Proč jsi odešel?

Vzpomínáš, jak jsme se poprvé viděli? Vzpomínáš, co všechno jsme spolu zažili? Jak jsi mě zachránil z mé samoty a ukázal mi, jak je krásné milovat a být milován? A teď? Teď je vše nenávratně pryč. Proč? Proč jsi mi musel zemřít v náruči? Proč ses vrhal do té nebezpečné akce? Copak jsi nevěděl, co se ti může stát? Nevěděl jsi, že tady na tebe čekám? Už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako tebe, ty moje lásko. Byl jsi mojí první a zároveň i poslední láskou. Já věděla, že to není pro mne. Proč jsem tě jen musela potkat? Už nikdy neuslyším tvůj smích, neuvidím tvé něžné oči, neucítím tvé polibky… Vrať se mi!!!

„Co si to sakra dovoluješ?“ Zeptám se a vrazím mu facku. Co to mělo znamenat? Pořád se kolem mne točí o říká, že se do mne zamiloval na první pohled. Ale já, já nejsem stvořena pro lásku. Není to mým osudem. Já si nezasloužím být milována. Honí se mi hlavou.
„Nebuď tak hrr. Snad se toho tolik nestalo.“ Odvětí mi, jen co se vzpamatuje z rány. „Zlatíčko, bráníš se, ale já jistojistě vím, že jsme si souzeni. Je to náš osud.“
„Odprejskni,“ vyjedu na něj, nechám ho tam tak stát a odejdu. Celou cestu se mi v hlavě honí, co se to právě stalo. Proč mě políbil? Proč zrovna mě? Netušila jsem, že se to může stát zrovna mě. Já, já nemám právo se zamilovat. Já nikdy nebudu šťastná…

Nedokážu zastavit slzy. Nejde to a ani nechci. Potřebuji ze sebe vše vyplakat. Podléhám svému žalu stejně, jako kdysi jsem podléhala té noční můře. Musím na tebe stále myslet. Myslet na svou opravdovou lásku.

Byl jsi neodbytný. Pořád jsi za mnou chodil. A já tě stejně neodbytně odháněla. Nepřestával jsi mi věřit. Jak já jsem si zoufala. Jak já jsem zuřila. Jak jsem na ten okamžik chtěla zapomenout a zároveň se mi stále připomínal. Bylo to jako film, který se zasekl a hraje stále dokola jednu jedinou scénu. Scénu, kdy jsi mě políbil. Co to mělo znamenat? Proč? A jak jsi vůbec mohl?

„Zlatíčko, kdy se zase uvidíme.“ Ozve se z telefonu, který zvednu.
„Už zase otravuješ? Copak jsem ti to jasně neřekla? Nech mě být.“ Vrčím na něj a začínám ztrácet trpělivost. „Kde jsi vůbec vzal číslo k nám domů?“ Říkám rozzlobeně. Ale už nečekám na odpověď a práskám telefonem. Nechci nic řešit. Tedy. Nic neřešit v oblastech lásky a vztahů. Nejde to. Nemůžu…Já, já prostě dál nemůžu. Nejde to. A nechci…

Sednu si na postel,kde jsme se tolikrát milovali až do rána. Nemohu zadržet slzy. Pořád tě vidím před sebou. Slyším tvůj hlas. Cítím tvou vodu po holení stejně jako cítím tvou kůži na té mé. Ach! Jak to bylo nádherné. Chvíle, kdy jsme se topili v polibcích.

„Bože, proč mě tak zkoušíš? Já vím, že jsem špatná. Že mě takto trestáš. Ne, nesmí mi zemřít. Proč ten šílenec musel srazit zrovna mou matku? Proč? Proč mě musíš tak zkoušet?“ Nervy mě opět zklamou. Nehledí na to, že jsem v nemocniční kapli. Mísí se ve mně smutek, vztek a zuřivost. Ani sama nevím, proč najednou rozbíjím inventář tohoto svatostánku.
„Ale miláčku, co to tady provádíš. Vždyť ani nevidíš, že si ubližuješ.“ Ozývá se za mnou povědomý hlas a někdo mě chytá, abych se zklidnila. Ani jsem si nevšimla, že se v kapli objevil. Drží mne a neustále mě uklidňuje. „ No tak, to bude dobré. Uvidíš, že doktoři udělají vše proto, aby ti maminku zachránili. A dokud bude tady v nemocnici, postarám se o tebe, ty můj anděli.“ Chvíli se ještě vzpínám ale nakonec pomalu roztávám jako sníh, když na kratičkou chviličku vysvitne mezi mraky slunce. Nechám jej, aby mě vzal do náruče a odnesl do svého malého bytečku. Poskytne mi veškeré pohodlí, které jen může. Zatímco já se sprchuji, zůstává sám v pokoji. „Bože, děkuji ti, že jsi mi ji přivedl do cesty. Protože já ji miluji. Ano, miluji ji a vždycky milovat budu. Nemůžu na ni zapomenout. A já vím, že mě miluje. Viděl jsem to v jejích očích. Ano, pověděly mi to její oči.“
„Máš pravdu. Miluji tě.“
Začneme pomalu tančit a ani nám nevadí, že nehraje hudba. Jsme zde jeden pro druhého. Slyšíme svoje srdce, jak buší a je to ten nejkrásnější zvuk na světě. Jemně mě opět bere do náruče a nese do své ložnice. Stále mě líbá a já vím, co se stane.
„Počkej, počkej.“ Vykoktám ze sebe. „Já, já jsem ještě s nikým nespala. Mám strach.“
„Uklidni se holčičko. Důvěřuj mi, nech se vést a všechno dobře dopadne.“ Řekne mezi polibky.
„Ne, přestaň, přestaň.“ Vyjeknu, když mi chce sundat tričko. To jej ale neodradí a pokračuje ve svých polibcích…

Nikdy ti nezapomenu, co jsi pro mě všechno udělal. Nikdy ti nezapomenu, jak jsi mě vyvedl z temnoty, která se usídlila v mém srdci. Zbyly mi jen pouhé vzpomínky. Vzpomínky, díky kterým přežívám. Bez tebe nejsem nic. Jsem jako člověk pohřben zaživa. Osoba, která přežívá, protože musí…
Na ničem mi již na tomto světě nezáleží. Všechno, pro co jsem žila, je pryč…

„Nééééé!“ Vykřiknu a tím pádem se probudím. Vyděšeně se posadím a nemůžu popadnout dech. To není možné. Už zase ten sen. Ta noční můra. Copak mě nemůže nechat chvíli na pokoji?
„Copak se děje, holčičko? Vypadáš rozrušeně a máš naprosto vytřeštěné oči. Copak se děje v té tvé hlavince, že tě to nenechá spát?“ Stará se o mě a něžně mě hladí po vlasech. Dělá to vždycky, když se mě snaží uklidnit.
„Nechceš mi povědět, co se ti zdálo? Jsem si jistý, že se ti uleví…“
„Ne, nechci se k tomu teďka vracet. Jednou ti to možná řeknu, ale teď chci na ten sen zapomenout.“ Odvětím a snažím se usnout. Na to už nemá co říct a tak mě pouze obejme, abychom si nechali zdát něco pěkného.

Ale to, to už se nikdy nestane. Bohužel… Už nikdy mě nesevřeš do své horké náruče. Nikdy mě nebudeš hladit po mých uhlově černých vlasech, o kterých jsi říkal, že jsou nejhezčí… Už se nebudeš dívat do mých smaragdových očí… Proč? Proč se muselo všechno tak zhroutit jako domeček postavený z karet?
Otázky. Pořád samé otázky a výčitky. Výčitky, že za tvou smrt mohu i já. Nikdy si to neodpustím… Nemůžu žít s představou, že jsem tě zabila. Že jsem zabila naši velkou lásku. Můžu za to já a jen já…

„Ale ne, zlatíčko. Zase máš jeden z těch svých záchvatů… To není možné, že tě něco stále tak trápí. Musí to být strašlivé trauma a tajemství, když tě to nenechá spát…“ Myslí si.
Já o sobě vůbec nevím. Jsem jako smyslů zbavená. „Nech ji. Ona za nic nemůže. Nezaslouží si to… Bože, vždyť on ji zabije. Nesmí ji zabít. Otče náš, jenž jsi na nebesích, dej, ať se jí nic nestane… Marie, matko milostná, ochraňuj ji stejně, jako jsi ochraňovala svého syna, Ježíše Krista….“
„Princezničko moje. O čem to mluvíš? Kdo koho nesmí zabít? Kdo za nic nemůže?“ Chrlí ze sebe otázky. Otázky, na které již neodpovídám. Možná, že jsem ztratila na chvíli vědomí, možná, že jsem prostě omdlela.
Najednou se pomalu probouzím. Jsem celá propocená, mé tělo se zmítá v horečce. Je to snad vlivem okolností? Nebo je to pouhá nemoc?
„Nic se neboj zlatíčko moje. Ať už to je cokoliv, vyléčím tě svými polibky. Polibky, které patří jen tobě. Odpočiň si, holčičko moje…

Kdybych tě nepotkala, mohl jsi ještě žít. Mohl jsi být šťastný. Měl bys děti a ženu, která není blázen. Kdybys mě nepoznal, nemuselo by to všechno takhle skončit. Za všechno můžu já. Přidělávala jsem ti starosti… Ale ty jsi vždycky říkal, že to tak není. Že já jsem ta jediná, pro kterou má cenu žít. Sliboval jsi, že mi nebudeš nevěrný. Lásko, já bych ti tu nevěru i odpustila. Byly daleko jiné věci, které bych odpustit nedokázala. Snášel jsi moje deprese, kdy jsem nikoho nechtěla vidět. Když jsem se uzavřela do sebe a nechtěla s nikým být. Proč?

„Mám pro tebe překvapení.“ Vyhrkne najednou můj milovaný.
„Co to je?“ Ptám se zvědavě ale nic se nedozvím. Namísto toho mi zaváže oči šátkem a někam mě vede. Nemám tušení, co se děje. Vím jen, že se půda pod mýma nohama mění.. A v jednu chvíli mě dokonce bere do náruč. Říkám si, co to má znamenat.
Ve chvíli, kdy mě položí a rozváže mi oči, mi všechno dojde. Jsme na louce, je noc s temně modrou oblohou…
„Bože to je nádhera!“ Vydechnu.
„Tak jako je nekonečný vesmír nad námi, se všemi hvězdami, souhvězdími a planetami, tak nekonečná je má láska k tobě.“ Šeptá mi do ucha a musím říct, že se to velice pěkně poslouchá.
„Myslím, že je načase, abys věděl všechno. Víš, já nejsem jako ostatní dívky. Ty bezstarostné, které nemají problémy. Ale to jsem ti řekla už na začátku.“ Jen co to dořeknu, všechny ty věci, mi proběhnou před očima, jako krátký film. Film, který nemá nikdy konec. „Mám hrozně škaredé vzpomínky. Jak ráda bych na vše zapomněla. Jenže stále tam tak nějak nevědomě zůstávají právě ty škaredé. A zůstávají tam právě proto, že jsou škaredé. Jsou tam, aby mě trápily a já na ně musela myslet.“ Říká se mi to těžce ale vím, že musím s pravdou ven.
„Vše začalo, když mi bylo asi devět let. Do té doby jsme byli vcelku spokojená rodina. Ale nic není věčné a ani tato rodinná idylka. Otec začal mít nějaké problémy v práci. A to se odrazilo i na jeho psychice. Čím dál tím více začal chodit do hospody. A doma následovaly hádky. Ty šílené hádky, které jsem vždycky nenáviděla. Ach! Jak já jsem je prožívala. Víš, já nejsem jedna z těch, co to prostě hodí za hlavu. Co si z toho nic nedělá. Neumím pouštět věci jedním uchem tam a druhým zase ven. To prostě nemám v povaze. A tak jsem si to šíleně brala. Jak já jsem si to častokrát vyčítala…“ Dopovím začátek a v očích se mi zalesknou slzy.
„Bože, to je strašné. Jak jsi to jen mohla vydržet?“ Ptá se udiveně můj miláček a setře mi slzy z očí.
Zhluboka se nadechnu a pokračuji. „Ale to víš. Byla jsem malá a nikdo mě neposlouchal. Co zmůže malé, devítileté dítě? Nikdo jej neposlouchá a myslí si, že se vymýšlí, aby na sebe upoutalo pozornost… Kolikrát jsem slyšela matku po nocích plakat. Kolikrát jsem ji slyšela otce přemlouvat, aby nechal pití? Kolikrát jsem se bála, aby se mámě nic nestalo. Jak jsem měla později zjistit, mělo to být ještě daleko horší… Jak ráda bych utekla někam daleko od něj… Vzápětí by mi ovšem vytanuly na mysl výčitky. Výčitky, že jsem tam v tom „pekle“ nechala matku s mladší sestřičkou. Nemohla jsem to udělat… Když přišel otec o práci, bylo to ještě daleko horší. Nebylo dne, kdy by nebyl opilý. A co bylo ještě horší. K opilosti se přidala agrese. Nejčastěji to bohužel odnášela matka, která se snažila jej zklidnit. Mlátil ji vším, co bylo po ruce. Bušil do ní pěstmi, kopal, mlátil jí řemenem… Kolikrát měla oči podlité krví a výraz divoké vlčice. Vlčice, která se snaží ochránit svá mláďata, tedy nás. Byli jsme její jediná rodina, jediná krev.“
„Princezničko moje. Přestaň. To se nedá poslouchat. To je, to je hrůza. Ty víš, že mám pro strach uděláno a že vydržím hodně. Co bych to byl taky za policistu, který se bojí. Ale poslouchat tohleto je horší, než se potýkat s tím nejhorším zločincem.“ Vykřikne.
„Ne, já to už nemůžu v sobě dusit. Musím ti to všechno povědět. Vždycky jsem si to nechávala jen pro sebe a utápěla se ve svém žalu, ve svých depresích. Říkala jsem to pár mým blízkým lidem, ale nikdy se mi úplně neulevilo. Vždycky to zůstávalo ve mně. Ale já se tím už nechci trápit. Nevím, jestli to pomůže. Ale Bůh nad námi je všemohoucí. Kde by byla ta pověstná Boží spravedlnost? Otočit se k něj zády? To ne. Já nejsem zas tak úplně věřící. Tedy, v dětství jsem nebyla. Ale vždycky jsem věděla, že existuje někdo nebo něco, co náš život ovlivňuje. Co je mezi nebem a zemí. Nic se neděje bezdůvodně a zároveň vše, co se děje má svůj důvod. Proto jsem se svým způsobem upnula k tomu nahoře. Jemu jsem se mohla vždycky se vším svěřit, i když mi moc nepomohl… Jednoho dne, když byla máma v práci a já se setrou se doma učily, přišel otec opět namol. Namol s šílenou agresivní náladou. Takhle jsem jej ještě neviděla. Bylo to daleko horší, než obvykle. Já se rychle utíkala schovat do skříně, abych se mu vyhnula, než půjde spát. Sestra však už takové štěstí neměla. Vběhla mu do rány… A já nemohla nic dělat. Tedy dělat. Mohla jsem ale bála jsem se o svůj holý život. A tak jsem zůstala ve své skrýši. Nikdy si to neodpustím. Ta vina mě bude tížit až do konce života… Viděla jsem, jak ji mlátí, kope do ní takovou silou… Neuvědomil si, že je daleko křehčí než matka. Nehleděl na to, že pláče, že jej prosí. Snažila se mu uniknout ale to ho jenom víc rozzuřilo. A nakonec. Nakonec se přestala hýbat… Nejdříve si jí nevšímal… Až po nějaké době mu došlo, že jí zabil. Ano, zabil! Já nemohla uvěřit svým očím. Tohle nemůže být pravda. Ne, ona ne. Měla celý život před sebou. Stejně jako já. Proč musela zemřít tak mladá??? A mi nezbývalo nic jiného, než se dívat, jak uklízí její tělíčko a někam jej nese. To jsem se už nikdy nedozvěděla…“ Přes slzy nevidím… Vše mi vytanulo na mysl…Všechny detaily… Všechna slova…
„Když bylo po všem, začala jsem plakat. Plakala jsem pro sestru, kterou už nikdy neuvidím. Neuvidím ji vyrůstat, stejně jako už nikdy nespatřím, jak se za ní začínají otáčet chlapci…
Matce řekl, že jí někdo unesla a že už nemá cenu ji dávat hledat. Matka tomu ovšem nevěřila. Nahlásila to na policii. Celý rok po ní pátrali všichni policisté ve státě. Ale bezvýsledně. Nakonec byla prohlášena za mrtvou…Jenom já a on jsme věděli, jaká je pravda. A já mlčela. Bála jsem se, že by mi mohl něco udělat. Celá ta léta jsem to dusila v sobě. Nikomu jsem neměla odvahu to říci. Až tobě.. Vím, že mě ochráníš…
Matka krátce na to podala žádost o rozvod. Už to s ním nemohla dále snášet. Už ji k němu nic nepoutala. Ani láska, ani povinnosti. A on? Vyhrožoval, nadával. V té době jsem se cítila, jako bych opět četla Zabijáka. Bylo to tak reálné. Tak neuvěřitelně podobné. Myslela jsem, že skončím v blázinci a ono to tak opravdu vypadalo. Od té doby jsem psychicky poznamenaná. A někteří lidé mě považují za blázna. Ano, svým způsobem blázen jsem… Nač to popírat…Ale v hlavě, tam to mám naprosto v pořádku. Najednou jsem si připadala tak prázdně. Jako by ze mě všechno štěstí vyprchalo….
Do nedávné doby byl klid. Víš, ta nehoda nebyla náhodná. Já ho zahlídla. Byl to on. Nevím, proč to udělal. Snad se jí chtěl pomstít, snad chtěl být pouze zlomyslný. To se už nedozvím…“
Hodnou chvíli nikdo nic neříká. Nemáme slov. Místo toho se začneme líbat a milujeme se pod tou nádhernou hvězdnou oblohou. Přímo pod souhvězdím Draka…

Jak se to všechno zdá tak daleko… Tak daleko až je to neskutečné… Stále dokola se ptám Boha, proč to všechno dopustil. Proč mě takhle trestá. Cožpak jsem se mu nějak provinila? Co jsem mu jen udělala? Vím už, že nepřijdu do jeho království nebeského.
Ale ty jsi mě vyvedl z toho stínu. Ukázal jsi mi, že je pro co žít. Že nejsem taková, jak vypadám. Bože. Miluji tě! Slyšíš? Miluji a vždycky tě milovat budu. Do konce svých dní. Kéž bych tak mohla ležet vedle tebe a netrápit se… Nemůžu tě dostat z hlavy stejně jako jsi tenkrát ty nemohl dostat z hlavy mě. Nemohu usnout bez toho, abych na tebe nemyslela… Jsi jako droga, na kterou si narkoman navykne a nemůže bez ní být… Změnila jsem se. Bez tebe neexistuji… Jsem pouhým stínem, který nemůže být ani na tomto světě, ani na druhém břehu.

„Miláčku, miláčku. Mám pro tebe novinu.“ Zvolá, jen co zavře dveře.
„Ale, co se děje, že jsi tak nadšený?“ Ptám se nechápavě.
„Dneska jsme začali pátrat po tvém otci. Musí zaplatit za všechno, co provedl tvojí rodině. Navíc půjde sedět za vraždu tvé sestry. Bojím se ale, že to tak snadno nepůjde. Bude to hodně těžká a namáhavá akce…

Lásko, já ti to měla hnedka vymluvit. Měla jsem ti říct, že to už nemá cenu. Vždyť to už bylo tolik let. Muselo to být jistě už dávno promlčené… Ach, proč se to muselo tak zamotat? Neměla jsem ti to vymluvit. Měla jsem být průbojnější.

„Miláčku, nechoď do práce. Vím, že máte mít tu nebezpečnou akci. Zůstaň tady se mnou…“
„Ale co se tak bojíš. Práce je práce. Ty zůstaň tady doma, ať se mám na koho těšit. V mém životě existuje jen jediná osůbka, která si teď vleze do postýlky a bude ji zahřívat pro nás dva.“ Směje se vesele.
„Jak si můžeš takhle utahovat? Copak nevíš, že chci pro tebe jen to nejlepší? Já měla v noci zlý sen. Bylo to tak reálné. Tak neskutečně skutečné. Něco se ti má stát… Dávej na sebe pozor…“

Ach! Ten osudný den. Den, který bych nejraději vyškrtla z kalendáře a z celého svého života. Neustále na tebe musím myslet. Ano! Zabila jsem tě. Zabila tě snad naše láska??? Jsi mrtvý a to už nezměním. Stále však žiješ v mých vzpomínkách. V těch nádherných chviličkách, které byly nejkrásnější v životě… Proč opět pláču? Mám dojem, že všechny slzy jsem již vyplakala. Že to není možné… Stačí maličkost a já mám opět na krajíčku… Vidím zamilovaný pár a jsem opět v depresi… Takhle to dál ale nejde. Mám chuť si sáhnout na život ale nemám odvahu. Odvahu, která ti nechyběla. Opravdu. Na celém tom širém světě jsem měla jen tebe. K tobě jsem upnula všechnu tu lásku, city, tužba a přání…
Viděla jsem, jak spolu stárneme. Jak kolem nás pobíhají naše děti… Byli bychom šťastní… Bláhové představy. Jak jsem jen mohla být tak naivní? Proč jsem si to musela všechno připouštět? Byl jsi ten pravý. Princ z pohádky, co přijel na bílém koni a zachránil mě… Po tom, co jsem prožila s otcem, jsem se uzavřela do sebe. Byla jsem skeptická ke světu. A co víc. Byla jsem skeptická a zaujatá vůči mužům. Ignorovala jsem je, nesnášela je. Byli pro mě nepodstatní. Namlouvala jsem si, že to jsou pouzí hajzli, kteří něco slíbí a pak to nesplní. Že nemají vůli jít si za svým. Já jim nevěřila. Ať už říkali cokoliv, vždycky jsem si myslela svoje… Byla jsem až příliš poznamenaná otcem. Tím člověkem, co pro mě dlouhou dobu byl milujícím otcem. Díky němu jsem získala pocit, že jsem naprosto zbytečná. Že já si nic nezasloužím…
Se svým smutkem jsem utíkala na místa, která pro mě byly nejdůležitější. Místa, která byly jen moje a mojí sestry. Co jsme se tam nahrály her. Kolikrát jsme tam snily a jak často jsme se tam utíkaly schovat před otcem… To vše ví jenom Bůh…

Opět jsem se začala modlit. Ty jsi odešel do práce a mě jsi nechal samotnou. Nechal jsi mě trápit se… Neměla jsem doma stání. Chodila jsem od ničeho k ničemu a nemohla se na nic soustředit. Nepomohla mi ani hudba, která mě většinou alespoň částečně uklidnila. Myslela jsem stále na ten strašný sen. Na ten sen a na otce… Zase jsem si vzpomněla, jak býval opilý. Jak se kolikrát vrátil opilý a vrazil do pokoje, kde jsme už klidně spaly. Nemohou ani spočítat, kolikrát po nás chtěl v takovéto situaci peníze, aby se dostal do práce. Ano! Neměl peníze, protože je všechny prochlastal. Měly jsme pykat za jeho závislost? Měly jsme na to doplácet my? Nedopočítám se ani, kolik nocí jsem kvůli tomu probrečela. Nespočítám, kolikrát jsem si přála, aby bylo vše jako dřív. Aby dal konečně pokoj…Přání. Nic než hloupé přání, které se nikdy nesplnily…
„Prááásk!“ Ozve se. Ze zdi spadlo zrcadlo a já pochopila, že se mu něco stalo. Ten pocit. Celý den mě držel ten divný pocit… Jako by mi dával znamení… Že se mu stalo něco strašného. Stejně jako v tom snu. Krátce na to mi už volají z nemocnice… „Prosím, přijeďte co nejdříve. Stav vašeho přítele je velmi vážný…“ Slyším hlas nemocniční sestry. „Tak se to tedy stalo.“ Pomyslím si a obrátím se k tomu „nahoře.“ „Už zase zkoušíš? Zkoušíš, kolik toho vydržím? Ale to je tak nefér. Jistě, život je nefér a lidé jsou stvořeni k hříchu. Ale jak k tomu přijdou lidé, kteří nic neprovedli. To je trestáš za to, že se narodili??“ Křičím a přes slzy nevidím…

Jak mi to tenkrát připadalo jako věčnost, než jsem se dostala k nemocnici. Měla jsem dojem, že taxík, který se mi jevil jako nejrychlejší možnost, stojí v jednom kuse v koloně. Tady šlo přece o holý život…
V té chvíli jsem si ještě nepřipouštěla, že bys mohl opravdu umřít. Taková bláhová myšlenka. Nepřipouštěla jsem si vůbec nic. A to na tom bylo to nejhorší.
Je ale správné zapomenout na osobu, která mi ukázala pravý život? Jako jediný jsi dokázal vyléčit můj splín…
Hrozné, jak se to všechno zdá tak vzdálené a přitom je to sotva pár týdnů. V době, kdy jsi ještě žil, kdy jsme mohli být neustále spolu… Ten čas letěl jako splašený. Den se tenkrát rovnal minutám. A teď? Teď se dny neskutečně vlečou. Zdá se mi, že se čas jednoduše zastavil. Proč to? Je to jeden z dalších božích trestů? Abych si musela každou minutu, každou sekundu mého života uvědomovat vinu? Vinu, kterou již nikdy nepřenesu přes srdce…

„Kde je? Musím ho vidět. Hned!“ Vykřiknu jako smyslů zbavená. Svým způsobem se chovám jako šílenec. Šílenec, který se snaží udělat něco pro záchranu člověka, kterého nadevše miluje.
„Uklidněte se slečno. Všechno se dozvíte. Posaďte se ne chvilinku.“ Odvětí mi jedna z nemocničních sester. „Doktor zde bude za chvíli.“ Dodá, jako by se nic nedělo.
„Doktore, doktore“ Zavolá sestra na procházejícího doktora. Nebýt tohoto zavolání, prošel by bez povšimnutí kolem mé maličkosti.
„Jistě. Pojďte se mnou do kanceláře.“ Odpoví ale já vím, že je svým způsobem myšlenkami mimo.
Jen co dosednu na židli, kterou mi nabídl, začne se svou řečí. „Stav vašeho přítele je velice vážný. Dovezli jej jak nejrychleji mohli. Bohužel mu nedáváme velkou šanci na přežití. Rána byla velmi hluboko a na špatném místě. Ten grázl jej postřelil do břicha a přitom porušil několik důležitých orgánů. Je to jen otázka času.. Je mi to strašně líto…“
„Pusťte mě za ním. Chci být s ním. Chci s ním zůstat dokud mu nebude lépe. Nevěřím, že by měl umřít. Já tomu nevěřím. Ne, nepřipouštím si to. Nesmím. Kdybych si to připouštěla ještě víc než doteď, zhroutím se. Zhroutím se tak, že se už nevzpamatuji...“
Běžím nemocničními chodbami, dokud nenajdu pokoj, který je pro mě v tuto chvíli nejdůležitější. Jen co za mnou zaklapnou dveře pokoje, složím se na postel, kde můj „princ“ leží napojen na všechny ty přístroje. Vezmu jej za ruku a snažím se jí zahřát tak, jako to dělával mi. „Zlatíčko. Nesmíš mi umřít. Ty ne. Jsi to jediné, co mi na tomto světě zbylo. Jediný člověk, pro kterého bych dokázala udělat cokoliv na světě. A to všechno jen pro tebe…
„Bože, neber mi to jediné, pro co jsem schopna žít. S ním zapomínám na všechny své trápení. Na všechny své viny i chyby. Neber mi tu jedinou oporu, kterou mám…“ Po obličeji mi pomalu stékají slzy, které nejdou zastavit a dopadají na tu hedvábnou ruku, která leží bezvládně na pokrývce. Nevydržím to, vlezu k němu pod pokrývku a se zbytkem sil, které ve mně ještě zůstávají, jej přivinu k sobě. Chci tě mít v náruči už jen jedinkrát. Dnes, naposledy...
„Vzpomínáš, co jsme spolu zažili? Vzpomínáš na ta místa, která jsme spolu navštívili? Co jsme se nasmáli… Kolik jsme zažili útrap a strádání. A i když jsme byli na pokraji svých sil, vždycky jsme měli jeden druhého. Vždycky jsme se na sebe mohli obrátit a spolehnout se. Častokrát jsem měla dojem, že si čteme myšlenky. Rozuměli jsme si beze slov. Kolikrát se stalo, že jeden začal větu a ten druhý ji automaticky dokončil… Byli jsme spřízněné duše. Ruka osudu dala, abychom se našli. Byli jsme si souzněni. Nikdo nás nedokázal rozdělit…“
„A taky že nás nikdo nikdy nerozdělí.“ Řekne s velkou námahou. Těžko se mu mluví… „To ti slibuji. Máš moje srdce, stejně jako já mám to tvé. Buď šťastná… Nebudu ti říkat, že jsem měl mnoho dívek a že ty jsi byla ta nejdůležitější. Že jsem po všechny ty dny a týdny, co jsem mohl být s tebou, byl neskutečně šťastný. Tak šťastný jsem byl pouze s tebou. S sebou si odnáším vzpomínku na tvé smaragdové oči, uhlově černé vlasy a rty rudé jako nejsladší višně. Jak rád bych tě vzal s sebou. Ale nemohu. Na druhý břeh musím sám. Snad se tam jednou setkáme…“ Dořekne a s těmito slovy naposledy vydechne.
„Píp, píp, píp…“ Vřískají přístroje, na něž byl napojen. Ve chvilce se rozletí dveře do kořán a naběhnou doktoři, aby se jej pokusili oživit. Jak ráda bych viděla, že se opět navracíš do života. Ale v hloubi duše vím, že se tak nestane. Že jsi mne opustil na vždy. Tedy, ne na vždy. Do chvíle, než se objevím u tebe na druhém břehu…

A tak tady stojím sama uprostřed našeho hnízdečka lásky. Nevím, zda tu vydržím s pocitem prázdnoty. Té sžíravé prázdnoty, která naplnila mou duši. Kéž bych žádnou duši neměla. Kéž bych na vše zapomněla… Ale to nejde. Nelze jen tak vymazat všechny vzpomínky. Ať už jsou pěkné či škaredé. Kdybych tak mohla zapomenout na tebe. Na všechno to pěkné co jsme prožili. Ale to je nadlidský úkol. Je to jako droga. Jako závislost, které se nejde zbavit…
Pořád si prohlížím naše společné fotky. Musím tě mít stále na očích… Já prostě dál už nemůžu…

Stojím u rakve a naposled se na tebe dívám. Nemůžu již plakat. Můj pohled je již naprosto prázdný. Kruhy pod očima dokreslují již tak zoufalý vzhled. Vím, že bys mne tak nerad viděl. Ale my dva se již nikdy neuvidíme…
„Opustil nás náš milovaný bratr, přítel….“ Nevnímám slova faráře. Jsou to pouhá slova, která nedokáží vyjádřit žal.
Poslední sbohem. Poslední pohled…

Jak je to ironické. Ležím u tvého hrobu. Měla jsem stát po tvém boku. Měla jsem být s tebou. Ať už živá nebo mrtvá…
Ale teď již umřít nemohu. Budeš otcem. Ano otcem! V mém lůně se rodí nový život. Tvá krev. Jediná věc, ke které mohu opět upnout celou svou mysl. Dítě, které bude nejdůležitějším článkem celého mého života…
„Ach! Má lásko! Měla jsem ti toho tolik říct…“ Zvolám a snažím se zatlačit opět nastupující slzy.
„Bože, děkuji ti za ten božský dar. Je to zázrak. V nic takového jsem nedoufala. Vzal jsi mi jedinou lásku mého života ale dal jsi mi náhradu. Dítě, které mi jej bude připomínat. Nevěřila jsem, že budeš takový nelítostný. Myslela jsem si, že jsi nespravedlivý. Mnoho lidí žije a zasluhovalo by smrt. Místo nich umírají mnozí, kteří mají celý život před sebou, kteří se ani slovíčkem neprovinili… Teď vidím vše jinak. Změnila jsem se. Snad už to ani nejsem já… Uvědomila jsem si, že to byl osud. Měl zemřít, aby někdo další dostal šanci žít. Ne, už ti to nevyčítám. Není co. Měl jsi vždycky pravdu…“
Pomalu se zvedám ze země a chytám se kolem pasu. „Nikdy na tebe nezapomenu. Navždy budeš v mém srdci…“