Sama

Stála v prázdné místnosti a přemýšlela. Ze svých myšlenek neměla úniku. Před očima se jí zjevovala černá brána, černá brána v pokoji bez jiného východu. Černá brána střežící její nejstrašnější sny. Černá brána, která znamenala její zkázu. A ona by tak chtěla vejít do jiné místnosti, zářivě bílé, přívětivé, která by jí poskytovala všechno bezpečí, které se pro ni nastřádalo v myslích jejích blízkých, všechno bezpečí, které by potřebovala, jen vědět, že není sama, že vše bude v pořádku, že se bude moci smát, ale věděla, že se to nestane, že bude muset spočinout před tou nenáviděnou branou strachu a obav a bude jí muset projít.

Stále ji pronásledovaly tytéž obrazy, tytéž sny, tytéž vzpomínky. Míhaly se v její hlavě, shluk obrazů nedávajících smysl, připadala si jak na kolotoči, který se obrovskou rychlostí řítí dokola, nevšímá si osob sedících na něm, nevšímá si osob stojících okolo, které tvoří jen rozmazanou skvrnu. Nezpomaluje, nezastavuje a ona má pocit, jako by měla vzlétnout od toho všeho, někam pryč, někam, kde už jí nikdy nikdo neublíží, kde jí nikdo nezačne přesvědčovat, že nic nemá cenu, kde se konečně bude cítit sama sebou, svobodná, uvolněná, volná..

Poletí pryč, pryč od všeho zlého, nahoru do oblak, větřík si bude pohrávat s jejími vlasy a očistí ji od všech problémů a ona nebude muset čelit tomu temnému snu, který ji pronásleduje noc co noc, den co den, který jí nedá spát, budí ji, obtěžuje, varuje ji před dalším dnem, o kterém ví, že bude stejně špatný, jako ten včerejší, o kterém věděla, že bude stejně špatný jako ten předvčerejší, o kterém snila, že by mohl být lepší než všechny dny předtím, že by ji mohl vytáhnout z té nekonečné šedi, ve které se ocitla, který by ji poslal někoho, kdo by se na ni alespoň jednou dokázal usmát a říct jí, neplač, není vše tak hrozné jak se zdá, není vše ztraceno.. pojď ke mně a všechno bude dobré, pojď ke mně a já ti ukážu všechny krásy světa, pojď ke mně a já ti pomůžu tohle všechno překonat, věř mi, ty se z toho dostaneš a budeš tou krásnou a veselou osůbkou, jakou jsi dřív byla, budeš zas všechno vidět v těch krásných barvách, které jsi vždycky milovala a ona bude vědět, že nikdo takový nepřijde, nikdo, kdo by jí říkal nádherná slůvka o naději, kdo by ji pohladil po vlasech kdyby jí bylo špatně, nikdo, kdo by ji uklidnil..

Nikdo, kdo by jí řekl mám tě rád, ty jsi můj poklad, mám tě rád, ty jsi moje světlo, mám tě rád, to díky tobě stojí za to žít, to díky tobě vidím svět barevně, to díky tobě jsem teď šťastný.. A ona by věděla, že za ní někdo stojí, někdo jiný než šedá samota, která se pomalu vkrádá do jejího srdce, která se v něm zabydluje s čím dál větším příbytkem, která jasně dává najevo, že tu chce pobývat dlouho, která ji sužuje a trápí, bere jí všechno hezké, co v ní ještě zbylo, přikrývá to šedým pláštěm, který začíná splývat s původními vzpomínkami, až zůstanou navždy překryté a zapomenuté, prach se na nich usadí s konečnou platností a bude čekat až přijde den, kdy někdo všechny vzpomínky opráší, odkryje, očistí a ona je bude moci znovu vidět, znovu cítit, znovu prožívat.. Pak se vrátí světlo nejen do jejích očí, ale hlavně do její duše, do jejího úsměvu, do jejího života.

Nebude muset čelit té černé bráně, která se ji snaží pohltit, nebude muset čelit strachu, který jí každý den pronásleduje, nebude muset čelit bolesti, která ji rozežírá, nebude muset skrývat svou duši před světem, který se k ní obrátil zády, nebude se cítit sama..