Vzpomínky

Už tolikrát jsem se snažila začít od začátku. Ale copak to jde? Copak to jde hodit minulost za hlavu? Zapomenout na všechno, co se stalo? Ne, není to tak jednoduché. A stejně. Minulost nás vždy dohoní…
Hrnou se mi do očí slzy. Večer mám jít s kamarády ven a vůbec se mi nechce… Chci zůstat se svým smutkem sama.
Za těch několik dní se toho tolik stalo…. Divím se, že musím myslet zrovna na TEBE. Ale už jsi pryč. Už se nikdy nepotkáme. Nezajdeme na kafe a ani si nebudeme psát. Už žádné otravné SMS zprávy. Dá se říct, že to byla žárlivost. TA žárlivost, které jsem se tak bála. Ta vlastnost, o které jsem si říkala, že taková nikdy v životě nebudu…
Chtěla jsem se s tebou vidět. Ó vím, že máš přítelkyni, kterou miluješ. Ale proč si sakra tak protiřečíš? Proč jsi mi tak přirostl k srdci? Ani nevíš, jak jsem se tomu bránila….
A pak? Pak jsem si s tebou asi jenom zahrávala. Dávala jsem ti vůbec nějakou šanci, nebo jsem tě brala pouze jako kamaráda? Nevím.
Když se však nad tím zamyslím, zahrával sis se mnou. Měl jsi přítelkyni. A přesto si mě vzal s sebou. Nevinné držení za ruku… Lehké opření o rameno… Pouhé náznaky… Proč jsem jenom řekla ta osudná slova? „Můžeš mě prosím naposledy obejmout? Nechci vás rozeštvat.“ Proč jen jsem byla tak hloupá a zahodila tu šanci?
Ach, jak mi potom bylo hrozně… Nedat to ve škole najevo… Byla mi zima a já si pomyslela: „Proč jen tu není, aby mě mohl zahřát….“
A pak? Pak jsme se nějak neprojevovali…. Zkusila jsem ti napsat „miluji tě,“ abych zjistila tvou reakci. Teď už to vím, jak moc ji miluješ…
A mrzí mě, že mi nevěříš. Jak jenom si můžu vyložit tvé odmítnutí… Bylo to pouhé pozvání do divadla… A pak nabídka přespat u mě…. Jako dva kamarádi, každý v jiné posteli. A ty hned: „Není to dobrý nápad, protože by se to mohlo zvrtnout.“ Ale jak? Z které strany? Z té mé, nebo z té jeho? „Z obou.“ Proč mi sakra nevěřil, že se o nic nepokusím….
„Promiň mi za všechno. Beru vše zpět… Sbohem…..“