Útržky abnormálního šílenství - 3. epizoda

„Co? To snad ne!“ vyděsila jsem se při pohledu na hodiny na stěně, „Už jsem měla být dávno na cestě,“ svěřovala jsem se Marleymu, „zase přijdu pozdě.“ Černý kocour se rozvaloval na mé posteli a moje časová krize ho vůbec netrápila. Zběžně jsem udělala alespoň mizivé úpravy vzhledu před zrcadlem a jala se hledat tašku a zbytek věcí. Pohladila jsem tedy jeho důstojnost po černém kožichu a ohleduplně si vzala tašku, na které se uvelebil. Když jsem se znovu ujistila o čase, uvědomila jsem si, že už nemá cenu spěchat, přijdu pozdě tak i tak. Ještě před odchodem jsem se rozloučila s pánem domu a vyrazila do ulic. Autobus u nás nejezdí příliš často, a přesto, že už nyní jdu pozdě, Charlie určitě ocení, že dorazím ještě dnes, takže jsem zrychlila tempo. Navíc jsem kontrolovala, jestli jsem zase něco nezapomněla, načež jsem vrazila do spěchající ženy, která šla naproti mně. Papíry, které měla v ruce, se nekontrolovaně rozmístily po chodníku. Začala jsem je kupit do nesourodých hromádek a říkat něco na způsob omluvy. Dáma, jako by mě neslyšela, vytrhla mi stůžek papírů z ruky, něco nepříjemného zamumlala na můj účet a rychle odpospíchala pryč. Ani mě to nestačilo vyvést z míry, neboť jsem zahlédla za rohem rukáv tmavomodré bundy.Vzápětí zmizel, ale já si pohrávala s myšlenkou odkud ho znám a proč mi přijde povědomý. Zadumaně jsem došla až na autobusovou zastávku. „Co ty tady?“ vytrhla mě z mých myšlenek Sheilla sedící na zastávce. „Chytám se na koncert, co ty?“ „Právě se chystám..“ vzápětí jsem přestala vnímat, neboť jsem znovu zahlédla rukáv, tentokrát i s majitelem. Kdo to může být? „…, děje se něco?“ ozývalo se skoro z dálky, „Co tam vidíš?“
„Nemůžu si vzpomenout, kde jsem ho viděla,“ vrátila jsem se do reality a rychle přesunula pohled zpátky na Sheillu.
„Koho?“
„Jeden člověk, modrá bunda, zvláštní pohled. Někde jsem ho viděla.“
„Tady nikdo není,“ rozhlédla se Sheilla po prázdné zastávce.
„Právě zmizel za rohem.“
„To mohl být naprosto kdokoliv, víš kolik lidí má modrou bundu?“ smála se.
„To nebyl nikdo jiný, ten pohled znám. Někoho mi připomíná.“
„Zapomeň na to, už je pryč. Říkalas, že jdeš na koncert, co?“
„To je pravda, Charlie mě vytáhnul.“
„Charlie? Jak dlouho že se vlastně znáte?“
„Už to nějaká chvíle bude, asi čtyři měsíce, myslím,“ zahlédla jsem přijíždět autobus.
„Zítra jedu na Chodov, zeptat se na tu práci. Nechtělo by se ti jet se mnou?“ změnila Sheilla téma.
„Ráda bych, ale nemůžu.“
„Charlie?“
„Sandra.“
Autobus právě přijel a již ode dveří bylo slyšet, jak se nějaká starší paní pohoršeně rozkřikuje na celý autobus: “Dnešní lidé nemají vůbec žádnou morálku, v čekárně u doktora jsem dneska strávila celé dopoledne a tady dotyčný mě ani sednout nepustí, nemáte vůbec žádné vychování, mladý pane!“ S politováním jsem pohlédla na ubohého pána, ke kterému směřoval stařenčin hněv. „To je ten chlap!“ křikla jsem na Sheillu a ukazovala jí onoho muže.
„Vždyť je úplně obyčejný? Takových se po světě potuluje spousta, třeba jsou si jen podobní a ty si je pleteš.“
„Máš pravdu, je podobný, ale komu?“
„Neplaš! Pravděpodobně se jen moc koukáš na televizi.“
„Snad máš pravdu,“ snažila jsem se jí věřit, ale byla jsem si jistá, že to tak není. Vůz s námi pomalu projížděl kolem rohového domu hlásajícího jistotu nejlepší kosmetické značky a poté už se všichni cestující šinuli ke dveřím. Vystoupila jsem mezi posledními a než jsem se stačila rozhlédnout, Charlie už stál vedle mě a držel mě za ruku. „Snad se mi v tom davu neztratíš,“ držel mě a s davem jsme se přesouvali k další zastávce.
„I na pátek je tu nějak přeplněno,“ zarážela mě přerojenost mraveniště.
„Myslím, že dneska je nějaká premiéra v Národním.“ - to bylo to poslední, co jsme si za další půl hodinu stihli říct, neboť veškeré pokusy o konverzaci přerušila přemrštěná koncentrace lidí. Úlevou jsem si oddechla, když mě přivítala čistá temnota klubu a první tóny dnešního večera.
„To nejsou naši,“ upozornil mě Charlie s posměšným úsměvem upínajícím k podiu, hned jak jsme vcházeli dovnitř. Když jsem viděla nešťastného kapelníka zoufale svírajícího v ruce kytaru, pochopila jsem jeho narážky. „Co si dáš k pití?“ zavolal vzápětí, než jsem se vůbec stihla zorientovat v prostoru a aniž by čekal na mou odpověd, už si to šinul k baru,
„Ahoj, tebe bych tu nečekal,“ ozvalo se mi náhle za zády, a když jsem se otočila, spatřila jsem veselou tvář Jerryho.
„Já.. zašla jsem si poslechnout pár mě neznámých kapel,“ smála jsem se náhodě a vzápětí ho objala na přivítanou „ale ty nehraješ, že ne?“
„Ne, známej hraje, jenom ne teď,“ podíval se k podiu podobným pohledem, jako před chvílí já.
„jo, myslím, že máme stejný názor.“
„Můžu tě na něco pozvat?“
Charlie právě přicházel se dvouma kelímkama v ruce. “Není třeba, ale dík,“ špitla jsem, když jsem si jeden brala. Kvílející kapela naštěstí právě dohrála a děkovala publiku. Rázem se tam začali rojit členové skupiny další. Charlie zase zpozoroval nějakého starého známého, omluvil se a odešel. „Nějak jsem nedoufal, že tady někoho potkám,“ zamumlal Jerry stále stojící znovu kousek za mnou.
Otočila jsem se. „ Tak tohle je vlastně Charlieho akce, jen mě vzal sebou. Nějaký jeho kamarád by měl vystupovat.“
„Třeba je to tenhle!“
„Možná, já ho nikdy neviděla,“ usmála jsem se „ale kdyby jo, hrajou hezky.“
„Claire koncerty nikdy nezajímaly, neměli jsme toho moc společnýho, asi jsme se k sobě ani nehodili.“
„Na tom nezáleželo, vždycky si vás pamatuju strašně šťastný. Jen se věci mění… Někdy k lepšímu,“ vzpomněla jsem si na některé zážitky, které potvrzují, že vždycky může být líp.
„Asi máš pravdu, nedávno jsme spolu mluvili a vypadala spokojeně, mluvila o dovolený v Benátkách. Zřejmě asi opravdu nadešel čas jít dál,“ Jerryho hlas mě opět vytrhl z vlastních myšlenek.
„Obraťme list, neměla bys v pátek odpoledne čas? Je výstava Beatles a tam bych chtěl a hlavně měl jít, kvůli té prezentaci. Ale samotnýmu se mi tam nechce a vzhledem k tvému vztahu k výtvarnýmu umění.“
Zapátrala jsem v paměti o plánech na pátek, jenže jsem si nějak nemohla nic vybavit.
„Měla bych mít čas, ale ještě ti dám vědět,“ se svými zkušenostmi jsem nechtěla nic slibovat. Znenadání mě někdo chytil kolem pasu a postrkoval směrem k podiu. Když jsme se dostali téměř do první řady, zaslechla jsem akorát: „Poslouchej!“ Nechala jsem se unášet tóny právě začínající písničky. Charlie mě stále ještě nepustil, asi abych třeba nemohla odejít. Slovům songu jsem pramálo rozuměla, ostatně jako na každém jiném koncertě. Ale ať byl text jakýkoliv, melodie byla opravdu unášející, takže mě docela zarazilo, když doznívaly poslední tóny a poté začal zpěvák uvádět další skladbu.
„Nechcete si zahrát kulečník?“ vynořil se Jerry vedle nás s tágem v ruce. Charlie pomalu spouštěl ruku z mých zad.
„Ten jsem nehrála ani nepamatuju...“ „A nemáme čtvrtého,“ připomenul Charlie, „… ale zahrála bych si,“ dokončila jsem svou původní myšlenku, protože ta hra mě vždycky bavila. Najednou se odněkud z dáli vynořila slečna, později nám představena jako Nora. „Prý potřebujete čtvrtého?“ Tak jsme zabrali volný kulečníkový stůl a začali hrát. Já se o to minimálně pokoušela - červená šla do rohu, modrá naproti, bílá zůstala naštěstí stát těsně před jamkou. Jediná zbývající koule byla žlutá, kterou z tohohle úhlu nemohlo jít odehrát. Po kontaktu s bílou koulí se jen zakmitala mezi mantinely a zase se odkutálela pryč. Nora hrála výrazně dobře, vypadala sympaticky a byla milá a příjemná. Téměř dokonalá. Zahráli jsme tři hry, z toho jsme dokonce jednu vyhráli, i když převážně Charlieho zásluhou. A pak se Nora rozloučila a pospíchala na autobus. „Taky bych už měla jít,“ napadlo mě, zvláště když na pódiu hrála poslední kapela hlavně ukolébavky. Charlie souhlasil, takže jsme pomalu odcházeli. Venku už byla jistou dobu tma, ale cestu krásně osvětloval úplňkový měsíc.
„Není ti zima?“ ptal se Charlie v reakci na mé chatrné oblečení, ale já byla relativně spokojená.
„Ani ne, zvláště při pomyšlení na další měsíce, musím trochu trénovat.“ Byl podzim, listy na stromech žloutly a kolem se radostně proháněl studený vítr.
„Nemáš zimu ráda?“
„Jenom trochu, když je sníh, vypadá to hezky, ale většinou jsou to jen měsíce přežívající nudu, tmu, mráz. Navíc mi bývá zima.“
„Myslíš, že je to smutná doba?“
„Já nevím, jen mám radši léto,“ pomyslela jsem na slunečné počasí a odraz slunečních paprsků na vodní hladině. „A zima bývá dlouhá.“
Procházeli jsme parkem, kde cestu čas od času doplňovali parkové keříky, ještě obklopeny barevnými květy. „Je to jen přechodné období, se stejnými přáteli, stejnými lidmi kolem sebe.
“Po zimě zase přijde léto.“
„A já budu zase o rok starší!“
„To vadí?“
„Bude to další rok mého života, za kterým když se ohlédnu, zjistím, co všechno se událo, ale i co se mohlo stát.“
„Poznala si mě, například.“
„Za to jsem ráda, ale co když se věci mohli vyvíjet jinak? Co když jsem mohla jako Jerry strávit rok ve vztahu? Možná by to bylo lepší? A co třeba naopak Cleire, nikdy neprožije šestnáctiny volná a svobodná. Je děsivý, že nikdy neprožiješ tu samou dobu znovu a jinak. Že Cleire nikdy nebude vědět, jaký to je být v šestnácti nevázaná. Já nechci stárnout.“
„O tom život je. Riskuješ a děláš věci tak, jak myslíš, že je to nejlepší. A v danou chvíli to tak je. Musíš riskovat a jít za svým cílem. Ale nikdy neztrácej čas s něčím, co nechceš udělat.“ Zastavil mě a pěvně mě objal, abych se cítila líp. „Rozumíš, času máš spoustu, ale nikdy ho neztrácej pro to, co nechceš!“
Museli jsme vypadat jako z lacinýho romatickýho filmu, objímající se dvojice v noci pod svitem pouliční lampy a záře měsíce. Stáli jsme tam takhle dost dlouho a mě začínalo být opravdu lépe. Nakonec jen nechal svou ruku okolo mých ramen a pomalu jsme pokračovali cestou dál. Zastavili jsme se až před skleněnými vchodovými dveřmi. Večerní Praha je opravdu krásná.
„Tady bydlím, chceš jít dál?“ zajímal se Charlie, místo odpovědi jsem vešla dovnitř, nějak jsem neměla na mluvení náladu.
Charlieho byt se nacházel ve třetím patře, vlastní dva pokoje a kuchyň, obyčejné vybavení dodávalo interiéru jistou eleganci.
„Vítej,“ šeptal Charlie, neboť hlasitý zvuk, by v zatím potemnělých místnostech, mohl něco vyrušit. Ostatně jako každého v půl jedné v noci.
„Dáš si něco k pití?“ seděla jsem na gauči v obýváku a nebyla jsem schopná se vyjádřit. Říkám, že nemám na mluvení náladu.
„Kávu? Čaj? Kakao?“ hrál si na číšníka. „Asi kakao.“
Právě se mi podařilo zprovoznit televizi a odebral se do kuchyně. Vzápětí se vrátil s čokoládovým nápojem v ruce.
„Budeš spát na gauči nebo..?“
„Vystačím si s gaučem. Díky,“ šálek kakaa mi hřál ruce a na obrazovce probíhaly úvodní titulky začínajícího filmu. Na dobrou noc jsem dostala polštářek a deku, poté si Charlie sedl do protějšího křesla. Zahrabala jsem se do deky a už jsem neviděla ani dalších pět minut filmu.
Když jsem se ráno probudila, ležela na stole přede mnou snídaně. Charlie akorát přicházel z vedlejšího pokoje. „Přeji dobré ráno,“ pronesl.
Žvýkala jsem první wafli a posunky se snažila naznačit nějakou odpověď. Pak jsem zahlédla hodiny před sebou a začalo jít všechno mimo mě. Ručičky nemilosrdně ukazovaly pět minut před půl jedenáctou. Spěšně jsem dožvýkala svou teď už poslední wafli pod heslem, že snídaně je nejdůležitějším jídlem dne a vydala jsem se hledat koupelnu.
„Co se děje?“ Charlie nechápal moje zmatené chování.
„V jedenáct musím být na Národní třídě a ani nevím, kde jsem teď.“ Zoufale jsem přešlapovala před zrcadlem a snažila se zkultivovat.
„To je kousek. Já tě tam zavedu.“
„To bych ti asi byla vděčná,“ usmála jsem se upravujíc si zacuchané vlasy. Vzápětí jsem se v předsíni soukala do bot a už jsme procházeli vchodovými dveřmi ven na ulici. Ocitli jsme se v místech, kde to poznávám, musela jsem se začít loučit. „Uvidíme se zítra?“
„Nerad ti to říkám, ale zítra odjíždím pryč, musím odjet na nějaký čas, za rodiči.“ „Předpokládám, že nevíš, kdy se vrátíš.“ „Máš pravdu, nemám nejmenší tušení, ale dám ti vědět, až se vrátím.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
Objala jsem ho a uvědomovala si, že nejlepší přítel právě odchází někam strašně daleko. Dál než jsem si kdy mohla myslet.
„Už bys měla jít.“
„Sandra nerada čeká. Já vím,“ rozloučila jsem se a vzpřímeně se vydala přes koleje, čelíc kárání za mé pozdní příchody. „Jdu pozdě, vím to.“ Nemá cenu obcházet kolem horké kaše.
„Co tě zdrželo tentokrát?“ smála se Sandra, dokonce bez jediné výčitky.
„Charlie.“
„Charlie?“
„Vzbudila jsem se před půl hodinou, vůbec jsem si večer nevzpomněla na budík, ještě že bydlí tak blízko.“
„Charlie?“ opakovala znovu Sandra.
„Kdo jiný? Ale zavést tě tam, bych měla asi trochu problémy.“
„Tys spala u Charlieho? A to zarytě tvrdíš, že spolu nic nemáte,“ přešla mou předchozí větu bez povšimnutí.
„Spala jsem na gauči u kamaráda. Domu to mám daleko a nechtěla jsem v noci cestovat sama. Co ti na tom přijde divný?“
„Tohle ti tak budu věřit. Přiznej sama k sobě, že k sobě máte blíž, než si myslíš.“
„Všimla sis toho důrazu na slovo ‚kamarád‘? Navíc dneska odjíždí pryč, tudíž tvoje teorie jsou jen teorie.“
„Ale budete v kontaktu.“
„To nevím, ozve se, až se objeví.“
„Jestli se objeví.“
„Jak to zase myslíš?“
„Společnou noc máte za sebou, proč by se vracel?“ Sandřin jízlivý hlas musel slyšet každý v okruhu třiceti metrů.
„Jak ti mám vysvětlit, že jsme jen dobří přátelé?“
„Každý tomu říká jinak,“ vedla si dál svou.
„Změňme téma,“ částečná rezignace nikomu neuškodí. Dohádaly jsme se až před cíl naší cesty.
Když jsem dorazila domů, vzpomněla jsem si na Jerryho pozvání na výstavu a dala jsem mu vědět, že souhlasím. Byl rád a já se měla na co těšit. Škola utíkala poměrně rychle, zpestřovaly mi jí jak Sandřiny narážky, tak mimoškolní potkávání starého tmavomodrého známého. Právě při cestě za Jerrym na výstavu, vystupoval se mnou společnými dveřmi, celou dobu se na mě díval a mohla bych přísahat, že ten pohled od někud znám.
„Ahoj, nevidíš za mnou člověka v tmavomodré bundě?“ ohlédla jsem se.
„Nevidím, ale je tu spousta lidí, asi se ti ztratil v davu. Nepůjdeme? Je to kousek.“ A tak jsme se vydali dlouho cestou přímo k muzeu. Vevnitř byl nádech 70. let a celkový dojem dolaďovaly nejznámější hity Beatles. Různě po stěnách byly rozvěšené úryvky textů a nápisy popisující tehdejší dobu, to celé doplněno mnohými rekvizitami starých zpěváků. Strávili jsme tam asi hodinu a já se vrátila o 40 let někam zpátky. Líbilo se mi tam.
Za další týden jsem viděla výstavu Kupkových obrazů a prošla jsem botanickou zahradou. Postupem času jsme se vídali skoro každý den, dny plynuly a já si pomalu ani neuvědomovala, že Charlie odjel. Jerry měl spoustu nápadů a času, jenže jedna z našich dalších výprav Prahou měla být jiná. Pozval mě oficiálně na rande a já si najednou uvědomila, že to nemám komu říct. Charlie tu nebyl a já neměla koho zasypávat čerstvými novinkami. Promýšlela jsem to víc a víc, nebylo s kým se poradit, takže jsem akorát každý den sama se sebou konzultovala, kam vztah s Jerrym spěje a jestli by nebylo lepší zůstat jenom přáteli. Asi jsem to probírala moc dopodrobna, ve výsledném rozhodnutí jsem přišla na to, že to minimálně odložím, až se Charlie vrátil. Ale to Jerry těžko chápal, takže jsem rázem měla hromadu času na Sheillu, Sandru a ostatní. Vycházela jsem zrovna ze školy, když jsem po dvou měsících spatřila veselou tvář Charlieho, který se opíral o zábradlí.
„Moc ráda tě vidím,“ došla jsem přímo k němu a cítila, jak se najednou celý svět obrátil a všechno bylo mnohem veselejší.
„Já tebe taky, máš čas?“
„Pro tebe vždycky,“ objala jsem ho na přivítanou a spěšně se rozloučila s přáteli. „Máš i plán?“
„Doufám, že piješ kafe,“ šibalsky se usmál a už jsme čekali na tramvajovém nástupišti s další spoustou neznámých lidí. A mezi nimi mi chyběl můj známý, co v poslední době sledoval většinu mých cest. Dojeli jsme do nějaké kavárny a já netrpělivě čekala, až si budeme moci po strašně dlouhé době konečně promluvit.
„Tak jak ses celou tu dobu měl?“
„Nic zářného, rodinné povinnosti, sestra se vdávala, odjela na svatební cestu a tys mi chyběla.“
„Ty mě taky, navíc jsem neměla pořádně s kým si popovídat. Hodně se tady toho událo…“ a začali jsme si vyprávět události posledních dvou měsíců. Společně jsme znovu zažívali dobu, co jsme se neviděli. „Potřebuješ vypadnout z města, co?“
„Cože?“ nechápala jsem souvislosti. Možná to bude tím, že to žádné souvislosti nemělo.
„Jako odjet, pryč, z města. Chápeš?“
„No, neuškodilo by to,“ připustila jsem, „ale to nejde.“
„Proč by to nešlo? Máš spoustu času.“
„Jo, jistě a kam pojedu? A proč? Sama pojedu na dovolenou? Na to nemám ani odvahu ani peníze.“
„Tak pojedeš se mnou, já to z větší nebo celý části zaplatím a ty nebudeš sama. Jenom ti trochu vypomůžu,“ usmíval se a možná to i myslel upřímně.
„Uvědom si, že je mi teprve šestnáct a nikdo mě nikam nepustí? Ona i přirozená inteligence, to zakazuje.“
„Ale bude to pro tebe nejlepší. Tohle není tak špatnej nápad, jak se ti zdá.“
Nezmohla jsem se na víc než přikyvovat. Třeba..
„No, nechme toho, zapřemýšlej o tom. Alespoň tolik pro to udělej,“ pořád mu přes mé mnohé odmítnutí nezmizel úsměv na tváři. Stejně to byl šílený nápad. Ale i přes to jsem o tom byla schopná uvažovat. Vlastně ani nevím proč.
Venku se setmělo, musela jsem jít domů, přestože se mi vůbec nechtělo. V pokoji mě čekalo černé zvíře, o které jsem ve tmě málem zakopla. Ještě když jsem usínala, přemýšlela jsem o Charlieho nabídce a vlastně se mi nezdála tak špatná a bizardní jako na první pohled. Nakonec jsem usnula.
Ráno, cestou do školy, mě zase pronásledoval mužík v tmavomodré bundě.
„Sheill, támhle je ten chlápek, ten kterýho jsem se ti snažila už tolikrát ukázat!“
„Kterýho myslíš tentokrát? Vážně si s tím nedělej hlavu, mají jen podobný oblečení.“
„Je to ten samej, stále mě pronásleduje, je skoro všude, kam se podívám.“
„Myslím, že akorát začínáš bláznit. Přeháníš to, podobní lidé ti jenom splývají a já to nemíním pořád opakovat. Pokaždé když zahlédneš někoho v tmavém oblečení, začneš blouznit, měla by sis odpočinout,“ po celé té dlouhé přednášce beze slova odešla. A já věděla, že mám pravdu a rozhodla se, vzít si volno.
„Pojedeš se mnou? Doufal jsem, že změníš názor.“
„Víš, potřebuju na pár dní vypadnout.“ Charlie měl, jako už po několikáté, pravdu.
„Vezmu tě sebou, tenhle víkend, do Paříže.“
„Tu jsem nikdy neviděla.“
„Tak jí tentokrát uvidíš. Budeme na to mít celý víkend, uvidíš celou krásu Paříže.“
„Odlétáme v pátek?“ ujišťovala jsem se, zároveň jsem měla neuvěřitelně dobrý pocit z toho, že na víkend zmizím a uteču od všech problémů, nechápajících kamarádů a stopujícího chlápka.
„V pátek ve tři, letenku dostaneš na místě.“ Pravděpodobně Charlie tušil, jak se rozhodnu.
Jediné, co zbývalo udělat, bylo balení, které jsem nikdy neměla moc ráda. Proto jsem vzala jednu z nejmenších cestovních tašek, co se mi povalují ve skříni, a naskládala do ní jen pár nejdůležitějších věcí, nejdůležitějších pro Paříž, alespoň dle mého názoru. Asi po třech hodinách úmorného balení jsem byla připravena vyrazit. Ještě jsem vypla mobil, aby mě nikdo nemohl shánět a řekla rodičům, že o víkendu budu u Sheilly. Další den jsem stála se svým miniaturním kufříčkem na letišti a připadala si nějak divně. Nikdy jsem letadlem neletěla a nevěděla jsem, co od toho čekat, když jsem se svěřila Charliemu, uklidňoval mě, že je to naprosto v pořádku. Za hodinu bylo, když jsme vstoupili na půdu Francie. Byla překrásná, už na první pohled, měla opravdu své kouzlo. Jen mě mátly tisíce lidí, mluvící opravdu rychle jazykem, kterému jsem nerozuměla ani slovo a najednou mi začalo docházet, že se tady ten týden nebudu mít, jak domluvit. Charlie evidentně touto obavou netrpěl, jak jsem záhy zjistila, francouzsky mluvil dokonale. Náš hotel se nesl v duchu celé pařížské elegance, postel vypadala natolik nádherně, že jsem se bála do ní i lehnout. A taky jsem si moc dlouho nepoležela, neboť v rámci mého povzbuzovacího programu jsem musela vstávat již časně ráno, aby mě mohl Charlie vytáhnout na brzkou francouzskou snídani. A tomu se, v kombinaci s neustálým klepáním na dveře, nedalo odolat. Zanedlouho jsme seděli v přívětivé kavárně a dostalo se mi pravé francouzské snídaně, alespoň podle Charlieho slov. Byla jsem docela ráda, že nerozumím cenovým převodům, neboť bych se asi cítila dost špatně. Charlie shrnul program na dnešní den do jediného slova: památky, a já se snažila vzpomenout, jestli si nějaké vybavím. Vybavila jsem si Vítězný oblouk, načež jsem si pogratulovala, dopila jsem ranní kávu a vyrazili jsme do Balzakova muzea. Ovšem než jsme ho našli, bylo rázem něco málo okolo poledne. Muzeum bylo nenápadná, bez nepřehlédnutelného transparentu a popisu pro turisty, o jeho existenci hlásala jen malá měděná destička ze strany ode dveří. Vešli jsme dovnitř, kde se to kupodivu hemžilo lidmi, asi převážně francouzy, dle mého názoru a dle jazyka, kterým hovořili.
„Jednou mi někdo řekl, že nepoznáš Francii, dokud nevidíš Balzakovo muzeum. A když jsem to tu viděl, musel jsem mu dát za pravdu,“ prohlíželi jsme expozice dávné pařížské minulosti.
„Já vždy slyšela hlavně o Louvru.“
„Mona Lisa je slavná, ale popravdě to tam za moc nestojí, ale kdybys tam chtěla jít,“ usmál se na mě, když jsme pomalu docházeli k východu.
„Upřímně, netoužím po přeplněných místnostech davy lidí. Ale něco k snědku by mi udělalo opravdu radost,“ reagovala jsem na svůj stále větší hlad. Půl jedný je chtě nechtě doba oběda.
„Je libo žabí nožičky?“
„Myslím, že se spokojím s něčím… méně francouzským.“
„Pro dnešek dobrá, ale zítra dostaneš vytříbenou francouzskou kuchyni,“ sliboval nesmírně šibalským pohledem.
„To teda pěkně děkuju,“ nemohla jsem se nezasmát, „ale dneska se spokojím třeba se špagetami,“ inspirovala mě italská restaurace naproti nám. Uvnitř to vonělo bazalkou a tymiánem a místnost byla ponořena do optimistické italské atmosféry. Člověk si tu připadal neuvěřitelně šťastně a čas tu ubíhal třikrát rychleji než obyčejně.
Po necelých dvou a půl hodině jsme se vraceli zpátky do hotelu, aby mi Charlie mohl oznámit, že den ještě neskončit a že na náměstí bude nějaký orchestr s ohňostrojem. Měla jsem se připravit na opravdový francouzský večer hudby. V půl sedmé na moje dveře zaklepala pokojská a podávala mi velkou bílou krabici převázanou červenou pentlí a s lístečkem, který mě nabádal, abych jí otevřela. Uvnitř ležely dlouhé večerní šaty tmavomodré barvy se špagetovými ramínky. Byly nádherné a trvalo mi dlouho, než jsem se odvážila, si je obléct. Moje boty se objevily v předsíňce, přesně vedle kostičkovaných tenisek, k mému štěstí v neutrálně černé barvě. O pár minut později jsem si připadala jak princezna vytržená z reality, ze všednosti denního světa. Charlie přišel o půl hodiny později, slušně upravený tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděla.
„Sluší ti to,“ pochválil můj vzhled a zároveň svůj vkus
„Tobě taky, jen vypadáš hrozně nezvykle.“
„Snad jsem tě tolik nepřekvapil. Musíme vyrazit, tam bychom neměli dorazit pozdě.“
„Nesnažíš se mi tím nic naznačit, že ne?“ ujišťovala jsem se, ale sama jsem nechtěla o začátek přijít. Charlie mi nabídli rámě a já jsem na nevysokých podpatcích vyklopýtala vstříc večerní Paříži.
Dorazili jsme před velkou nádhernou fontánu, která právě začínala odrážet barevné světlo. Po pravé straně seděl orchestr navozující tóny symfonie, celé skryto pod oblohou ozářenou hvězdami.
„Támhle je místo, rezervované přímo pro nás,“ odkazoval Charlie na malou skulinku mezi několika lidmi, rozprostřenými okolo fontány. Rozhodným krokem jsme se dostali až k místu, odkud byl opravdu nádherný výhled. Voda pobublávala po dně z pramínků, poté se ozval zvučný hlas viol a veškerý šum v obecenstvu naplno utichl. Všechny klidné pobublávající potůčky začaly rázem stoupat do výše několika metrů a zářit všemi barvami. Tři čtvrtě hodiny jsem fascinovaně zírala na poskakující vodu tryskající z fontány. Symfonie byla okouzlující natolik, že jsem si ani neuvědomila, že uplynula taková doba a že by venku bylo chladno. Bylo mi dokonce líto, když celá atmosféra upadla v posledních tónech orchestru.
„Nikdy jsem vážnou hudbu moc nemusela…“ svěřovala jsem se Charliemu, když jsme pomalu odcházeli úzkou francouzskou uličkou, „…ale tahle symfonie byla naprosto dokonalá,“ pod kůži se mi začaly dostávat všechny okolní vlivy. Strach ze tmy zažehnala Charlieho přítomnost, ale poněkud vlezle se chovala dotěrná zima.
„Doufal jsem, že tě to překvapí.“
„Myslím, že v Praze bych něco podobnýho nezažila. Bylo to přímo oslňující.“
„Netrpíš zimou?“
„Jenom trochu a to už těch pár minut vydržím.“
Už jsem začala poznávat místa, v kterých se přibližně nacházel náš hotel, uvnitř bylo o mnoho příjemněji a hlavně tepleji. Zmrzlýma rukama jsem se marně snažila zandat klíč do zámku. Nakonec zámek povolil a já se dostala do svého pokoje, ještě jsem se otočila, abych poděkovala Charliemu.
„Děkuju za pěkný večer,“ předběhl mě. Stačila jsem se jen usmát a snažila jsem se mu popřát alespoň dobrou noc.
„Tobě taky a krásné sny,“ dostala jsem navíc pusu na tvář. Zavřela jsem dveře a nechala myšlenky volně putovat mojí hlavou.
Vzbudilo mě až dopolední slunce prosvitávajíc skrz okna přímo do mé postele. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale asi po deseti minutách jsem samu sebe přemluvila k mizivé činnosti. Po další čtvrt hodině jsem už byla schopná opustit pokoj. Seběhla jsem po schodech do hotelové haly, kde mě překvapila Charlieho přítomnost u jednoho ze stolků, jak v klidu popíjel ranní kafe.
„Dobré ráno, jakpak si se vyspala?“ ptal se, schovávajíc se za porcelánový hrneček.
„Nádherně, užívala jsem si probuzení v objetí slunečních paprsků, podzimní dny jsou krásné zbytky léta.“
„To jsem rád, dáš si opravdu pozdní snídani nebo spíš relativně brzký oběd?“
„Jsem pro brzký oběd, na snídani jsem vstala dost pozdě a dvě francouzská jídla v krátkých intervalech po sobě nezní příliš lákavě.“
„Koukám, že jsi na můj včerejší slib nezapomněla, ale musíš si to pořádně vychutnat, bude to poslední zastávka, která nás tady v Paříži čeká.“
Na chvíli mě zaplnil smutek z odjezdu zpátky domů. Už jsem jsi na tu zemi začala zvykat, pomalu jsem rozuměla třem nejzákladnějším slovíčkům, francouzština se mi začala pomalu dostávat pod kůži. Jednou se chci vrátit…
„Jednou bych se sem na chvíli zase ráda vrátila. Na čas.“
„To nemusí být problém, těšíš se domů?“
„Docela jo, tohle bylo skvělý, ale doma je doma.“
Účel tohohle víkendu byl splněn, naprosto jsem zapomněla na malicherné problémy, které mě potkávaly v Praze, a teď jsem se těšila domů.
„Ale tím vůbec nechci říct, že bych tu ještě pár dní nezůstala. Byl to skvělej nápad.“
„Jsem rád, že jsem ti udělal radost.“
„ Velkou, jsem ti strašně vděčná, ale teď bych na tohle nemyslela, nějak mě pohlcuje ranní hlad, pojďme najít něco k snědku.“
Netrvalo nám to dlouho a už jsme seděli v přívětivě vypadající podniku. Ono vlastně není vůbec složité, najít ve Francii francouzskou restauraci. Tahle byla dost přírodně založena, všude okolo nás rostly květiny, kol vchodu bylo zábradlí zdobené pnoucími růžemi a
z reproduktorů se ozývaly jemné francouzské písně - francouzská restaurace vysokého stylu.
„Bonjour, que désiréz-vous?“ spustil číšník plynou francouzštinou, takže já pouze poznala, že jde o francouze. Charlie vedl dlouho mě utajenou konverzaci a poté se číšník s milým úsměvem otočil na mě: „Et avec cela?“ pochopila jsem, že asi bude chtít, abych si objednala. Hledala jsem v jídelníčku, co nejvíce francouzsky znějící jídlo a odkázala na něj. Překvapivě rychle vyřídili naší objednávku a nedlouho na to se přede mnou objevily dvě broskve s bramborem a velkou oblohou. K pití jsem dostala nějaký speciální francouzský koktail, který mi Charlie nechtěl blíže popsat, jen mi popřál dobrou chuť a víc na mé otázky nereagoval. Překvapení nastalo, když jsem po rozkrojení jedné z broskví objevila uvnitř krabí maso. Teprve teď jsem si uvědomila, že na rozdíl od kraba, jsem si taky mohla nevědomky objednat rybu, kterou nejím, nebo něco daleko horšího. Ačkoliv to nevypadalo nijak výživně, nakonec jsem měla problém, to celý sníst. Když jsme odcházeli, snažil se ze mě Charlie vymámit názor na francouzskou kuchyni.
„Není špatná, ale těžko se to hodnotí podle jednoho jídla. Bylo dobrý, ale znám i lepší věci.“
„Říká se o ní, že je jedna z nejlepších.“
„Tomu se dá věřit, nebylo to vůbec špatný, ale zvyk je železná košile a na tomhle bych nepřežila moc dlouho.“
„To bych taky nezvlád, ale je to pořád příjemnější představa, než nějaký africký housenky a švábi.“
„Když to vezmeš takhle…“ zasmála jsem se „… tahle představa mě taky neláká.“
„Vždyť ty si ještě neviděla Eiffelovku, to Paříž přece nemůžeš opustit,“ řekl náhle Charlie a pak mě zatáhl do boční uličky, která končila v nějaké dlouhé, široké ulici s ohromnou spoustou módních značek. Okolo nás procházeli bohaté dámy, obklopeny papírovými taškami. Když jsme za doprovodu obchodových hitů došli až na konec, před námi se otevřel ohromný park, uprostřed kterého se tyčila chlouba Francie – Eiffelova věž. Kovová stavba vypadala mnohem větší než jakémkoliv z obrázků, vlastně i o dost sympatičtější. Až na přemíru davů a turistů, kteří stejně jako já museli spatřit slavnou francouzskou věž naživo, bylo vše jak z prázdninového katalogu, slunce zahlazující tvrdé železné rysy, sametové nebe a lákavě zelený trávník.
„Chceš jít nahoru?“ ukázal Charlie na vrchol Eiffelovky, ale při pohledu na spoustu turistů namačkaný v úzkých vrchních prostorách mě přešel zájem. Zvláště když jsem si vzpomněla na svůj strach z výšek.
„Řekla bych, že radši zůstanu pevně nohama na zemi.“
„Když myslíš,“ usmál se, „ale zrovna tohle záleží jenom na tobě, jestli se ti to povede.“
Usmála jsem se taky a nasávala vzduch prosluněného dne na tak významném místě, všechno bylo perfektní.
„Měli bychom jít, musíme stihnout letadlo,“ chytil mě Charlie kolem ramen a nenápadně mě odváděl z jednoho z nejromantičtějších a nejkrásnějších míst, které jsem viděla. Pomalu jsme se prošli zpátky do hotelu. Co se francouzské kultury týče, uvědomuju si, že jsem neměla možnost okusit francouzskou dopravu.
„Mám ti pomoc sbalit?“ nabídl se, když jsem odemykala pokoj.
„Myslím, že není třeba, jen mi řekni, za jak dlouho to mám stihnout.“
„Ve tři buď připravená.“ Pak se opravil: „Myslím přesně ve tři, takže řekněme ve tři čtvrtě,“ načež odešel do svého pokoje.
O dvě hodiny později jsme nastupovali do letadla a mě znovu zachvátil nepříjemný pocit z létání, nemohla jsem si vybavit, jaké to o dva dny dřív vlastně bylo. Nejistě jsem svírala opěradla sedačky a čekala na okamžiky, kdy začneme vzlétat. Potom jsem zaslechla takový podivný šum a viděla Charlieho, jak se baví u kulatého okýnka.
„Sleduj, jak se ty baráčky roztomile vzdalují. A tohle byla před chvílí ta vysoká Eiffelovka.“ Koukala jsem dolů na stále se zmenšující městečko, i takhle byla Paříž krásná. O hodinu a půl později, jsem přesně tímto pohledem sledovala Prahu.
Když jsem se dokodrcala přes zakachličkovaný chodník konečně domů, zjistila jsem, že můj černý polštář zůstal na stejném místě, na kterém jsem ho naposledy zanechala.
„Ahoj Marley, jak ses tady měl?“ podrbala jsem ho za ušima na uvítanou a on se začal lísat, jak kdyby mě neviděl dva měsíce. Ulehla jsem na kocourem vyhřáté místo na mé posteli, Marley se přitulil vedle mě a společně jsme oba usnuli.
Další den jsem ve škole byla téměř nepoužitelná, nějak jsem nebyla schopná vnímat okolí, pravděpodobně nadměrným spánkem v předchozím dni. Matně jsem rozlišovala nekončený přechod hodin a překvapilo mě, když mě po slavném vítězství nad školou zastavil Jerry.
„Snažil jsem se ti o víkendu dovolat, jenže si prej nebyla doma.“
„Nebyla,“ nic výřečnějšího mě nenapadlo, vždyť jsme se neviděli asi čtrnáct dní.
„Na to jsem taky přišel, jen mě napadlo, jestli bys neměla čas.“
„Byla jsem mimo město, promiň.“
„S Charliem?“ vložila se do rozhovoru Sheilla, která celou dobu opodál.
„Jo, s Charliem, vzal mě na víkend do Paříže,“ ani nevím, proč jsem se o tom zmínila. Okamžitě jsem svých slov litovala.
„Tobě úplně přeskočilo,“ přišla očekávaná Sheillina reakce, „ jak můžeš někam odjet s klukem, kterýho znáš tři tejdny, a ještě ke všemu tak daleko?“
„Známe se asi čtyři měsíce!“
„To je vážně hodně,“ promluvila ironie, „já se znám s některýma celej život a neodjíždím s nima ze země. Vždyť si se nemusela vrátit,“ ječela na mě i na půlku Prahy a já jen stála a odevzdaně poslouchala její slova.
„Ale já Charliemu důvěřuju.“
„Jsi naivní, musela jsi se úplně zbláznit, když jsi byla schopná podstoupit takový riziko. Nevím, co se s tebou stalo, ale už nejsi ta holka, kterou jsem znávala dřív. Teď vídáš divný lidi, pronásledují tě duchové, navštěvuješ neexistující kavárny a jezdíš na podivný výlety. Nemám ponětí, v jakým světě žiješ, ale do toho našeho už nepatříš, je mi líto.“ Poprvé jsem se podívala okolo a zjistila, že Jerry už nás opustil. I Sheilla se po těchto slovech otočila na druhou stranu a odcházela pryč a mě zůstal jen neodbytný pocit vidět Charlieho a svěřit se mu s nespravedlností, která se na světě nachází.
Poštěstilo se mi o půlhodiny později v neznámém parku s fontánkou, kdy mě poprvé napadla myšlenka, jestli vůbec existuje. Neměla jsem sílu Charlieho ani pozdravit, a když mě silou vůle posadil na krásně zelenej trávník, rozpovídala jsem o celém dnešním dnu a o tom, jak to bylo v Paříži mnohem lepší. Jeho odpověď mě ohromně překvapila, protože nic z toho, co jsem řekla, se nesnažil popírat, ba naopak mi řekl, že všichni kolem mě mají pravdu.
„Nemělo to takhle dopadnout a vlastně ses to ani nikdy neměla dozvědět, ale realita kolem tebe v mnohých případech neexistuje,“ usmíval se svým oblíbeným úsměvem, ale v jeho očích bylo něco neuvěřitelně smutného, „já vůbec nepocházím z tohohle světa, například. Mým prioritním úkolem bylo zbavit tě svéprávnosti, ale nějak to nešlo podle plánu.“
„Vždyť..“ Chytil mě za ruku a okamžitě mi vytrhnul všechna slova z úst.
„Takhle to vůbec nemělo dopadnout, zaprvé si na to nikdy neměla přijít, zadruhé jsem tu neměl zůstávat tak dlouho a už vůbec ne tak rád. Jen peklo vyslalo svého posla na pozemský svět, ale samozřejmě se mnohé zkomplikovalo.“
„Chceš říct, že tvoje cesta za rodinou…“
„… byla cesta domů, pro další instrukce. Mrzí mě to.“
„Můžu vědět, co všechno nebylo skutečný?“
Viděla jsem neuvěřitelně provinilý pohled v Charlieho obličeji, když začal odpovídat na mojí otázku.
„ Skoro všechno, co se poslední dobou dělo, ani naše první setkání nebylo tak úplně náhodný a většina naší společné minulosti. Není proč zůstávat v realitě, když můžeš využívat iluzí.,“ podíval se mi zpříma do očí, aby zjistil mojí reakci a já v tom pohledu poznala, koho mi dlouho připomínala jedna neznámá osoba.
„A co ten chlápek, který mě celou dobu sledoval, zvláště ve chvílích, když jsme se neviděli?“
„To jsem byl taky já, v dost pozměněný podobě, ale někdy jsem se bál, že tě to napadne. Vždycky si vypadala, že tomu úplně nevěříš.“
„A každý mi tvrdil, že trpím utkvělými představami.“
„To bylo v plánu, ale neříkám, že mě to nemrzí. Ona ani Paříž nebyla skutečná.“
„S tím už jsem teď docela počítala, ale bylo to nádherný. Víš, jsou věci, který bych radši nevěděla. Proč mi to vlastně všechno říkáš?“
„Protože to víš a protože moje mise tady je u konce, nemůžu tu zůstat a nechtěl jsem, abys žila s myšlenkou, že jsem ti lhal a ani ti to nevysvětlil. Přestože to nesmím.“
„Tohle neříkej, vždycky když se něco stalo, jsme měla pocit, že to není tak špatný, protože tu jsi ty a ty mi pomůžeš. Teď když tu ty nebudeš, nezbude vůbec nic. Vždyť ani nevíš, jak mi bylo, když jsi jen na chvíli odjel… za prací,“ cítila jsem, jak stiskl mojí ruku, asi aby mi bylo alespoň na moment líp.
„Vím to, v nepatrných okamžicích jsem se za tebou chodil podívat, ale teď se musím vrátit.“ Začal se zvedat k odchodu, pak pomalu zvednul i mě.
„Napořád?“ nemohla jsem se nezeptat, pořád jsem nebyla smířena s myšlenkou, že mě opouští.
Dal mi pusu na tvář a pomalu odcházel i s odpovědí: „To je moc složitý, ale nemysli si, jednou se pro tebe vrátím… brzo se vrátím.“