Má země

Mnohdy jsi se mě ptal na věci, na které jsi nechtěl slyšet odpověď. Tvé otázky bez otazníku ve mě vzbuzovaly strach z čehosi neznámého. Neznala jsem pochyby, ani bolest zármutek, neznala jsem však také krásu a štěstí. To, až ty jsi mi dokázal otevřít tu bránu. Bránu k opravdovému životu.
Vyrostal jsem tam daleko od všechno. Možná ve vysokých horách, možná v nejnižších hlubinách moří. Mohla jsem být nazývána nebeským andělem, či vyvržencem pekel. Nikdy jsem nepoznala lidský cit. Žila jsem mimo tento prostor i mimo tento čas, možná jen roky, ale možná také staletí. Má bublina mě chránila před neštěstím tohoto světa a chránila mne i před nebezpečenstvím času a jeho neblahých vlivů….
Pak jednoho dne jsi se objevil ty, nevím jak se to stalo. Najednou jsi stál proti mně. A velká bublina, mého mrtvého světa praskla. Nejspíš bych tě měla nenávidět, vždyť jsi mi vzal bezbolestnost a jas života bez citů, také jsi mi vzal moje věčné mládí a čas k rozjímání. Nedokážu to však. Miluji tě. Miluji každý okamžik toho krátkého času, který mám k tomu žít. Miluji ho díky tobě. Více, než jsi mi vzal jsi mi dal. Dal jsi mi možnost cítit, cítit lásku, něhu, přátelství….bojím se víš?
Dřív jsem takové pocity jako strach neznala jen podivné mrazení, když jsem se ocitla v nebezpečí, ale od té doby co znám tebe, vím co to je strach. Bojím se o tebe. Každým dne víc. A vím proč, protože dárek, který jsi mi přinesl jako své vykoupení na zmaření mého věčného života, byla duše. Duše, kterou jsi mi věnoval.
A má duše je ti odevzdána a ty mi přísaháš. Nechci pochybovat, i když už i tento pocit znám, chci ti důvěřovat, protože to mne naplňuje mnohem více, nežli pochyby. Věřím, že nelžeš když říkáš, že mám srdce a mé srdce v jedno je spojeno s tvým….věřím ti a doufám, že nezklameš.
Přísahal jsi, že jsi mě přišel vysvobodit a že netoužíš po ničem jen po tom, abys mi směl být na blízku. Lhal jsi snad? Jestli ano tvá lež mne zničí, ovšem nelhal-li si bude těch pár desetiletí života, než se mé tělo rozpadne v prach, delší, než tisíce let co bych měla ve své zemi bez citů. Nevím jak jsem tam mohla žít, ted' už netuším jak jsem mohla procházet přírodou a nevnímat její krásu, či ošklivost a hrůzy trápení, které zažívá když jí ničí vichřice. A víš co tuším ještě míň jak jen jsem mohla tak dlouho žít bez toho přízračného citu o kterém tolik mluvíš….jak jen jsem mohla žít bez lásky?
Je-li vše co jsem dosud zažila jen zlomkem všeho krásného mě čeká tak již nyní můžu říci, že zemřu s úsměvem na rtech. Dovolíš-li však někomu, aby zlomil tvou lásku a opustíš mě zemřu v tentýž okamžik. Nikdy nesmíš zapomenou na to odkud jsi mě odvedl, zradíš-li vrátím se zpět a již nikdo mne nevyláká ven do světa citů a lidí a krás. Jsi má jediná šance na pravý život. Prosím nezklam mě…..