrží.

Večer jsem ležela v posteli a čekala na jistou osobu. Už bylo deset a Jasper pořád nikde. Ještě deset minut a to okno vážně zavřu. Nezavřela. Udělal to Jasper, když o pár vteřin později skočil dovnitř. Na nějaké vytmavení jsem úplně zapomněla. Ležela jsem mu klidně na hrudi a vdechovala do sebe jeho vůni. Nikdy se toho nebudu moct nabažit.

„Dneska se ti nechce spát?“ zeptal se někdy kolem půlnoci. Že by chtěl někam odejít?

„To není o tom, jestli chci, nebo nechci, jde o to, že spím ráda. Proč, chceš jít pryč?“ zeptala jsem se ho s obavou v hlase. Mám takový dojem, že bych bez něj neusnula. Pozoruhodně rychle jsem si zvykla na usínání v jeho náruči, a to je tady teprve druhou noc.

„Ale ne, jen mě baví pozorovat tě, když spíš. Vypadáš pak bezbranně, mám potřebu tě chránit,“ zasmál se. Bleskově jsem se přes něj překulila v upíří podobě a zlehka skousla jeho krk.

„Pořád ti připadám bezbranná?“ zašeptala jsem mu do ucha a políbila ho na místo, kde dřív proudila krev. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí.

„Ehm, teď už ne,“ dostal ze sebe a ze spodu se ozval zvonivý smích.

„Alice je tu taky?“ zeptala jsem se, místo Jazze se ozvala Alice sama.

„Doma je moc živo,“ zavolala nahlas. Zbytečně, slyšela bych ji, i kdyby šeptala. Proměnila jsem se zpět do lidské podoby a položila hlavu zpět na Jasperův hrudník. Jeho srdce však slyšet nebylo, škoda.

Už jsem skoro usínala, když mě vyrušil jeho hlas.

„Říkalas, že při dotyku vidíš minulost. Takže jsi viděla tu zrůdu, kterou jsem byl dřív. Nehnusím se ti?“ Tak tohle ho trápilo? Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí.

„Naučila jsem se své schopnosti vypínat, takže, ne neviděla jsem tvou minulost. Ale vím toho o tobě dost. Byl si ve skupině novorozených, jaký styl života si v té partičce vedl, mi došlo ve spojitosti s Maríou, měla jsem tu čest poznat ji, pamatuješ? Lovil si lidi. No, je to přirozenost každého upíra dokonce Nocturniana, ale ty ses lidské krve vzdal. Tak mi řekni, kde vidíš tu zrůdu? Navíc, tam toho Jaspera neznám, já znám toho, o kterého se právě opírám,“řekla jsem mu. Pohladila jsem ho po obličeji a zvedla koutek jeho smutných rtů. Pochopil a usmál se.

„A co tvoje minulost,“ řekl po chvilce.

„Znáš ji, ale můžu ti ji ukázat,“ odvětila jsem. Vyhrabala jsem se z peřin, sedla si na jeho klín a položila mu ruce na spánek. Zadívala jsem se mu do černých očí a probudila dvě své schopnosti. Od jedné jsem kousek oddělila a druhou mu ten kousek poslala.

„Co to…“ vyhrkl, když ucítil novou schopnost. Najednou mě jako vlna zasáhl obraz malého roztomilého blonďáčka s pomněnkově modrýma očima. Pak desetiletý klučina s věčně rozbitými koleny. Sedmnáctiletý mladý muž. Byl nádherný už jako člověk. Uviděla jsem Maríu a další dvě upírky. Spolu s ním jsem prožívala přeměnu. V bolestech jsem se svezla do peřin vedle něj. Slyšela jsem ho mluvit. Ptal se mě, co se děje. Chtěla jsem odpovědět, ale místo slov mi z úst vyšel jekot. Držel mě za ruce, spojení fungovalo dál. Jak rychle bolest přišla, tak rychle odešla. Novorozený upír s karmínovýma očima. Vypadal jako anděl smrti. Tohle šeptaly jeho oběti. Sledovala jsem, jak přišel ke svým jizvám. Bože, jak mohl někdo tohle přežít, tolik útoků. Pak přišla Alice, jeho malá sestřička, poznal ji a spolu našli Cullenovy. Život v rodině. Útok na Bellu a obrovská deprese. Návrat Alice, Edwarda a Belly z Volterry. Novorození, proč ksakru nezasáhli Volturiovi? Narození Rennesmé a armáda Volturiových. Oni je chtěli zničit? Pustila jsem jeho ruku a zhluboka se nadechla. Hledala jsem sílu otevřít oči. Když se mi to povedlo, viděla jsem, jak se nade mnou sklání Jasper. Kolem postele stál Damien i s Alice.

„Co se stalo? Křičelas, nevěděl jsem co se děje,“ vyhrkl na mě. Podle hlasu bylo poznat, jaký strach o mě měl.

„Tvoje přeměna,“ hlesla jsem a znovu zavřela oči.

„Jsem v pohodě, nemusíte mít strach,“ řekla jsem jim a slyšela, jak Alice pakuje Damiena. Kdybych měla sílu, poděkovala bych ji v myšlenkách, takhle jsem to zvládla jenom v duchu.

„Já, viděla jsem celý tvůj život,“ zašeptala jsem, když odešli. Z posledních sil jsem se k němu přitiskla, jak nejvíc to šlo.

„Ta přeměna, to bylo šílené, jaks to mohl vydržet tři dny?“ zeptala jsem se potichu.

„Musel,“ konstatoval.

„Mysli na to, že chceš vidět mou minulost, když budeš chtít tu schopnost vypnout, stačí na to pomyslet, ale pozor, je to hodně silné,“ poradila jsem mu a otevřela oči. Měl zastřený pohled a usmíval se. Občas se uchechtl, já vím, byla jsem jako člověk strašný kopyto. Výraz jeho obličeje se změnil. Byl rozzuřený a zároveň smutný. Vlkodlaci. Uklidnil se. Najednou spojení přerušil.

„To stříbro…“ začal, ale nedokončil.

„Pálí, když zůstane v ráně, je to podobné přeměně, díky bohu, zatím mi v ráně nic nezůstalo dýl, než pět minut,“ přerušila jsem ho a znovu se uvelebila v jeho náručí.

„Jsi unavená, měla bys spát, na zbytek se kouknu někdy příště,“ zašeptal a přitiskl mi rty k čelu. Měl pravdu.