anděl...

On..byl jejím andělem..ne takovým tím andělem strážným, který opatruje a chrání..ale prostě andělem...tím, se kterým mohla být 24 hodin denně a nenudila by se..on byl tím vedle koho mohla sedět hodiny a hodiny...bez jediného slova...jen ho držet za ruku...vnímat jeho blízkost...teplo jeho těla...nepotřebovala mluvit...se svým andělem si dokázala povídat beze slov...jen pomocí doteků...chvíle s ním si pamatovala všechny...do detailů...nikdy nepotřebovali slova...nenápadný, letmý dotek a měla pocit, že řekl všechno...že jedním dotekem dokázal odpovědět na všechny její otázky...v jeho objetí...v objetí anděla...svého anděla...tam bylo krásně..bezpečno...on byl ten kdo jí dodával sílu...ale dokázal jí i brát...pokaždé když ho viděla...bylo to jako by byla v nebi...měla úsměv na tváři...dodával jí tu sílu do dalších dní, kdy se neviděli...protože se vídali málo..hodně málo...ale...přesto že to byl anděl, tak jeho myšlenky, které jí psal jí tu sílu zase braly...ale i přesto, jak jí tím ubližoval...i přesto se ho nedokázala vzdát...nikdy to neuměla...vždycky měla pocit, že je spojil osud...i když on na osud nevěřil...ale byl to osud..nic jiného to být nemohlo...a osud je i jednou rozdělí...osud nebo nebe...jejího anděla jí nic jiného nevezme....