A LITTLE PIECE OF HEAVEN

A LITTLE PIECE OF HEAVEN

„Briane, Wiky má o víkendu maturitní ples, pojedeš?“ Ptá se mě můj kamarád Zacky v úterý večer, když po odehraném koncertě sedíme v šatně a popíjíme pivo.
„No, rád bych, ale nevim jestli nebude naštvaná, když přijedu.“ Pokrčím rameny a loknu si svého plechovkového Guinesse.
„Blbost, určitě bude ráda. Vždyť jsi její láska, i když jste se teď nepohodli.“
„Nepohodli...kéž by se to tak dalo nazvat. Obávám se, že bude ještě pořád naštvaná, ale budiž, pojedu.“ Usměju se a jdu si sbalit věci.

O dva dny později už stojíme se Zackem na letišti v norském Oslu a čekáme až poletí naše letadlo.
„Ježiši, vidíš to? Zpoždění dvacet minut? To snad není možný.“ Prská Zacky a loví z kapsy telefon aby zavolal své přítelkyni Mary, že se minimálně o dvacet minut opozdíme.
Když o čtyři a půl hodiny později, tedy v 1.25 PM přistáváme v Praze na Ruzyni a vyjdeme turniketem ven už tam stojí rudovlasá dívka ve skejtovém oblečení a okamžitě se políbí s mým kamarádem a mě obejme.
„Ahoj kluci, tolik se mi stýskalo. Tak jdem?“ Usměje se na nás, vezmeme si taxi a jedeme na hlavní nádraží a odtud ve 14.16 odjíždíme vlakem do devadesát kilometrů vzdáleného Tábora, kde nás ve čtyři odpoledne vyzvedne moje nejdražší Wiky.
Když vylezeme z vlaku, ve kterém bylo Zackymu značně špatně, v Americe máme vlaky, které vůbec nehážou, mají polstrované sedačky, stoly a většinou i obsluhu, čekáme chvíli před halou, než se přiřítí modrý Peugot 106 a v něm sedí moje kráska. Jen co vyleze z aute vrhne se kolem krku své kamarádce a Zackymu.
„Čus sis, ahoj Zacky, jaká byla cesta?“ Mě ovšem ignoruje.
„Ale jo v pohodě, jen tady pánovi bylo ve vlaku trošku špatně, holt v Americe to maj vymakanější.“ Usmívá se Mary.
„No jo no, postkomunistickej stát, co bys chtěl.“ Pokrčí rameny a pak se konečně její oči stočí ke mně.
„Zdravim, přijels na výlet?“ Vycení zuby ve falešném úsměvu.
„Nechtěl jsem zmeškat tvůj maturák. Chtěl bych tam jít jako tvůj doprovod, ale nevim jestli budeš chtít jít se mnou, když ne tak půjdu jako pátý kolo u vozu s Mary a Zackym.“ Zírám na ní a pevně doufám, že můj výraz jí obměkčí. Nechci znít namyšleně, ale smutný výrazy mi jdou.
„O tom si promluvíme potom. Doufám, že máš zamluvenej hotel. U nás spát nebudeš.“ Prskne po mně.
„Jo jasně, bydlíme s Vengeancovýma ve Dvořákovi.“ Ubezpečím jí a jdeme pomalu k autu.
„Fajn, tak zalezte do auta, hodím vás tam. Mary dopředu.“ Mary bez nějakých cirátů poslechne a tak si posedáme v autě. Já jdu za řidiče a jakmile Wiky nastartuje a zařadí autem se rozlehne Dear God z naší dílny, já i Zacky hrajeme v kapele a díky tomu jsme se s našimi láskami seznámili. Na konecrtě v České Republice se nám zalíbili a my je pozvali na drink, ale dost o minulosti. Koukám se ve zpětném zrcátku do její tváře, ve které se odráží smutek a zouflaství, vyndá CD z přehrávače a strčí tam staré Green Day.
Dojedeme k hotelu, vyřídíme si rezervaci a jdeme nahoru do pokojů. Jelikož neměli jednolůžkový pokoj a já jsem opravdu nechtěl být na pokoji s Mary a Zackym, vzal jsem si dvoulužák.
„Tak co máš na srdci?“ Zeptá se Wiky jen co vejde do mého pokoje.
„Nejdřív mi řekni jestli už máš doprovod na maturák.“ Ptám se a pevně doufám, že odpoví negativně.
„Nemám. Proč bych měla mít?“
„Fajn, takže co kdybychom šli spolu. Nechci tim říct, že by skončila pauza, dál se můžeš rozmýšlet, ale prostě na ten večer bysme se k sobě vrátili. Co ty na to?“
„No, vzhledem k tomu, že tam nemám s kym jít a ani na tanec s rodičema nemám s kym tancovat, tak by se o tom dalo uvažovat. Tak dobře. Ale jen na ten večer. A mimochodem umíš tancovat?“
„Jo, nějakou tu polku a valčík zvládnu.“ Usměju se šťastně a domluvíme se, že se zítra dopravíme do města Bechyně, kde se ples koná, taxíkem. Wiky se už už otáčí k odchodu, ale neodolám, zvednu se, chytím jí za ruku, přitáhnu k sobě a dlouze políbím. Po pár vteřinách cítím, že mi polibek oplácí, dokone mi omotá ruce kolem krku, když se dolíbáme, cítím se provinile.
„Promiň, já musel. Vim, že mi teď asi dáš ránu, ale nedalo se to.“ Jen zamručí „Hm“ a odejde. Celý zbytek dne jen sedím a snažím se ze sebe frustraci dostat psaním textu, ale nic moc zázračného to není.

Druhý den vstaneme kolem oběda, dojdeme se najíst a jelikož máme ještě spoustu času, teda aspoň já se Zackym, Mary už se začíná líčit a česat, rozhodneme se jít podívat po Táboře. Projdeme si část, která se jmenuje Staré město, kde je spousta architektonických památek, pak pár obchodů v centru a ve čtyři jdeme zpět na hotel abychom se i já a Zacky mohli zušlechtit. Dám si dlouhou koupel, během které si opiluji a nalakuji nehty. Ano pečuji o sebe asi až přehnaně moc, ale jelikož jsme oba slavní kytaristé slavné kapely, musíme neustále vypadat dobře a opravdu nesnáším okousané nehty, které má náš drahý zpěvák Matt, za to bych mu ty ruce nejradši urazil.
Po koupeli a manikůře si vyfénuju vlasy a za pomoci laku na vlasy, pěnového tužidla a tupírovacího hřebenu je uvedu do svého oblíbenéhu vystajlovaného účesu. Co se oblečení týče, nikterak dlouho se nerozmýšlím, protože s sebou mám jen čistě černý oblek, červenou košili, černou kravatu, bordó glády a červený klobouk, všechno si obleču, jdu si udělat černé linky kolem očí a můžeme razit. Když vejdu do vedlejšího pokoje, zjistím, že Mary, oblečená do tmavě červeného korzetu a společenských kalhot, už sedí na křesle a jen čeká až si Zacky vybere příhodný doplněk ke svým černým kalhotám a červenému saku. Nakonec si k černé košili uváže červeného motýlka a černé lakované boty naleští tak, že se v nich odráží naše obličeje.
„Tak a můžeme jít.“ Zavelí, když na sebe hodí dlouhý černý kabát, napodobíme jeho příkladu a zavoláme si taxi.
V místě konání jsme v půl osmé, Wiky se k nám přiřítí ve svých nádherných fialových šatech a černém korzetu, s vlasy upravenými do viktoriánského rozcuchu a usmívá se na všechny strany. Rozhodně je nejkrásnější dívkou v celém sále. Se Zackym a Mary se obejme a políbí na tvář a pak mě odvede kousek stranou.
„Hele, takže na rovinu, pro dnešek jsme spolu, ale jen dneska.“ Jen přikývnu a než si uvědomím co se děje cítím její rty na svých a její ruce, které se mě dotýkají holé kůže na krku, jako ve snu jí taky obejmu a líbáme se bůh ví jak dlouho.
„Čim jsem si to zasloužil?“ Povytahuju obočí, když si dáme pauzu na dýchání.
„Prostě tim, že tu jsi. Děkuju.“ Usměje se a pak musí letět na nástup. Postavíme se s přáteli co nejblíže to jde a čekáme až začne hrát nějaká česká písnička a celá třída mé lásky v nacvičené formaci vystoupí a pak začne slavnostní předávání šerp a skleniček s červeným vínem. Bohužel neumím česky, takže z celého nástupu mám maximálně texty písniček jednotlivých studentek a studentů. Když jde uličkou Wiky, jediné co zachytím při řeči moderátora, což je její kamarád David, je „Emilie Autumn, Hannibal Lecter, Avenged Sevenfold.“ Mary nám ale vše ostatní přeloží a tak nakonec přecejen vím o čem moderátor mluvil.
Po ošerpování a posbírání drobných mincí je tanec s rodiči, ale jelikož Wiky tátu ani dědečky nemá a strýčkovi se tancovat nechce, tančíme spolu.
„Tancuješ skvěle.“ Pochválí mě, ale na ploužáku nic těžkého není.
„Díky. Taky tancuješ dobře a strašně ti to sluší. Nevim jestli si to dneska můžu dovolit říct, ale mám na tebe hroznou chuť.“ Zazubím se a bojím se, že dostanu facku.
„Dneska můžeš říct cokoliv. Dneska to nepočítám a jsem na tom stejně jako ty.“ Usměje se a svojí ruku, kterou doteď měla na mém rameni posune na krk, ví, že když se mě dotkne na krku, tak šílím.
„A co s tim?“ Mrknu na ní a zazubím se.
„Nech si to v kalhotách, aspoň prozatim, uvidíme pozdějc.“ Zamrká na mě a po tanci, když začne kapela hrát takové ty odrhovačky pro rodiče, si dojdeme pro pití a najít Mary a Zackyho, Wiky mě s nimi na chvíli nechá, protože potřebuje oběhat svoje kamarády a příbuzné a vrátí se akorát včas abychom mohli jít dál tančit. Před půlnocí nám naše slavná maturantka opět uteče aby se připravila na půlnoční překvapení. Maturitní plesy jsou v Čechách úplně jiné než v Americe, tam jde většinou o to vypadat jako princezna a po plese prožít první milování. Tady jde o zábavu a alkohol.
Po půlnočním překvapení, což byl nějaký tělocvik, který prý byl in v roce 1985 v Čechách, prý Spartakiáda, se Wiky převlékne zpět do šatů a jdeme tančit na klasickou diskotéku z let osmdesátých. Po plese si vezmeme opět taxi a jedeme do Tábora, kde se s námi Wiky loučí před hotelem. Přemýšlím jestli jí nabídnout přespání u mě nebo ne, nakonec se rozhodnu, že to risknu a v poslední vteřině, než mi uteče zpět do auta ji chytím za ruku a dřív než si to stihnu rozmyslet vypálím otázku nad kterou přemýšlím celý večer: „Počkej, nechceš tu zůstat?“
„Já už myslela, že se nezeptáš, to víš že chci.“ Usměje se a já si oddechnu, nevím co bych dělal, kdyby řekla, že ne. Doběhne tedy do taxíku pro svou kabelku a tašku s džínami a tričkem a jde zpátky ke mně a nahoru na pokoj.
Na pokoji se oba zujeme a sundáme si svršky, Wiky kabát a já sako.
„Pomůžeš mi sundat si šaty? A půjčíš mi něco na spaní?“ Ptá se, sama ví, že se z těsného korzetu sama nedostane, samozřejmě jí ochotně začnu pomáhat, pomalu rozvážu mašli a povoluji korzet kouzek po kousku a přitom ji líbám na krku, nečekám dlouho a i ona se chopí iniciativy, přitiskne mě k sobě a já se vykašlu na rozvazování korzetu, obejmu ji kolem pasu a pokračuji v líbání krku a následně ramen. Wiky si nakonec ze šatů pomůže sama, otočí se ke mně čelem a začne mi rozepínat košili. Přitom každé místo na mém hrudníku mapuje svými rty a jazykem až skoro nemůžu vydržet abych slastí nevzdychal.
„Zlato, mohl bys pro mě něco udělat?“ Zašeptá do ticha, právě, když se podle mých odhadů, chystá sundat mi kalhoty a pokračovat pod nimi.
„Cokoliv lásko.“ Odpovím stejně hlasitě a soustředím se na její dotyky.
„Dáme si sprchu jo? Jsme ulepení.“ Je to jako by na mě chrstla ledovou vodu, ale taky nemám rád milovat se s někým kdo je zpocený z předchozího tančení, nehledě na to, že Wiky nějakej idiot polil nohy pivem. Souhlasím tedy a Wiky svou práci dokoná v koupelně během sprchování. Po rychlé sprše se přesuneme do pokoje, kde si užijeme překrásný sex, který snad nikdy nebyl lepší. Tolik jsem po téhle dívce netoužil nikdy předtím, snad ani poprvé ne. Nejspíš je to tím, že jsem věděl, že jí dnes mít nesmím. Nakonec si ještě dlouho povídáme, slíbím jí, že jí někdy zazpívám písničku, kterou jsem pro ní složil a když už je venku téměř denní světlo, usneme.

Druhý den není na nic moc čas, jen ranních pár minut mazlení, pak se musíme všichni zvednout, sbalit a obléct. Já, Zacky a Mary musíme na vlak. My se Zackym pokračujeme v turné, večer hrajeme v Dánsku a Mary musí domů, učit se do školy, nebo tak něco. U nádraží se rozloučíme a Wiky si mě opět vezme stranou, aby mi oznámila, že se ke mně oficiálně vrací a já nemůžu být šťastnější než teď.

THE END