Nevíš kdo a co jsem, tak radši zapomeň V

„ Nechceš jít dál? Můžeš tu klidně přespat. Občas je to na mě velikej dům.“

„ Rád, a jo vždycky se mi líbil váš styl žití. Celé generace bydleli pospolu. Dnes je tomu všemu jinak. Rád vzpomínám na naše časy. Lidé byli víc přátelský, víc opartní, nejvíce se mi zamlouvala ta zdvořilost. S jakou dnes nepochodíš. Se ti vysmějou.“

„ Jo taky často vzpomínám. Budeš spát nahoře v pokoji po mé sestře. Doufám, že ti to nevadí?“

„ Ne. Ona už není naší součástí.“

„ Dobře. Jinak ráno si odejdi, kdy chceš. Já půjdu ráno do školy. Tak abys mě tu nehledal.“

„ Nebudu. Jen asi snídani tu nebudeš mít co?“

„ Pokud nepohrdneš zvířecí tak budu.“

„ No, nevím, ale ráno mi asi nic jiného nezbude.“

„ Jedině že by sis skočil do města pro nějakýho občana.“

Usměju se na něj a zavedu ho do sklepení.
„ Tady si můžeš vybrat.“

„ Jo díky.“

„ Není zač. Já tedy jdu spát. Tak dobrou noc. Jo a myslím, že se ještě potkáme. Zítra budeš na tý otvíračce baru?“

„ Přesně. No a pak se asi přesunu dál.“

„ Fajn, loučení tedy necháme na zítra.“

„ Hm. Jo a věnuješ mi zítra jeden tanec?“

„ To nevím, budu mít doprovod.“

„ Dobrá, zeptám se doprovoda.“

„ Uličníku.“

Zaklapnu za sebou dveře od ložnice a poddám se spánku.

V noci se mi zdál divný sen. Vrátila jsme se do doby, kdy jsem byla ještě člověk a utíkala jsem před klukem, který se mi líbil. Byl až neuvěřitelně podobný Kristiánovi. Proč já před ním vlastně utíkala a byl to vůbec sen nebo vyprovokované vyvolání vzpomínek?

Otevřu tedy ráno oči, posadím se a chvilku koukám do prázdna. Přitom se snažím si vybavit okamžiky z minulosti. Je přece blbost, aby se minulost opakovala a pokud vím, tak ten kluk zmizel ještě před tím, než přišel Alex. A vůbec si nevzpomínám jak se jmenoval. Jediné co vím, je že sem se mu líbila a pak odešel a přiše l Alex a jeho přátelé a můj život nabral rychlí a nelítostný spád.

Vstanu, obléknu si kalhoty a halenku, vlasy jen prohrábnu a nechám spadnout po ramenech dolů k pasu. Poberu si ze stolku klíče od bytu a auta. Z věšáku sundám bundu a kabelku, zamknu a jedu so školy. Moc se mi nechtělo, ale uvidím Kristiána. A nebude s ním nuda.

Včera jsem se s ním dobře bavila a myslím, že naše přátelství je na dobré cestě a možná nejen přátelství. Usměju se pro sebe, zaparkuju před školou, vystoupím a vydám se směr moje třída. Kristián už je na místě a baví se s klukama, kteří sedí vedle nás přes uličku.

Jsou zvláštní. První den si přijdou pozdě a chodí zmalovaní jako holky. Co jsme tak četla prej je to nějaký styl z japonska. Nic víc mi to neříkalo tak jsem to nechala plavat. Ovšem nemůžu říct, že by jim to neslušelo. Vypadají zajímavě. A proč ne se s nima neskamarádit, když se s nima baví i Kristián.

„ Ahoj kluci.“ Slušně pozdravím a sednu si na své místo.

„ Ahojky Sofií.“

„ Čau.“ Pozdraví a nějak si mě prohlíží. To se mi moc nezamlouvá.

„ Co dneska večer jdete taky na to otevření nového baru?“ Zeptám se radši a tím odvedu jejich zájem jinam.

„ Jasně…“ Odpoví mi pohotově jeden z nich myslím, že zrovna Yu a druhej ho hned přeruší.

„ No ještě o tom přemýšlíme.“

„ Tak fajn, se tam potkáme.“ Usměju se na Yua a vytáhnu si sešit na matiku, jelikož slyším, že naše matikářka jde po schodech k naší třídě.

Při hodině mi Kristián napíše.

- Sofií co bys řekla tomu kdybych začal s kluky hrát v kapele?
Chviličku na to koukám a pak odepíši.

- Proč se na to ptáš mě? A myslím, že to je skvělý.
Odešlu mu to zpět a dál se věnuji příkladům na tabuli.

- OK. A budeš se mnou chodit na zkoušky?

- No já nevím. Ale tak proč ne. Čím víc lidí tím bude větší zábava.

- Si úžasná. A dnešek teda platí do baru jdeš se mnou?

- Jo. Vždyť už jsem to slíbila.
Usměje se na mě a naštěstí zvoní. Zvedneme se a přesunem se do jiné třídy na laborky chemie. Máme dneska v plánu vytvářet nějakou kyselinu a pak jí neutralizovat. Jsem celá nedočkavá, tohle za mojí doby nebylo. Musím říct, že některé hodiny jsou zajímavější než v mém minulém životě. Tenkrát jsem studovala na doktorku. To v dnešní době není pro mě reálné.
Nedokážu si představit, co bych tam dělala, kdybych cítila tolik krve na jednom místě.

Ve třídě jsme dostali kázání jak se chovat, co dělat v případě že se polijeme a další nesmysli. To se mě jaksi netýká. Mě kyselina a nic podobného nic neudělá. Jaká to výhoda.

S Kristiánem jsme se pustili hned do díla. Šlo nám to rychle. Když v tom mému pohledu neunikl okamžik, kdy Kristiánovi kápla kapka kyseliny na ruku. Jen sebou lehce cukl, ale nic mu to neudělalo.
Zůstala jsem na něho koukat. Co je sakra zač? V hlavě mi začali hlodat myšlenky. Ten dnešní sen. Jeho náhlý příjezd do města.

Ze zamyšlení mě probralo až když na mě promluvil.

„ Stalo se něco?“

pokráčko příště..... =)