SF

Sedím v metru, třesu se a srdce mi buší do žeber, jako by chtělo vyskočit. Naproti mně sedí malá holčička a se zájmem si mě prohlíží. Míra mé paniky vzrůstá. Nakonec holčička nevydrží, obrátí se k mamince a hlasitě se zeptá:

"Maminko, proč se ta slečna tak třese? Ona se bojí tunelů?"

"Dej pokoj, buď zticha," napomene ji matka potichu. "Nesluší se takhle hulákat před lidmi."

"Ale co jí je? Vidíš, jak má mokré čelo? Je snad nemocná?"

Několik lidí se zájmem přihlíží, někteří se pobaveně smějí. Vlak právě vjíždí do stanice. Proběhnu právě se otevírajícími dveřmi celá říčná a bezděčně si vzpomenu na verše svého oblíbeného básníka. Ach, jít tak na rande s ním, jistě by mi rozuměl!
Jenže nejdu. Tíha situace na mě konečně plně dopadá.

"Slečno, na vašem místě bych tam nechodil," prohodí ke mně důvěrně jakýsi stařík. Pán po jeho pravici horlivě přikyvuje.

"Máte to marné, jen se na sebe podívejte..." pomlaská nespokojeně dáma s norkovým kožichem a psíkem v náručí.

"Vidíte, co jste si způsobila..? Mohla jste teď v klidu sedět doma, v bezpečí..."

"Copak tohle za to stojí..?"

Stovky hlasů na mě útočí ze všech stran. Zakrývám si obličej, choulím se do klubíčka a prosím o smilování.

Po nekonečné chvíli se konečně rozestupuje zem a pohřbívá mě ve svých útrobách. Přijímám to s povděkem. Oproti tomuto utrpení nejsou plameny pekelné zhola nic.