Flesh for fantasy

Listopad. Studený vítr prohání po ulicích zetlelé listí, tma se snáší brzy, nikdo nechce v té zimě trávit čas delší, než je nutno. Stojí u vjezdu na most, smějí se a pošťuchují. Nemají co dělat a tak jen tak chodí po Praze, až se zastaví u Nuselského mostu. Znuděně sledují projíždějící auta a snaží se vymyslet, co budou dělat. Nic je nenapadá, tak se dál opírají o zábradlí, jsou zticha, už ani přemýšlet se nesnaží. Mezi sebou si podávají jejich první a poslední cigaretu toho dne. Myslí si, jak vypadají dospěle, když se tam tak ležérně opírají s cigaretou v koutku. Neuvědomují si, že jsou spíš k smíchu. Oni i vážné rozhovory o rádoby důležitých věcech. Jsou moc mladí a nevidí některé skutečnosti. I to, že flákat se za školou nesvědčí v první řadě jim, až pak rodičům. Jenže podle nich jsou rodiče k ničemu, oni mají sami sebe a to jim stačí.
„Já se nudím,“ pronese jedna z nich. Kulatý obličej má orámovaný krátkými černými vlas, modrýma očima neustále těká ze strany na stranu.
„To máš blbý,“ jeden z chlapců se na ni otočí a nabídne jí cigaretu. Nejistě si z ní potáhne a pak mu ji vrátí, „Jdeme něco dělat,“ opakuje.
Další se začne usmívat, „Mám nápad. Když ten most přejdeš po zábradlí, tadyhle Petr se ti přestane posmívat, že jsi tlustá. Co ty na to?“ Pobaveně sleduje dívku s vytřeštěnýma očima.
„Ses asi zbláznil, ne?“
„Nezbláznil. Přísahám, že jestli to přejdeš, nechám si kecy pro sebe...“
„Na to ti kašlu,“ zaječí holka, marně hledajíc oporu ve svých kamarádkách. Ty na ni upírají skelné pohledy, vypadají jako zkouřené. Lidi jsou na hovno, pomyslí si v tu chvíli. Hrajou si na svatý a pak vás nutěj k něčemu, co dělat nechcete. Vrhla poslední pohled na své pseudopřátele. Proč se s nima vůbec bavim? Místo zorniček měli otazníky. Hnus. Šmejdi. Přidržela se zmrzlého zábradlí. Vzepřela se na rukou a stoupla si. Podklouzla jí noha a ona přistála na zemi. Takže ani na srmt mi nepomůžou? Uvědomovala si, že začíná myslet na sračky. Možná si to brko neměla dávat s nima. Znovu vylezla na zábradlí. Najednou měla pocit, jako by byla úplně nový člověk. Narostla jí křídla, když se podívala pod sebe. Nádhera. Mohla by lítat, kdyby chtěla.
„Tak jdi, dělej, nemáme čas na tvoje rozkládání špeků k udržení rovnováhy.“
Ty hlasy přicházely z daleka. Třeba ani nepatřily jí. Proč by na ni měl někdo mluvit. Udělala krok vpřed. A pak další a další. Ohlédla se. Stáli tam a dívali se na ni. Však ona jim ukáže, zač je toho loket. Přivřela oči před silným větrem, který jí vmetal do očí snítka prachu. Ještě pár kroků. Znovu se ohlédla. Na chvíli se jí zdálo, jako by jí zatarasili cestu zpátky. Blbost, zasmála se sama sobě. Další krok, dva. Bude to super, přejde až na druhý konec a pak jim uteče. Jim a všem ostatním. Šla rychle, skoro běžela. Nemyslela na kluzké zábradlí, na to, že jí každou chvílí může podklouznout noha. V dálce za sebou slyšela nějaký hluk. Opatrně se ohlédla. Někdo šel za ní. Pěkně bezpečně po zemi. Srab. Jak zrychloval, začala zrychlovat i ona. Teď už k ní ty zvuky doléhaly. Něco křičel. Křičel, aby slezla dolů. Tůdle.
„Hej! Holka bláznivá, pojď dolu, než si ublížíš. Dej mi ruku, já ti pomůžu, ať nespadneš. Co tě to vůbec napadá? Hej!“ Teď už mu bylo rozumět skvěle. Ale ona se tak rychle nevzdá. Rozběhla se. Začalo pršet. Nohou už se nedotýkala zábradlí. Chvíli si mysela, že poletí. Pak se druhou nohou praštila o studený kov. Došlo jí, že letí. Letí dolů, padá, pomalu a nečekaně umírá. Zkusila otočit hlavu, aby viděla své přátelé. Nebyli tam. Možná se jí to jen zdálo. Shora na ni někdo mával. Vypadal zvláštně. Proč? Vždyť se nic nedělo. Pod sebou viděla šedé prázdno. Nad sebou blankytné nebe. Když bude chtít, může letět zase...