ponížená

.
Ráno se pomalu vkrádá skrz žaluzie do jejího pokoje. Leží v prázdné manželské posteli na své straně tak, jak už si zvykla po letech samoty. Najednou zazvoní budík a ona se musí donutit vstát a jít do práce. Ale deska to není tak hrozné vstávání. Dnešek bude výjimečný. Nebo aspoň večer. Úsměv se jí sám kreslí na tváři při té myšlence.
.
Cestou do práce si téměř píská. Ale v práci už tak veselo není. Čas ubíhá neuvěřitelně pomalu. Nic jí dneska nejde, nemůže se prostě soustředit. Když už ta mučivá pracovní doba konečně skončí, celá nedočkavá se rychle loučí s kolegyňkami a kolegy, kteří ji povzbuzují zaťatými palci a širokými úsměvy.
.
Tak, teď rychle do obchodu, koupit vše, co je potřeba. Nakonec ke všemu tomu jídlu přikoupila ještě nový závěs a vonné svíčky. Čas naráz utíká rychleji než by potřebovala. Vaření jí jde od ruky, vždyť je skvělá kuchařka. Zpívá si a nemůže se dočkat, až uvidí jeho výraz při jedení jídel, které má tak rád.
.
Uvařeno, uklizeno a teď ještě pár detailů. Krásné šaty a boty, líčení, účes, šperky, to vše jí zabralo snad víc času než samotný úklid. Chce být přece krásná a neodolatelná. A to také je. Málem by zapomněla na závěs. Věsí ho ke dveřím a se spokojeným úsměvem odstřihuje cedulku. Nezbývá než zkontrolovat nachystaný stůl. Celkem zbytečně bere do rukou jeho sklenici a leští ji utěrkou.
.
Za chvíli tady bude. Nemůže se dočkat a nervózně přechází po jídelně. V duchu si připomíná, co všechno udělala a jestli na nic nezapomněla. Ujišťuje se, jestli dala chladit víno. Každou chvíli by tady měl být. Ještě zapálit svíčky.
.
Trochu se opozdil. Asi nějaké problémy doma. Ne, nechce myslet na to, že je teď „ta druhá“, když takovou dobu byla přece.. Ne, bude to úžasný večer. Ale kde je? Minuty se vlečou. Už nepřechází po místnosti nedočkavostí. Jen sedí na židli a dívá se do plamenů svíček. A taky na hodiny. Půl hodiny.. hodina.. Sklesle si podpírá bradu a snaží se nepřipadat si tak hloupě. Co si to sakra vůbec namlouvala? Že by to snad mohlo být jako dřív? Je opravdu tak naivní, tak hloupá?!
.
Dvě hodiny.. To už nepřijde. Mobil leží nehnutě na parapetu. Jak jinak. Zklamaně sfoukává svíčky a přikrývá moučník poklopem. Zhasíná světlo v kuchyni a pomalu stoupá po schodech do své ložnice. Pohled na krásně ustlanou manželskou postel jí dohání k slzám. Kopne do skříně a zaťatými pěstmi několikrát zoufale udeří do vyleštěných dvířek. Sesune se k zemi, jen tak leží a slzy jí rozmazávají pracně namalované řasy. Už nikdy. Už nikdy víc tohle nehodlá dopustit!! Nadává sama sobě a zapřísahá se tak dlouho, dokud vyčerpáním neusne..
.