ESCAPE THE FATE

ESCAPE THE FATE
Svatba je krásný okamžik, každá svatba by měla být krásný okamžik. I tahle svatba je krásná, i když je to svatba mé nejlepší kamarádky a muže, kterého miluji a který miluje mě. Proč se berou ptáte se? Jak to můžu dopustit? Abych mohla vysvětlit svůj postoj, měla bych se vrátit na začátek, na úplný začátek, kdy mi bylo dvanáct.
Je prvního září roku 1993 a do osmé třídy středního stupně školy přišla malá, zrzavá, pihatá, brýlatá holčička s rovnátky z chudé rodiny, oblečena do chlapeckých manžestráků a vytahaného svetru. Já.
Samozřejmě jsem se okamžitě stala terčem posměchu, mimo můj vzhled a původ jsem hrála na housle a byla levačka, bavilo mě číst knížky a tak jsem se okamžitě zařadila do sekce outsiderů, se kterými se nikdo nebavil.
Ani se mnou se celou základní školu nikdo nebavil. Až na Michelle, ale ani ta se mě neujala hned.
Po letech se mi přiznala, že jí štvalo, že já jediná jsem se jí nesnažila vnutit, Michelle totiž byla mým přesným opakem, všemi obletovaná a obdivovaná, dívka z jedné z nejbohatších rodin ve městě a hlavně pohledná. Už ve dvanácti měla dvojky prsa, obarvené vlasy a měla za sebou spoustu známostí. Jasně, jen takových těch dětských, vodění za ruku a sem tam letmý polibek na tvář, ale na mě se kluci ani nepodívali a když tak jen aby na mě zakřičeli „zrzavá opice“.
Michelle, ač byla obletovaná a oblíbená, se se mnou začala bavit. Samozřejmě ne první den, chvíli mě nechala cákat se v téhle hrůze, kdy mi ostatní brali a schovávali věci, když jsem nedávala pozor rozladili mi housle, tahali mě za vlasy, a tak dále, ale po pár týdnech v nové škole se mě Michelle před celou třídou zastala, když jsem jednou opět o speciální hodině hrála na housle a ostatní se posmívali. Stoupla si přede mně a řekla, že hraju krásně a ať se mi ostatní předstanou smát. Jakožto královnu celé školy jí všichni poslechli a já od té doby měla poměrně klid a kamarádku.
Moji rodiče nikdy nebyli bohatí, táta vlastnil krachující pneuservis a mamka byla každou chvíli na mateřské dovolené, protože antikoncepce nebo kondom pro ní byly sprosté slovo. Měla jsem dva starší bratry a dalších pět mladších sourozenců. Asi i proto jsem nebyla zrovna oblíbené dítě, nebyla jsem dost stará abych se starala o mladší ale ani moc malá na to aby o mně pečovala máma. Rostla jsem tak nějak sama a kvůli finanční tísni musela nosit klučičí oblečení pro bratrech Dannym a Austinovi.
Babička se nám snažila trochu pomoct, ale ani to nestačilo, žili jsme v maličkém domku na předměstí Huntington Beach v Kalifornii, do školy jsme s bratry jezdili na starých kolech a co se celkově naší životní úrovně týče, byli jsme na tom bídně. Pro mě byla možnost utéct od reality hrou na housle. Našla jsem je jednou u babičky na půdě, zalíbili se mi a začla jsem na ně hrát. Babička mi je z ušetřených peněz nechala opravit a tak jsem začala trénovat sama podle hrozně drahé knihy, kterou mi babička taky zaplatila. U babičky jsem byla nejoblíbenější, jako první vnučku mě rozmazlovala kdy to jen šlo. Ale můžu říct, že to nebylo tak časté. Housle a kniha k učení se hry na housle byli nejdražší a nejvzácnější věci, které patřili jen a jen mě. Jinak bylo všechno všech.
S Michelle jsme byly nerozlučné, milovala moje hraní na housle a já jsem jí hrála ráda, s oblibou česala moje husté, dlouhé, zrzavé vlasy a s radostí mě oblékala, už tehdy měla úžasný smysl pro styl. Mnoho svého oblečení mi darovala, protože podle jejích slov mi „sedělo líp“ a já se nebránila. Její rodiče jsem brala jako svou adoptivní rodinu a když se v mých šestnácti nabídli, že mi zaplatí soukromou střední školu, na kterou moji rodiče neměli peníze, samozřejmě jsem souhlasila a bez nějakých výčitek. I oni mě brali jako svou rodinu, ačkoli měli dvě dcery a syna. Vedle Michelle ještě její dvojče Valary a syna Chrise.
Střední školou se vše změnilo, nastoupila jsem na ní obarvená na hnědo, samozřejmě bez rovnátek a brýlí, které nahradily čočky, které zvýrazňovali mé zelené oči. Začala jsem poslouchat rock a Michelle byla i nadále mou módní poradkyní.
Bydleli jsme spolu na koleji a na střední škole jsem žezlo královny školy převzala já. Kromě školy jsem stále hrála na housle a chodila pracovat do restaurace „U Johnnyho kde jsem si na dýškách vydělala dost peněz na vlastní oblečení i zábavu. Hned první den na škole jsem třikrát napsala své telefonní číslo na ruce klukům, samozřejmě na jejich žádost a o víkendu jsem měla hned šest schůzek.
Trvalo to asi měsíc, než o mně projevil zájem nejhezčí kluk na škole, mezi rockery, James Sullivan. Byl to prostě frajer, vypadal skoro jako Wayne Static a hrál úžasně na bicí, měla jsem dokonce dovoleno nosit jeho koženou bundu AC/DC a vozil mě na své Jawě, chodila jsem se bavit s jeho přáteli a často sebou brala Michelle, která se mi po pár týdnech svěřila, že se jí moc líbí Jimmyho kamarád Brian, nenápadný blonďák, ovšem s krásným úsměvem, úžasným charisma a výborný kytarista.
„Tak vás dáme dohromady.“ Zasmála jsem se a začla jsem s Jimmym kout plány jak mou nejlepší kámošku nacpat k Brianovi. Nebylo to nic lehkého, protože Briovi bylo tak jako nám šestnáct a o holky se moc nezajímal. Zajímala ho jen kytara a piáno, ovšem trvalo to pouhého půl roku, kdy se mu vzbouřili hormony a on začal slintat po světlovlasých slečnách. Donutila jsem Michelle obarvit se na blond a brala jsem jí s sebou víc než bylo zdrávo. Tahala jsem jí všude sebou a schválně jí nechávala s Brianem samotnou, dokud jsem jednou při návratu ze záchodu neviděla, že jí ukazuje své nové tetování na zádech a následně ji nelíbá.
Byla jsem šťastná a spokojená a dál jsme už podnikali akce jen v párech, nedlouho poté co se dali dohromady Brian s Michelle se do naší partičky připojila její sestra Valary s přítelem Mattem. A jelikož všichni kluci byli totálně zažraní do hudby, hlavně do stylu Guns and Roses, Panthery a dalších rock/metalových skupin, založili si kapelu. Přibrali do ní ještě kluka jménem Zack Baker a Matt Wendt jim hrál na basu.
To byl zrod Avenged Sevenfold, nebudu se tu vypisovat s celou historií kapely a naší party, snad jen můžu říct, že Matt vydržel s Valary po celou dobu a jsou spolu doteď, tak jako Brian a Michelle. V době mé a Jimmyho největší lásky jsme oba experimentovali s drogami a byli téměř denně v rauši z různých látek. Samozřejmě to netrvalo dlouho a ze školy volali DiBenedettovým, protože moje vlastní rodiče jsem od odchodu na střední neviděla, osobou, která měla být v případě nutnosti kontaktovaná byli Debbie a Nick DiBenedetto. A tak mě rodiče Michelle, kteří se mě nezřekli i když jsem vyváděla zvěrstva, poslali do Evropy. Vrátila jsem se ve čtyřiadvacet letech jako vdaná dáma na úrovni i s manželem Stuartem, DiBenedettovi byli nadšení jaká je ze mě mladá dáma a když jsem se zeptala co Michelle a její sestra, oba si jen povzdychli, že jejich dcery i nadále randí s těmi podivnými muži a, že já jediná, ač ne jejich dcera, jsem se jim povedla. Potěšilo mě to, ale zároveň se mi zastesklo po přátelích.
Asi týden po mém návratu do států už zvonil zvonek u mého bytu, který jsme si se Stuartem koupili a mezi dvěrmi stála rozesmátá Michelle, Valary, Brian, Jimmy, Matt a Zacky spolu se svou přítelkyní, propíchanou černovlasou dívčinou, která se mi posléze představila jako „Mišel, psáno MissHell“.
„Wow, co tu děláte?“ Zakřičela jsem rozradostněně.
„Přišli jsme tě vytáhnout ven, obleč si něco normálního a jdeme pařit.“ Zakřičel mi do obličeje Jimmy a okamžitě mi strčil jazyk do pusy v polibku. Já jsem se jen usmála a vletěla do bytu prohrabat skříň a najít nějaké „normální“ oblečení. V mém šatníku totiž byly převážně kostýmky, večerní šaty a maximálně džíny. Můj manžel zíral co to dělám, odbyla jsem ho tím, že jdu ven s přáteli a nejspíš se vrátím až druhý den. Miloval mě a tak mi to dovolil. Já jsem nakonec našla jedny černé džíny a roztrhané památeční triko, které jsem na sebe natáhla a vyrazila jsem ven.
Jimmy dělal jako by vůbec neuběhli čtyři roky a tak jsem s ním začala podvádět manžela, vlastně nikdo to nevěděl, že jsem vdaná a mě to vůbec nevadilo, mezi svými jsem se zase cítila jako šestnáctiletá holka, která je pyšná na to, že chodí s největším frajerem ze školy. Dozvěděla jsem se, že kluci i nadále pokračují v kapele Avenged Sevenfold, vyměnili dva basáky, momentálně s nimi hrál Johnatan Sewerd, vydali už dvě CD a chystali se na třetí, ne, že by udělali nějakou velkou kariéru, ale na živobyti si prodejem desek a koncerty vidělali. Michelle se živila jako návrhářka a Val byla manažerka kapely. Každý měl nějaký pseudonym a já jsem najednou nechodila s Jimmym Sullivanem, ale s mužem, který si říkal The Reverend Plague Tholomew a který si od střední školy nechal narůst delší vlasy, propíchnout bradu, potetovat tři čtvrtě těla a celkově vypadal daleko mužnější, než když jsem před čtyřmi lety odjížděla.
Všichni byli šťastní a spokojení, včetně mě, já byla mezi svými.
O rok později se kluci dost proslavili deskou City of Evil, já dál pekla s nimi a mého manžela to dost rozčilovalo, nakonec jsem žádost o rozvod podala já. K Jimmymu mě to stále neuvěřitelně táhlo a samozřejmě jsme spolu chodili už i na veřejnosti. K DiBenedettovým jsme se už nikdy neodvážila vejít, vím, že by mě nepochválili a řekli by, že ztratili i třetí dceru.
Já mohla mít díky vzdělání úžasné zaměstnání, ale i mě znovu oslovila hudba a tak jsem začala hrát na housle s ještě větší vervou a živila se hraním po klubech. Mimochodem, pokud si poslechnete CD Avenged Sevenfold-Avenged Sevenfold, vězte, že housle v Afterlife a Little Piece of Heaven jsou moje práce, stejně tak jako na desce City of Evil v songu Strenght of The World.
Zvrat nastal, když jsem se 28.12.2009 vrátila domů od rodičů, se kterými jsem opět navázala kontakt a v zamčeném bytě našla svého přítele Jimmyho. Byl mrtvý, bohužel mu nebylo pomoci a popravdě, nezazlívala jsem mu to. Věděla jsem, že v poslední době toho na něj bylo moc, byl po operaci očí a bral kvanta prášků proti bolesti, na usínání, na probouzení a další a další chemii. Vím, že mnohokrát mluvil o tom, že tohle nevydrží, jeho tělo bylo zhuntováno už předchozími experimenty s prášky a různými látkami a já jen doufala, že ten okamžik přijde co nejdéle. Přišel po Vánocích. Okamžitě jsem volala Michelle, potřebovala jsem jí, ale bohužel byla s rodiči a sestrou mimo státy, ale poslala mě k ní a Brianovi domů. V té době už byli zasnoubeni a její sestra a Matt svoji.
Samozřejmě jsem napřed volala doktory a policii, ale neshledali nic jiného než smrt a tak mi nezbylo než se jít vybrečet k Hanerovi domů. Otevřel mi v trenýrkách rozespalý a když jsem se mu vrhla kolem krku, netušil která bije, až po šesti panácích whiskey a několikaminutovém pláči jsem ze sebe dostala slova „Jimmy je mrtvej.“ A po další půl láhvi jsem dokázala říct co se stalo.
Brian si vzal láhev a zbytek do sebe obrátil na jeden hlt a začal brečet taky. Seděli jsme spolu v obýváku a brečeli jsme. Po pár hodinách jsme se oba jakž takž uklidnili a začali vzpomínat na střední školu, na Jimmyho a na naše začátky. Tehdy se mi Brian přiznal, že jsem se mu líbila a já jemu řekla, že on se mi sice dřív nelíbil moc vzhledově, ale, že jsem pro něj vždycky měla slabost. Což byl zřejmě první impuls pro to se stalo posléze, totiž, že jsme se spolu vyspali. A když jsme se druhý den probudili, nazí vedle sebe, slíbili jsme si, že se to už nestane, jenže ještě ten den za mnou přišel s láhví absinthu a s tím, že nesnese být doma sám, kvůli Jimmymu. I tu noc jsme strávli spolu, od té doby se to táhlo a my už více než rok podvádíme Michelle. Připadám si jako sketa, jenže nechci být sama a Brian je mi úžasným kamarádem a milencem. Dříve bych si asi netroufla říct, že ho miluju, ale nyní, po více než roce, kdy spolu trávíme všechen volný čas, který můžeme využít aniž bychom byli podezíráni, a navíc když on byl první kdo to řekl, ano, miluji snoubence mé nejlepší přítelkyně.
A tak i dnes, když je svatba, vím, že jakmile se trochu uvolní atmosféra, můžu se těšit na báječný sex v Brianově pokoji v sídle Hanerových. Samozřejmě jdu Michelle za družičku, takže hned po tanci ženicha s nevěstou jsem na řadě na tanec s ženichem já.
„Ahoj, sejdeme se za dvě hodiny v mém pokoji?“ Usměje se na mě ženich, sluší mu to.
„Určitě, strašně vám to sluší. A Michelle má nádherný šaty.“
„Díky, jen mě mrzí, že si beru jí a ne tebe.“
„Mluvili jsme o tom, sám víš, že to nejde, z mnoha důvodů.“
„Já vím, ale mrzí mě to.“
„Pořád máme pokoj a aspoň jednou týdně klídek.“ Mrkla jsem na něj a dala mu přátelskou pusu na tvář. Michelle chodila každý týden ve středu na tři hodiny do posilovny a to byl čas, kdy jsme se s Brianem scházeli v mém bytečku.
O dvě hodiny později už jsem stála v Brianově pokoji a čekala na něj. Dorazil jen pár minut po mně a okamžitě jsme se na sebe vrhli. Byli jsme už téměř nazí když do pokoje vtrhla Michelle a beze slov se na nás dívala a my na ní. Několik minut nikdo ani nepromluvil až jsem se nakonec nadechla já a vydala ze sebe jen jakýsi skřek, který měl být „Michelle“, ale vyzněl spíše jako „chell“.
„Dost, nechci slyšet nic. Věděla jsem co tu najdu. Vím to o vás už pár týdnů.“ Zírala na nás dál, ale téměř až s úsměvem na rtech.
„Tak...proč jsi řekla před chvílí ano?“ Zeptal se Brian s očima na vrch hlavy. Michelle chvilku koukala, ale pak se začala šíleně smát.
„Ty se ještě ptáš? Viděl jsi někdy stav svýho konta? Každý mě zná, mám hromadu peněz a krásnýho chlapa. Proč bych neměla říct ano? A že si to občas rozdáš s mojí kámoškou? No a co. A co se tebe týče Roxane, dala jsi mě dohromady s tímhle mužem, tvá láska zemřela a i když já jsem tě dostala na vrchol, ty jsi mi zařídila můj život a pokud ti to můžu oplatit a alespoň částečně tě dostat z Jamesovi smrti tím, že ti dovolím spát s mým manželem, klidně. Nezlobím se na tebe, ani v nejmenším.“ Usměje se Michelle a opět odejde.
„Co to bylo?“ Vypálím ze sebe když popadnu dech a začnu si oblékat silonky.
„Já nevím, přelud, nebo nějakej druh fatamorgany.“ Odpovídá mi stejně šokovaně mé sladké tajemství. Když jsme oblečeni vyjdu ze dveří jako první a v kuchyni narazím na Michelle jak si nalévá víno.
„Neřikej, že jste kvůli mně přestali.“ Zazubí se a nalije mi taky víno.
„Michelle...já...já nevím co na to říct, co udělat, nevím jestli spím nebo bdím.“ Zírám do prázdna a hlavou mi běží miliony myšlenek a všechny se točí jen okolo jedné věci 'myslí to vážně?'.
„Rox, já jsem vám to už vysvětlila.“ Usměje se a v jejím úsměvu nevidím ani náznak faleše, kterou bych tam čekala.
„Vždyť...to nemůžeš myslet vážně, že by ti to nevadilo. Spíš s ním přece taky.“
„Občas, když si řekne, ale posledních pár týdnů o to moc nestojí a já jsem za to ráda. Víš, ne, že by mě sex nebavil, jen, já nevím, ale pro mě je Brian až moc divokej, tobě určitě vyhovuje, jsi taky divoška, ale mě moc ne. Abych pravdu řekla, a doufám, že si to necháš pro sebe, mám milence. Je něžnej a přesně pro mě.“
„Já...promiň, já ale nechápu, proč jste se teda vzali...“
„Vždyť jsem ti to už vysvětlila, jsem slavná, mám reprezentativního chlapa a pár miliónů dolarů na účtě. Prostě svatba jen na oko, jemu to určitě taky nevadí. Vzal si holku po jejíž rodičích zdědí šlechtický titul a poměrně prosperující čokoládovnu. Co se tebe týče, jsi moje nejlepší přítelkyně po mnoho let, ve všem jsi mě podpořila a pomohla mi. Briana jsem opravdu milovala, mnoho let, ale poslední dva roky jsem uvažovala, že se s ním rozejdu až to, že začal spát s tebou náš vztah zase rozhýbalo, on byl v pohodě a já měla klid. Vlastně mi tím ohromě pomáháš.“ Usmála se a objala mě. Stále jsem její myšlenky nechápala, ale viděla jsem, že opravdu není naštvaná.
„Michelle, Roxane, je čas na přípitek.“ Nakoukl do kuchyně Michellin otec Nick, se kterým jsem si tady na oslavě promluvila a omluvila se mu za svoje výstřelky a taky jemu a Debbie náležitě poděkovala za mé vzdělání. Odpustili mi mé chování a má momentální práce ve firmě, kde jsem překládala z angličtiny do francouzštiny a naopak, jim maxmimálně vyhovovala. S Michelle jsme vzali pár zákusků a šly opět ven na zahradu, kde jsem se, tak jak bylo naplánované, chopila přípitku.
„Michelle a Briana znám již spoustu let. Michelle mi byla odmalička sestrou, kterou jsem nikdy neměla a její rodina mě přijmula za svou, proto jsem šťastná, když tu stojím a smím připíjet na zdraví své sestře a přítelkyni. Brian je skvělý člověk, který si zaslouží jen to nejlepší a právě tím je Michelle, takže oběma vám přeji mnoho štěstí. Mám vás ráda.“ Usměju se na svatebčany a dál slavíme, než ke mně přiběhne Michelle, že se mnou musí mluvit.
„Potřebuju od tebe, abys za mně vzala svatební cestu.“
„Cože?“ Vytřeštím na ní oči v němém úžasu a zírám.
„No, prostě potřebuju abys jela na svatební cestu místo mě. Já jedu s Anthonym, to je můj milenec, na Barbados, je to jediný čas kdy spolu můžeme být deset dní v kuse, nerušeně. Řekni to Brianovi.“
„Michelle, ale co mu mám říct? Jakej důvod říct pro nejedeš a jak mám jet? Nemám tu nic.“ Najednou Michelle vytáhne zpod postele obrovský kufrt nacpaný věcmi.
„Sbalila jsem ti už před týdnem, když jsem byla u tebe.“
„Jak?“
„Neptej se, musíme rychle vymyslet co říct Brianovi. Jsem tak ráda, že víš, že mám Anthonyho, jen to nesmíš říct Brianovi, řekneme mu...prostě mu řekneme, že s ním nechci jet po tom co jsem vás viděla spolu. To by mohlo projít ne?“
„No...možná jo. Nebo, že je ti špatně?“
„Ne, to bych tu musela zůstat, ale já chci jet s Anthonym. Řeknu mu, že jsem si narychlo objednala deset dní na Barbadosu, ať se nezlobí ale, že si musím utřídit myšlenky a tak jsem poprosila tebe abys jela místo mě. Platí?“
„Dobře.“
„Děkuju, vidim, že i když jsi začla spát s mým manželem, pořád jsi hlavně moje kamarádka.“ Usměje se Michelle a obejme mě.
O pár hodin později se všichni sebereme a jedeme na letiště, kde po cestě Brianovi Michelle vysvětlí, že nechce jet a, že si na poslední chvíli objednala dovolenou na Barbadosu. Brian se ani moc nevyptává a souhlasí s tím, že svatební cestu stráví se mnou v dalekém Egyptě, kde nás nikdo nezná.
„Á novomanželé, mám pro vás jménem naší společnosti dárek, uvolnila se dvě místa v první třídě. Zařadíme vás tam.“ Usměje se postarší letuška při letištní kontrole. Oba jsme samozřejmě maskovaní, já mám na hlavě blonďatou paruku a sluneční brýle, aby případní přihlížející nepoznali, že Bri neodlétá s Michelle, ale s Roxane a on má na sobě oblek, vlasy sčesané dozadu, tmavé brýle a nalepovacího kníra. Michelle se nám mezitím už stihla ztratit v chumlu lidí a odešla za svým milencem. Díky dárku od letecké společnosti jsme se mohli na dvě hodiny, které zbývali do odletu přesunout do salónku pro VIP. Samozřejmě si Brian mohl dovolit platit první třídu už předtím, ale nechtěl dělat zbytečný rozruch, i přes stav jeho konta zůstával tím šestnáctiletým klukem, který byl rád, že má peníze na pivo a cigarety.
„Dáte si láhev sektu?“ Zeptal se nás číšník, když jsme se v salónku posadili k oknu.
„Ano, samozřejmě.“ Kývnul Brian a tak jsme okamžitě dostali láhev nejlepšího šampaňského, které zde bylo k dostání.
„Děkujeme.“ Poděkovala jsem za nás oba a počkala až nám číšník nalije.
„Tak...na tuhle dovolenou a na nás.“ Usměje se Brian a já si s ním ťuknu a upiju ze své sklenky.
Když se konečně dočkáme nástupu do letadla, opět si nasadím na oči tmavé brýle, krk a téměř i ústa si omotám širokým šátkem a jdeme k přepážce, kam odevzdáme letenky a pasy.
„Přeji příjemný let.“ Popřeje nám letuška a nechá nás vejít do pojící chodby mezi letištěm a letadlem. Usadíme se na svá místa a následujících jedenáct hodin strávíme opřeni o sebe v polospánku. Po přestupu v Paříži poslední tři hodiny letu strávíme koukáním z okýnka a povídáním si o tom, co všechno musíme v přímořském městě Hurghada, kam míříme, vyzkoušet. Během chviličky z nás opadne společné rozladění kvůli Michelle a chováme se skutečně jako novomanželé na líbánkách.
„Vítejte manžele Hanerovi.“ Vítá nás snědý, tak dvacetiletý klučík na recepci v hotelu a dává nám klíče od našeho novomanželského apartmá, kde máme strávit následujících deset dní. Když vejdeme do pokoje nestačím zírat, na posteli jsou rozházené kvítky ibišků, v nohách postele stojí pojízdný vozík s šampaňským v ledové kádi, dvě skleničky a miska jahod a aby toho nebylo málo najdeme na malém stolečku dvě stříbrné kartuše se jmény v hieroglifech Brian a Michelle. Budiž, Michelle tu není, ale hieroglify díky mému důvtipu změní význam a je z nich Roxanne. Doma dáme Michellinu pravé majitelce.
„Tak jak se vám tu líbí mladá paní?“ Usměje se na mě mé sladké tajemství a vlepí mi sladkou pusu.
„Krása, jen škoda, že to opravdu nejsou naše líbánky.“ Posmutním a posadím se na krásnou nadýchanou postel.
„Představme si, že jsou. Když o nás Michelle ví a podle ní jí to nevadí, tak spolu můžeme být o to víc.“
„To je taky fakt.“ Usměju se na něj a nechám se pořádně políbit a položit na postel, kde si užijeme novomanželský sex. Až na ten detail, že novomanželka tu není. Po nádherném milování se zachumláme do voňavé pokrývky, kterou tvoří jen slaboučká látka, protože je tu nonstop 50°C, a v okamžiku spíme.

Následující dny jsou pohádkové. Chodíme se denně koupat, jíme samé lahůdky, jako žlutý meloun, pijeme koktejly přímo z kokosů a podobně. Samozřejmě se i potápíme, protože když přejdete asi kilometr dlouhé molo, jsou hned pod hladinou překrásné korálové útesy a neskutečné množství různobarevných rybek.
Samozřejmě jsme si zajeli i do Káhiry na pyramidy, letadlem do chrámu Abú Simbel a do chrámů v Karnaku a královny Hatšepsut, výlety to byly náročné, protože i když jsme zvyklí na naše Kalifornské slunce, tady pálí o mnoho více a osmdesát stupňů opravdu není žádná legrace.
Mimo jiné vezeme spousty upomínkových předmětů pro přátele a hloupostí pro sebe, vůbec dovolenou nebereme tak, že bych tu neměla být.
Ale čas velmi rychle letí a tak se přiblížil den našeho odjezdu a my si právě vychtunáváme slavnostní večeři na terase našeho pokoje.
„Já nejsem moc na dlouhý řečičky, znáš mě,“ promluví do ticha Brian, „ale chci ti říct, že těch deset dní s tebou bylo strašně nádherných a mě moc mrzí, že už to končí. Kdyby bylo na mě, tak tu zůstanu navždcky, jen ty a já. Žádné starosti, žádná svatba, žádná Michelle. Chtěl bych...“ náhle je jeho hovor přerušen vyzváněním mého mobilu.
„Pokračuj, za chvilku to spadne do hlasovky.“ Povzbuzuji ho. Miluju jeho krásný hluboký hlas, když mluví.
„Chtěl bych aby to tak mohlo být i v realitě, takže pokud to půjde, rád bych po návratu požádal o rozvod a pokud budeš souhlasit, byli bysme spolu. Zatím bez sňatku, ale chci být jen s tebou.“ Říct, že tato slova mě zahřála u srdce je slabé slovo, spíš mi v srdci způsobila požár jako v deštných pralesech.
„Já...děkuju Bri, bohužel nejsem si jistá jestli by to šlo splnit. S Michelle jste manželé teprve pár dní a myslím, že ona s rozvodem nebude souhlasit. Navíc je to moje nejlepší kamarádka, nemůžu jí připravit o možnost být vdaná za tak úžasného muže jako jsi ty. Ale rozhodně s tebou chci být jak jen to bude možné. A i když nikdy nepřestanu milovat Jimmyho, jsi pro mě úžasný člověk, který ho sice nemůže nikdy nahradit, ale dokáže mě udělat stejně šťastnou jako to dokázal on.“ Usměju se na něj a nechám se políbit. Po pár dalších vyznáních dojíme večeři a přesuneme se do pokoje, kde jsou ze mě pomalu sundány mé fialové večerní šaty, jsem položena do postele a milována s takovou vervou jako by to mělo být naposledy v našem životě. Když pak ležíme vedle sebe, Brian mě objímá okolo ramen a neustále si druhou rukou hraje s mými vlasy, koukáme se navzájem do očí a napětí mezi námi je až hmatatelné. Tolik pro mě znamená a jsem tak šťastná, že jsem tu s ním, že to ani nemohu vypovědět.
Zapípá mi SMS ve které je napsáno VE VASI HLASOVE SCHRANCE JE NAMLUVEN VZKAZ, VYZVEDNETE SI HO NA CISLE 669478. Takže okamžitě číslo namačkám a jdu s telefonem do koupelny. V telefonu to chvilku chrastí, než se ozve Michellin uplakaný hlas.
„Roxi, Roxi. Něco se děje, letadlo se celý třese, já mám strach. Letušky nevědí co se děje, Roxi, já nechci umřít. Nechci, miluju tě, jsi moje sestra, miluju tě a miluju mamku a taťku, ségru, bráchu... kamarády, Briana. Řekni všem, že je miluju, miluju je. Nechci umřít...“ Po této zprávě slyším zase chrastění a cizí hlas: „Slečno, teď nemůžete telefonovat.“ a na to Michelle: „Já musím, musím říct rodičům, že je miluju.“ letuška: „Nic se nestane nebojte se“ a hlas z ampiliónu: „Hovoří k vám kapitán letadla, právě se nalézáme nad Karibským mořem, vysadil nám motor a není šance doletět do bezpečí. Chtěl bych abyste setrvali v klidu, nyní se se mnou pomodlili a pak zavolali rodinám. Otče náš, jenž jsi na nebesích...“ Tím celý hovor končí a ozývá se jen monotónní „tůt, tůt, tůt“. Aniž bych si to uvědomovala ve dveřích stojí Brian, já sedím na zemi vedle vany a z očí se mi valí slzy jak blázen.
„Co je, Rox? Co se děje?“ Přistupuje ke mně a zvedá mi obličej aby mi pohlédl do očí. Jen mlčky znovu vytočím číslo na hlasovku a podám mu telefon, zamyšleně hovor poslouchá a pak se tak jako já sveze se slzami v očích na zem. Stejně jako 28.12.2009, i teď 7.5.2011 ležíme vedle sebe v záchvatech pláče a nejsme schopni nic dělat, na nic myslet ani mluvit. Jen ležíme, objímáme se a brečíme. Po několika hodinách, kdy vypláčeme takové potoky slz, že už víc ani plakat nemůžeme se Brian zvedne, mě zvedne do náruče a odnese mě do pokoje, kde mě položí na postel a sám si lehne vedle mě.
„Sbohem Michelle.“ Zašeptá do ticha a já to po něm opakuju. Oba víme, že není šance, že by pád letadla přežila, nezbývá nám než se s tím opět poprat a vysvětlit všem proč byla v letadle z Barbadosu a ne z Egypta. Ale i přes to všechno co teď cítím, bolest, smutek, zoufalství, nenávist vůči pilotovi a dalších mnoho pocitu, vím, že to bude dobrý. Za měsíc, za rok, za deset let, ale bude to dobrý a já s Brianem zvládneme všechno. Tohle všechno byl prostě OSUD.
THE END