Ptáče

Smad to vědomí, že jsem milována mi může pomoci jít dál. Ráno vstát do života plného bolestí a večer ulehnout a spát, aby mě mohly mučit noční můry..Obklopená lží znějící z úst milujících se jako dítě choulím strachem a přemýšlím jen co bude dál?..Pluji v řece zapomnění, kde se radost stává mlhavou vzpomínkou a snažím se plavat zpět v té řece, ale nejde to..Snažím se křičet, ale pokaždé se napiji té vody. Je slaná jako slzy a hořká snad jako zklamání - jediný dar co mi život dal..Mávám na lidi co stojí u břehu, ale vypadám jen jako tonoucí se ptáče spadlé z hnízda. To ptáče, které chtělo samo vzlétnout a příliš brzy objevovat svět, ale čekal ho jen dlouhý pád..V hlavě mi zní ta slova, že život je fajn nebo ta slova, že bude zase dobře..lži..Tak přemýšlím zda se nemám nechat tím proudem unést pryč, pryč od všech smutků a shlížet jen z nebes na ta trápení, vždyť i to ptáče nakonec takhle vzlétlo...